Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
10 C 25/2022-107
Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou titul jméno příjmení, titul.
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 3 130 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 2 000 Kč od 19. 6. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 1 130 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 470,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 2 000 Kč od 19. 6. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 1 130 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 470,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 3 130 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3 130 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 2 000 Kč od 19. 6. 2021 do zaplacení. Částka 3 130 Kč se skládá z jistiny ve výši 2 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 742 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 2 000 Kč od 19. 6. 2021 do 29. 12. 2021 ve výši 388 Kč. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila tím, že dne datum uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru číslo přičemž tato smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Ve smlouvě žalobkyně s žalovaným sjednali poskytnutí úvěru ve výši 2 000 Kč, žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne 18. 6. 2021 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 742 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne datum převodem na účet č. bankovní účet, žalovaný úvěr ani poplatek za jeho poskytnutí ve stanovené době neuhradil. Z toho důvodu požaduje žalobkyně po žalovaném i uhrazení smluvní pokuty ve výši 388 Kč. Žalobkyně se podáním ze dne 15. 4. 2022 vyjádřila k výzvě soudu tak, že úvěruschopnost žalovaného posoudila z poskytnutých údajů žalovaným, který v žádosti uvedl měsíční příjem ve výši 21 000 Kč a souhrn pravidelných výdajů ve výši 4 694 Kč, dále z transakcí na účtu žalovaného za období číslo (k tomuto žalobkyně doložila toliko transakce na účtu v podobě mzdy) a z výpisu z databáze EUCB a CRIF, dále z výpisu z databáze CEE, ISIR, Black List, z nichž vyplývá, že žalovaný neměl žádné záznamy.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. obsahuje odůvodnění tohoto rozsudku pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne datum mezi žalobkyní a žalovaným soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 2 000 Kč za poplatek 742 Kč, doba trvání úvěru byla sjednána na anonymizováno dnů, kdy se žalovaný zavázal nejpozději do anonymizováno dnů od poskytnutí úvěru vrátit žalobkyni částku 2 557 Kč, a to bezhotovostní formou na bankovní účet žalobkyně. Smlouva má celkem 17 stran obsahujících 13 článků, zvýrazněn je pouze název každého článku, kdy například ujednání o smluvní pokutě v článku IX. není žádným způsobem zvýrazněno. Žalobkyně doložila část výpisu z účtu žalovaného, ze které plyne, že mzda žalovaného byla v únoru 2021 21 674 Kč, v březnu 2021 10 075 Kč, v dubnu 2021 19 510 Kč a v květnu 2021 20 642 Kč, dále doložila kopii občanského průkazu žalovaného. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady plyne, že z účtu žalobkyně byla dne datum provedena platba na účet žalovaného ve výši 2 000 Kč. Ze sdělení právnická osoba plyne, že majitelem účtu bankovní účet je žalovaný, kdy současně je jedinou osobou s dispozičním oprávněním k tomuto účtu. Z výpisu z tohoto účtu za období od datum do datum také plyne, že žalovaný si opakovaně před uzavřením smlouvy s žalobkyní opatřil peněžní prostředky u nebankovních poskytovatelů krátkodobých úvěrů či zápůjček, jmenovitě dne datum od právnická osoba, dne datum od právnická osoba, dne datum od právnická osoba, dne datum od právnická osoba, dne datum od žalobkyně, dne datum od právnická osoba, dne datum 2 x od právnická osoba, dne datum od právnická osoba, dne datum od právnická osoba e-mailem ze dne 29. 11. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a to na e-mailovou adresu email.
4. Závazkový vztah, vzniklý dne datum mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
5. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
6. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
7. Dle § 2395 a § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
8. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.
9. Dle § 1746 odst. 2 o. z., strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.
10. Dle § 562 o. z., je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
11. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.
13. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Soud má s ohledem na uvedené za to, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu číslo kdy na jedné straně vystupoval žalovaný coby spotřebitel a na straně druhé žalobkyně coby právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, kdy na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 2 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit poplatek za její poskytnutí, přičemž nebyl sjednán žádný úrok. Soud smluvní ujednání posoudil dle jeho obsahu a dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla sjednána smlouva o úvěru dle § 2395 an. o. z., jelikož mezi stranami nebyl sjednán úrok, který je předpokladem uzavření smlouvy o úvěru. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva dle § 1746 odst. 2 o. z. Žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené jí v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr nebo zápůjčku jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr, resp. zápůjčku. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutou zápůjčku splácet, resp. neprověření dlužníka dostatečně, nebo poskytnutí zápůjčky i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného, byť ve vztahu k úvěru ve výši 2 000 Kč, toliko dle sděleného příjmu žalovaného bez zjišťování dalších rozhodných skutečností, kterými jsou zejména náklady na živobytí, měsíční výdaje (bydlení apod.) a informace, zda má žalovaný obdobné závazkového vztahy u jiných nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, případně k jakým finančním plněním je měsíčně povinen, považuje soud za nedostatečné, a to navíc v případě, kdy soud zjistil, že žalovaný již v době sjednání předmětné smlouvy měl sjednané úvěry u jiných nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci), proto by měla standardně lustrovat žalovaného v rejstřících či databázích (insolvenční rejstřík, rejstřík zahájených exekucí, SOLUS, NRKI, apod.), a uvedené zohlednit při posouzení úvěruschopnosti klienta. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Nebankovní poskytovatel úvěrů musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného, kdy jiný výklad by na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení, tedy částky 2 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji pro částku 1 130 Kč zamítl.
16. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 65,8 %, v rozsahu 34,2 % úspěšná nebyla. Žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu 31,6 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Náklady žalobkyně účelně vynaložené k uplatňování práva spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 400 Kč dle položky 2 bod 1. písm. a) sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem 3× 200 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za úkony převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, paušální náhrada hotových výdajů 3× 100 Kč dle § 14b odst. 5 této vyhlášky, 21% náhrada za daň z přidané hodnoty 189 Kč; celkem 1 489 Kč. Proto soud žalobkyni přiznal na nákladech řízení částku 470,50 Kč (31,6 % z 1 489 Kč).
17. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem dobrovolně splněna řádně a včas, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekucí.