Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 CO 163/2022-185

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení

sídlem adresa, PSČ

o odstranění stavby

o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j.  – 134 ze dne 8. března 2022, ve znění opravného usnesení č.j.  – 157 ze dne 12. dubna 2022

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem č.j.  – 134 ze dne 8. 3. 2022, ve znění opravného usnesení č.j.  – 157 ze dne 12. 4. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit stavbu z pozemku parc. číslo zapsaného na list vlastnictví pro katastrální uzemí anonymizováno Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj a to do třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku. Výrokem II. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 15446 k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhala proti žalované povinnosti odstranit výše uvedenou stavbu s tvrzením, že je vlastníkem pozemku parcely číslo zapsaného na list vlastnictví, k.ú. obec, umístěného na adrese adresa. Při rekonstrukčních pracích na domě adresa, který je součástí pozemku parcely číslo který sousedí s předmětným pozemkem a je také ve vlastnictví žalobkyně, bylo zjištěno, že je v předmětném pozemku zakopán kabel žalované, o čemž žalobkyně nevěděla, když na listu vlastnictví nebylo zapsáno žádné věcné břemeno. Tvrdila, že tento kabel tam byl umístěn neoprávněně a v rozporu s rozhodnutím stát. instituce a že ani neexistuje žádné zákonné věcné břemeno na uvedeném pozemku. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím, že předmětné vedení příjmení bylo do pozemku umístěno ve druhé polovině devadesátých let 20. století v rámci stavby pod názvem přesměrování anonymizována tři slova obec podle územního rozhodnutí vydaného stát. instituce dne datum rozhodnutí číslo jednací a územního rozhodnutí vydaného stát. instituce ze dne datum rozhodnutí anonymizováno číslo spisová značka. Dovozovala, že se o neoprávněnou stavbu nejedná, neboť jí svědčí věcné břemeno užívání pozemku, které vzniklo přímo ze zákona. Tvrdila, že vedení příjmení bylo do pozemku umístěno v souladu s veškerými právními předpisy a se souhlasem tehdejších vlastníků pozemku

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že na základě územních rozhodnutí stát. instituce, anonymizována dvě slova datum (anonymizováno datum rozhodnutí), číslo jednací anonymizována dvě slova anonymizováno číslo byl povolen výkop a položení vedení příjmení do předmětného pozemku. Právní předchůdci žalobkyně jméno příjmení a příjmení příjmení vyslovili navíc souhlas s umístěním vedení příjmení do předmětného pozemku a i se způsobem vedení, v kterých místech toto vedení je položeno.

4. Prvostupňový soud označil prohlášení jméno příjmení ze dne datum za věrohodné s tím, že si lze jen těžko představit, že by vlastník pozemku nevěděl o tom, že je vedení pokládáno do jeho pozemku, navíc za situace, kdy rovněž probíhalo stavební řízení u stát. instituce.

5. Soud prvního stupně postupoval podle zákona o telekomunikacích ve znění účinném od 1. 4. 1995 do 30. 6. 2000 (dále jen„ telekomunikační zákon“) a rozhodl s odkazem na jeho ust. , 2, 3 a ust. , 2 zákona, ust. , , platný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), ust. obč. zák., ust. , 2, 3 obč. zák., ust. , 2, 3, 4 obč. zák., ust. , , platný od 1. 1. 2014 (dále jen „o.z.), ust. a 2 o.z., ust. o.z., ust. o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. , (dále jen „“), když jejich výši určil podle ust. , ust. , ust. , ust. a ust. , 3 (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. a ust. a ust.

6. Zdůraznil, že nejprve posoudil, zda žalované svědčí zákonné věcné břemeno podle ust. § 12 telekomunikačního zákona.

7. Připomněl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 29. 3. 2016, které byly překonány nálezem Ústavního soudu sp. zn. -2, ze dne 16. 3. 2021 podle něhož není pochyb, že věcná břemena tohoto typu vznikají na základě zvláštních zákonů ex lege. Vzhledem k současné aktuální judikatuře Ústavního soudu konstatoval, že právo odpovídající věcnému břemeni podle ust. § 12 telekomunikačního zákona vzniká přímo ze zákona ex lege, tedy zcela nepodmíněně. Vznik tohoto práva odpovídající věcnému břemeni nebyl podle zákona o telekomunikacích vázán na splnění jakékoliv podmínky, a to ani ve vztahu k vlastníkovi či uživateli předmětného pozemku, k rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby apod. Právo odpovídající věcnému břemeni podle ust. § 12 telekomunikačního zákona vzniklo současně s nabytím účinnosti příslušného zákona, když žádná další skutečnost pro vznik zákonného věcného břemene nebyla vyžadována. Uzavřel proto, že žalované na pozemku číslo v anonymizováno obec svědčí věcné břemeno, které vzniklo ex lege podle ust. § 12 telekomunikačního zákona a nebylo nutné se dále zabývat otázkou týkající se vydržení věcného břemene žalovanou či mimořádným vydržením. Konstatoval, že i kdyby k předchozímu souhlasu nedošlo, přesto by zákonné věcné břemeno podle ust. § 12 telekomunikačního zákona vzniklo.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že své rozhodnutí postavil na tom, že předmětné věcné břemeno vzniká bez dalšího ex lege, nicméně pominul skutečnost, že je nutné, aby pro vznik takového věcného břemene byl zákon dodržen, resp. že je nepřípustné, aby takové věcné břemeno vzniklo v rozporu se zákonem. Konstatovala, že z nálezu Ústavního soudu, na který bylo v rozsudku odkazováno, nevyplývá, že k řádnému vzniku věcného břemene ex lege nepředchází žádné stavební řízení. Poukazovala na to, že nález řeší pouze notifikační povinnost tak, že její splnění není podmínkou pro vznik věcného břemene, ale že z něho nevyplývá, že by provozovatelé telekomunikačních sítí byli vyjmuti z povinností stanovených předpisy stavebního práva. Zdůrazňovala, že hlavní argument, proč by měla žalovaná inženýrskou síť z jejího pozemku odstranit, spočívá v tom, že ji tam položila v rozporu s vydanými rozhodnutími stavebního úřadu. Namítala, že rozhodnutím stát. instituce, anonymizována dvě slova, číslo jednací anonymizována dvě slova datum rozhodnutí povolen překop a výkop mimo jiné v anonymizováno ulice, parc. číslo mimo jiné výkop na pozemku parc. číslo to z důvodu pokládky kabelů pro akci:„ anonymizována dvě slova obec“, a to pouze pro provedení odbočky telefonního kabelu k domu umístěném na pozemku parc. číslo. Konstatovala, že kabel měl být anonymizováno anonymizována dvě slova zakopán a neměl vést v celém rozsahu přes pozemek žalobkyně parc. číslo jak tomu je a uváděla, že to samé se týká druhého rozhodnutí stát. instituce, anonymizována dvě slova, číslo jednací anonymizována dvě slova datum rozhodnutí. Odvolatelka ve svém odvolání uváděla, že je sice pravdou, že na základě územních rozhodnutí byl povolen výkop a položení kabelů do jejího pozemku, ale pouze v rozsahu plánku, který je připojen k rozhodnutí stát. instituce ze dne datum, tedy jen jako odbočka z pozemku parc. číslo na kterém se nachází před poštou ulice anonymizováno a nikoli přes celý pozemek žalobkyně parc. číslo. Soudu prvního stupně dále vytýkala, že vzal v potaz prohlášení jméno příjmení ze dne datum o tom, že v roce 1995 vyslovila souhlas s vedením přes pozemek parc. číslo namítala jeho nevěrohodnost a účelovost. Připomínala, že při prodeji nemovitosti jméno příjmení v kupní smlouvě, jako prodávající, prohlásila, že na nemovitostech neváznou žádná zástavní práva, věcná břemena či jiné právní vady. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhl a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukazovala na to, že předmětné vedení příjmení bylo umístěno a uloženo do pozemku ve veřejném zájmu a že se, vzhledem k době uložení, na uvedené aplikují ustanovení tehdy platného a účinného telekomunikačního zákona. Konstatovala, že na základě závěrů výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, že jí přísluší právo užívat daný pozemek na základě existence zákonného věcného břemene ve smyslu telekomunikačního zákona a nejedná se tak o tzv. neoprávněnou stavbu. Vyslovila nesouhlas s námitkou žalobkyně, že vedení příjmení bylo do pozemku uloženo v rozporu s vydanými územními rozhodnutími s tím, že toto nebylo v rámci soudního řízení prokázáno. Uvedla, že to v každém případě na existenci zákonného věcného břemene nemá vliv, neboť telekomunikační zákon podle Ústavního soudu nepředpokládal pro vznik zákonného věcného břemene splnění dalších povinností. Zdůrazňovala, že s uložením vedení příjmení napříč daným pozemkem vyjádřili jeho tehdejší vlastníci jednoznačný souhlas a že toto vedení bylo a je provozováno ve veřejném zájmu, což vyplývá i z ust. , o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Připomínala, že souhlas vlastníka pozemku sice není podmínkou vzniku zákonného věcného břemene, ale v tomto případě byl předchozím vlastníkem skutečně udělen. Zdůrazňovala, že si lze jen obtížně představit situaci, kdy by jakýkoliv vlastník bez jakýchkoliv námitek toleroval uložení vedení příjmení napříč celým svým pozemkem, aniž by došlo k nějaké dohodě mezi ním a stavebníkem. Nad rámec pak poukazovala na to, že žalobkyně jméno příjmení bezdůvodně vyhrožovala smyšlenou povinností nahradit jí škodu, popřípadě její trestněprávní odpovědností. Znovu pak z opatrnosti uvedla, byly rovněž naplněny podmínky pro vydržení věcného břemene.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. ) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. ), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. ), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. , c) a g) ), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. , věta prvá a ust. a 3 , t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. ) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

13. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. ze dne 17. 3. 2021 (výše citovaném) v odst. 25, je specifikum posuzované věci určeno povahou omezení vlastnického práva k nemovité věci, které má umožnit realizaci části užitné hodnoty této věci„ ve prospěch“ veřejně prospěšné stavby, typicky nejrůznějších inženýrských sítí (zde telekomunikací). Integrace veřejného zájmu na zajištění provozu takových staveb a soukromého zájmu vlastníka dotčené nemovité věci se v právní úpravě projevila zakotvením speciálních konstrukcí, když jejich podstatu formuloval Nejvyšší soud ČR výstižně v rozsudku sp. zn. ze dne 10. 7. 2002 tak, že se ve skutečnosti jedná o zákonná omezení vlastnického práva, navazující na ust. § 123 obč. zák., který limituje výkon oprávnění vlastníka „mezemi zákona“. Tato omezení se podobají věcným břemenům podle obč. zák. tím, že obdobně omezují práva vlastníka pozemku, liší se však tím, že vznikají ze zákona a ve veřejném (nikoliv soukromém, jak je tomu u věcných břemen podle obč. zák.) zájmu. O tom, zda jde o instituty práva soukromého nebo veřejného, rozhoduje podstata těchto institutů, nikoliv jejich pojmenování. Pokud zákon užil pojem„ věcná břemena“ a současně zdůraznil, že jde o oprávnění vykonávaná ve veřejném zájmu, nelze pouze z užití uvedeného pojmu dovodit, že by nadále mělo jít o soukromoprávní oprávnění. V takovém případě jde o zákonná (legální) věcná břemena, která jsou instituty svého druhu, náležejícími veřejnému právu. Jejich podstata spočívá v tom, že jde o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, anonymizováno také o vymezení obsahu vlastnického práva veřejnoprávním předpisem.

14. Ústavní soud dále uvedl, že povaha těchto omezení se projevovala např. ve způsobech jejich vzniku, při němž se neuplatňovaly obvyklé soukromoprávní skutečnosti (t.j. smlouvy). Příkladmo lze uvést zákon č. 438/1919 Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení soustavné a že sem patří i telekomunikační zákon. Stojí za pozornost, že právní úprava také charakterizovala množinu oprávněných subjektů, a to pozitivním způsobem. Patřily k nim např. všeužitečné elektrické podniky, státní telegrafní správa, plynárenské podniky požívající výhody, energetické podniky (organizace v působnosti ministerstva energetiky), plynárenské podniky, dodavatel (t.j. držitel autorizace pro rozvod), organizace spojů (pozn. s účinností od 24. 4. 1992 došlo k upřesnění, že jde zásadně o právnické osoby, které ke zřizování a provozování určených zařízení byly pověřeny příslušným orgánem státní správy telekomunikací, oprávnění příslušející organizacím spojů tento zákon přiznal výslovně i fyzickým a právnickým osobám oprávněným zřizovat a provozovat telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť) apod. Teprve v posledních desetiletích se uvedená zákonná omezení začala v jednotlivých zákonných předpisech označovat jako„ věcná břemena“ (srov. , kterým se mění a doplňuje , o telekomunikacích) a Ústavní soud se k jejich povaze vyslovil v nálezu sp. zn. (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.) ze dne 25. 1. 2005. V něm doslova judikoval, že„ věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.“

15. Odvolací soud tedy nemá žádné pochyby o tom, že speciální předpisy mají přednost před obecnou právní regulací také při formulaci podmínek pro vznik příslušného oprávnění užívat cizí nemovitost, pro předpoklady jeho výkonu, též pro případné posouzení účinků nevykonávání (promlčení, prekluze) a také pro zánik. V posuzované věci je, jak správně uvedl soud prvního stupně, právně významná dikce ust. § 12 telekomunikačního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2000. S ohledem na vše výše uvedené je zřejmé, že notifikační povinnost podle ust. § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti. Pokud tedy žalobkyně namítala nesoulad stavby vedení příjmení s výše specifikovanými rozhodnutími stát. instituce, jsou tyto zcela bezpředmětné, když podle shora citovaného nálezu Ústavního soudu, včetně příslušné právní úpravy v ust. § 12 telekomunikačního zákona, byly splněny veškeré podmínky pro vznik zákonného věcného břemene. Jestliže jméno příjmení v kupní smlouvě, kterou převedla vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalobkyni, prohlásila, že na nemovitostech neváznou žádná zástavní práva, věcná břemena či jiné právní vady, nemá toto žádný vliv na vznik zákonného věcného břemene.

16. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že věcné břemeno na pozemku číslo anonymizována dvě slova obec vzniklo ze zákona podle ust. § 12 telekomunikačního zákona o telekomunikacích, a že tedy nebylo nutno řešit otázku vydržení věcného břemene žalovanou či mimořádného vydržení.

17. Námitku žalobkyně, že vedení příjmení nebylo umístěno podle plánku, připojenému k rozhodnutí stát. instituce číslo jednací anonymizována dvě slova datum rozhodnutí má odvolací soud rovněž za nedůvodnou, když právní předchůdci žalobkyně vyslovili souhlas s tím, aby bylo umístěno do předmětného pozemku, jakož i se způsobem jeho položení. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že vedení příjmení jsou provozována ve veřejném zájmu. Odvolací soud souhlasí s tím, jak soud prvního stupně v odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnotil prohlášení jméno příjmení.

18. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

19. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. a ust. , kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 1 500 Kč (ust. , a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne datum, když výše je dána ust. . AT ve spojení s ust. AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. , písm. a) v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 756 Kč (ust. ). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení 4 356 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. věta před středníkem ) a na zákonné platební místo (ust. ).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.