Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 30/2022-41

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci

žalobce: právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátem jméno příjmení

sídlem adresa, obec

proti

žalované: celé jméno žalovaného, narozená dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 14 054,79 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 11.054,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14.054,79 Kč od datum do datum, z částky 13.554,79 Kč od datum do datum, z částky 13.054,79 Kč od datum do datum, z částky 12.554,79 Kč od datum do datum, z částky 12.054,79 Kč od datum do datum, z částky 11.554,79 Kč od datum do datum a z částky 11.054,79 Kč od datum do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 11.054,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14.054,79 Kč od [datum] do [datum], z částky 13.554,79 Kč od [datum] do [datum], z částky 13.054,79 Kč od [datum] do [datum], z částky 12.554,79 Kč od [datum] do [datum], z částky 12.054,79 Kč od [datum] do [datum], z částky 11.554,79 Kč od [datum] do [datum] a z částky 11.054,79 Kč od [datum] do zaplacení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum ve znění podání ze dne datum, kterým vzal žalobu zčásti zpět, kdy soud o částečném zastavení řízení rozhodl usnesením ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací, domáhal po tomto částečném zpětvzetí žaloby vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11 054,79 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, jak jej v žalobě s ohledem na částečné úhrady žalované specifikoval. Žalobce v žalobě uvedl, že uzavřel se žalovanou dne datum dohodu o uznání dluhu, kterou žalovaná uznala dluh vůči žalobci do důvodu a výše celkem 14 054,79 Kč a zavázala se jej uhradit v 29 pravidelných splátkách v souladu se splátkovým kalendářem. Žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením první a druhé splátky, žalobce proto odeslal žalované oznámení o zesplatnění dluhu s předžalobní upomínkou. Vyzval ji k úhradě částky 14 054,79 Kč do datum. Žalovaná však ničeho neuhradila. Proto žalobce požadoval uhrazení dlužné částky s úroky z prodlení v zákonné výši. K výzvě soudu doplnil, že jeho právní předchůdce, společnost právnická osoba, uzavřel v písemné formě dne datum se žalovanou smlouvu o úvěru číslo jejíž přílohu tvořil předpis splátek. Na základě této smlouvy poskytl jeho právní předchůdce žalované v hotovosti úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s příslušenstvím úvěru ve výši 8 186 Kč spočívajícím v úroku v částce 963 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru v částce 4 000 Kč, nákladech na vyhodnocení úvěru v částce 723 Kč a inkasním poplatku v částce 2 500 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč. Splatnost poslední splátky byla datum. Žalovaná v žádosti o úvěr vyplnila základní údaje o sobě a své finanční situaci, právní předchůdce posoudil její schopnost splácet úvěr, kdy s ohledem na výši příjmů ji hodnotil jako v tomto směru způsobilou.

2. Žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas, do doby splatnosti úvěr nesplatila. Celkem přitom uhradila částku 13 350 Kč, která odpovídá 10 řádně uhrazeným splátkám. Splátky byly započteny poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství. Žalovaná tak celkem neuhradila částku 4 836 Kč odpovídající zůstatku dluhu na jistině ve výši 2 830,39 Kč a zůstatku smluvního příslušenství ve výši 2 005,61 Kč. Ode dne datum byla žalovaná v prodlení s úhradou celé této částky. Původnímu věřiteli tak vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se smluvním ujednáním nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Následně byla pohledávka za žalovanou z úvěrové smlouvy smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni postoupena na žalobce, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Ke dni postoupení přitom pohledávka za žalovanou činila 14 225,71 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinou v částce 2 830,39 Kč, nesplaceným úrokem v částce 84,83 Kč, nesplaceným poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 1 255,98 Kč, nesplaceným inkasním poplatkem v částce 664,79 Kč, sankčním poplatkem v částce 3 000 Kč, náklady na vymáhání ve výši 500 Kč, smluvním úrokem po splatnosti ve výši 1 341,28 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 627,52 Kč a smluvní pokutou v částce 3 000 Kč. Poté byla uzavřena shora uvedená dohoda o uznání dluhu, kde žalovaná uznala dluh ve výši 14 054,79 Kč. Žalovaná po podání žaloby uhradila žalobci ve splátkách částku 3 000 Kč, proto vzal žalobu částečně zpět ohledně této částky a upravil návrh na zaplacení úroku z prodlení reflektující jednotlivé úhrady.

3. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnila, předložené listinné důkazy nevyvrátila, když v omluvě z jednání pouze uvedla, že se snaží vše uhradit, má již dvě exekuce, chce se dohodnout na splátkách.

4. Jednání ve věci bylo nařízeno na den datum, žalobce, právní zástupce žalobce i žalovaná se z účasti na jednání omluvili, nežádali o odročení jednání. Soud proto podle jednal v nepřítomnosti účastníků.

5. Soud při jednání provedl dokazování listinami předloženými účastníky, z nichž zjistil následující skutkový stav. Zy – žádost o úvěr ze dne datum soud zjistil, že žalovaná, tehdy ještě pod příjmením anonymizováno, požádala tohoto dne společnost právnická osoba o úvěr ve výši 10 000 Kč na 14 měsíců se splátkou 1 299 Kč měsíčně. Uvedla, že je zaměstnána u společnosti právnická osoba, a to od datum na dobu určitou do datum, kdy tyto skutečnosti měly být ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalovaná uvedla příjem ve výši 15 900 Kč měsíčně, výdaje uvedla v částce 3 000 Kč na bydlení a energie a osobní náklady v částce 4 000 Kč, celkem tedy šlo o výdaje 7 000 Kč. Měla bydlet v nájmu a pečovat o jedno dítě do 26 let. Další údaje o sobě neuvedla, není zřejmé, že by jakkoliv dokládala svá tvrzení o bydlení a výdajích. Žalobce nepředložil žádný důkaz k tomu, že by prověřoval, zda má žalovaná jiné závazky, že by nahlížel do nějakých registrů ohledně takových skutečností. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne je zřejmé, že žalovaná se seznámila se základními parametry spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum je zřejmé, že tato měla být uzavřena mezi společností právnická osoba jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, kdy tato částka byla žalované předána v hotovosti. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem v částce 963 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v částce 4 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru v částce 723 Kč a inkasním poplatkem v částce 2 500 Kč, celkem tedy částku 18 186 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč. Bylo sjednáno, že nezaplacením kterékoliv splátky řádně a včas vzniká dlužníku povinnost hradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky, a to za každý den prodlení. obsahuje i předpis splátek, z níž je patrný způsob jejich započtení na jednotlivé nároky věřitele.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum spolu s přílohami a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum soud vzal za prokázané, že předmětná pohledávka společnosti právnická osoba za žalovanou byla ve výši 4 835,99 Kč ke dni postoupení postoupena na žalobce, přičemž tato skutečnost byla písemně oznámena žalované, což je prokázáno i poštovním podacím archem ze dne datum.

7. Ze splátkové dohody ze dne datum má soud za prokázané, že tohoto dne byla žalovaná uvědoměna o tom, že žalobce od společnosti právnická osoba na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum nabyl peněžitou pohledávku za žalovanou vyplývající ze smlouvy číslo uzavřené mezi touto společností a žalovanou neuvedeného dne, kdy výše pohledávky měla ke dni podpisu splátkové dohody činit 14 054,79 Kč. Dále má soud za prokázané, že tato obsahuje v  formulaci, že žalovaná tímto uznává svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a výše. V je obsažena dohoda o splátkách dluhu po 500 Kč měsíčně a poslední splátce v částce 54,79 Kč, první splátka měla být uhrazena dne datum. Zy – zesplatnění dluhu ze dne datum adresované žalované má soud za prokázané, že žalovaná byla žalobcem upozorněna na zesplatnění dluhu, když neuhradila splátku splatnou dne datum dle uzavřené splátkové dohody, byla vyzvána k úhradě dluhu. O odeslání litiny žalované svědčí podací arch z téhož dne. Z předžalobní upomínky ze dne datum spolu s poštovním podacím archem ze dne datum je zřejmé, že žalovaná byla právním zástupcem žalobce před podáním žaloby upomínán k úhradě dluhu ve lhůtě do datum. Z tvrzení žalobce, které žalovaná nezpochybňovala, má soud za prokázané, že žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobce před postoupením pohledávky částku 13 350 Kč.

8. Žalovaná spolu s omluvou z jednání soudu zaslala kopie poštovních poukázek, svědčící o tom, že žalobci opakovaně zasílala platby v různé výši, poštovní poukázky však nemohou svědčit o tom, zda platby byly žalobci skutečně vyplaceny. Některé platby odpovídají platbám tvrzeným žalobcem v částečném zpětvzetí žaloby. Z poštovních poukázek je zřejmé, že na nich jsou uváděny různé variabilní symboly, což by svědčilo o tom, že žalovaná žalobci hradila i z jiných důvodů, než z důvodu žalobcem tvrzeného dluhu, který je předmětem tohoto řízení. S ohledem na to, že účastníci se z jednání omluvili, nebylo možné prověřit případné vyplacení zaslaných částek žalobci, ani důvod těchto plateb, kdy však s ohledem na níže uvedené právní závěry tato skutečnost neměla na rozhodnutí soudu vliv.

9. S ohledem na tvrzení žalobce o tom, že žalovaná uznala žalovaný nárok co do důvodu a výše, se soud nejprve zabýval tím, zda ze strany žalované došlo k platnému uznání dluhu na základě předložené splátkové dohody. Soud zejména zkoumal, zda uznání dluhu bylo dostatečně určité, tak, aby z něj bylo patrno dluh v jaké konkrétní výši, vzniklý z jakého konkrétního důvodu žalovaná uznala. Dle ust. , , se má za to, že pokud někdo uzná svůj dluh do co důvodu a výše prohlášením učiněným v písemné formě, dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Pokud by tedy soud dospěl k závěru, že uznání dluhu je dostatečně určité, pak by uznáním vznikla vyvratitelná právní domněnka o trvání dluhu v uvedené výši v době jeho uznání. Soud přitom dospěl k závěru, že k uznání dluhu ze strany žalované platně nedošlo. Soud především vyšel z toho, že v jednostranném úkonu, kterým by žalovaná dluh uznala, by musel být tento dluh zcela jednoznačně specifikován, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu dluh žalované vůči žalobci vznikl. Ve splátkové dohodě je přitom dluh specifikován pouze tím, že má jít o dluh ze smlouvy se společností právnická osoba zde uvedeného čísla, kdy není uvedeno, o jakou smlouvu by mělo jít, kterého dne byla uzavřena, ani co bylo jejím předmětem. Takové uznání pak není možno považovat za uznání dluhu z určitého konkrétního důvodu. Pokud jde o výši uznávané dlužné částky, pak tato je specifikována pouze výší částky 14 054,79 Kč, aniž by bylo zřejmé, čím je taková částka tvořena, kolik případně připadá na jistinu dluhu, příslušenství či sjednané sankce. Takto uvedená částka neodpovídá ani výši postoupené pohledávky od společnosti právnická osoba na žalobce dle přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávky, ani výši pohledávky, jak jí žalobce sám v žalobě ke dni postoupení vyčíslil. Takové uznání výše dluhu má soud za zcela neurčité, které ve spojení s neurčitou specifikací důvodu dluhu vyvratitelnou domněnku existence konkrétního dluhu v uvedené výši nemůže založit. Soud přitom zohledňuje skutečnost, že v dané věci jde o vztah spotřebitelský, když dle žalobních tvrzení měla být důvodem dluhu smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalované jako spotřebiteli je přitom poskytována vyšší míra ochrany., ve které mělo dojít k uznání dluhu žalovanou, je předtištěným formulářem, předem připraveným žalobcem, jehož text nemohla žalovaná nikterak ovlivnit. Pokud taková neobsahuje jednoznačnou specifikaci závazkového vztahu, z nějž měl dluh žalované vzniknout, ani jednoznačné schéma výpočtu dlužné částky, tedy toho, čím má být uznávaný dluh tvořen, pak není možné učinit závěr o tom, že by žalovaná měla povědomí o tom, jaký dluh, z jaké smlouvy, ve výši tvořené jakými částkami na jistině a příslušenství, smluvních pokutách či nákladech vymáhání svým jednostranným úkonem případně uznává. Soud tedy uzavírá, že k platnému uznání dluhu, co do jeho důvodu a výše 14 054,79 Kč žalovanou nedošlo. Na tomto závěru pak nemůže změnit nic ani tvrzení žalobce o tom, že mu žalovaná na základě splátkové dohody uhradila částku 3 000 Kč, když z této platby nelze s ohledem na výše uvedené skutečnosti usoudit, že by tak žalovaná tímto plněním uznala zbývající dluh v žalobcem tvrzené výši.

10. Soud tak vzhledem k uvedenému nemohl vycházet z domněnky existence dluhu ve výši 14 054,79 Kč k uvedenému datu. Soud se proto následně zabýval tím, zda má žalobce vůči žalované pohledávku z titulu tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Hodnotil přitom, zda mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce byla platně uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ust. a násl. , když mělo jít o spotřebitelský úvěr dle , o spotřebitelském úvěru. Dle zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle ustanovení je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Dle ustanovení soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli se žalovanou uzavřít smlouvu o úvěru, který byl ve smyslu spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení a tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Soud přitom vycházel i z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, č.j. ), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. , ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu , ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení /1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.

15. Soud při znalosti citovaných postulátů hodnotil žalobcem tvrzený a prokázaný postup při ověřování úvěruschopnosti žalované, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostál, když na ni v podstatě rezignoval. Žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Z předložených důkazů je přitom zřejmé, že právní předchůdce žalobce v rozporu s citovanými závěry judikatury při ověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr vycházel v podstatě výlučně z údajů, které mu o svých poměrech poskytla sama žalovaná, když navíc tyto údaje byly nedostatečné, nedoložené. Soud především nemohl přehlédnout, že žalobce nepředložil důkazy, které by svědčily o tom, že jeho právní předchůdce měl k dispoziciy, z nichž by ověřil tvrzení žalované v žádosti o úvěr. V danéě je sice vyznačeno, že měl k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky, což by mohlo svědčit o ověření příjmu žalované, nicméně za situace, kdy sama žalovaná v žádosti uvedla, že její pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou, a to do konce měsíce následujícího po uzavření smlouvy, pak bylo na právním předchůdci žalobce, aby s patřičnou péčí ověřil, zda bude za této situace žalovaná schopna splácet úvěr ve 14 měsíčních splátkách, jak se k tomu smlouvou měla zavázat. Z žádosti o úvěr přitom vůbec nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce jakkoliv ověřoval tvrzené údaje o bydlení a výdajích žalované, když tato uvedla, že bydlí v nájmu a hradí za bydlení i s energiemi částku 3 000 Kč, což se jeví soudu jako zcela nevěrohodné, neodpovídající situaci na trhu s bydlením. Žalovaná v žádosti uvedla, že pečuje o jedno nezaopatřené dítě, kdy však svoje celkové výdaje uvedla v částce 4 000 Kč, což neodpovídá ani částkám životního minima pro dvě osoby. Žalobce pak konečně netvrdil, ani neprokazoval, že by jakkoliv ověřoval, zda žalovaná v době uzavírání smlouvy neměla jiné závazky, ani to zda tyto závazky řádně hradí. Netvrdil a neprokazoval, že by nahlížel do veřejných registrů k ověření těchto skutečností, jak je to u poskytovatelů úvěrů zcela běžné a žádoucí. Za situace, kdy žalovaná neměla v době uzavření smlouvy o úvěr ověřený příjem na více než jeden měsíc, pak nelze takový postup právního předchůdce žalobce označit za postup s odbornou péčí, jaký je nutné od poskytovatelů spotřebitelských úvěrů vyžadovat. Soud tak tento postup právního předchůdce žalobce hodnotí jako rozporný s ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutečnosti, že k podpisu žádosti o úvěr a smlouvy o úvěru došlo v jeden den, pak soud nemůže učinit jiný závěr než ten, že právní předchůdce žalobce neměl dostatečný časový prostor k ověření skutečností tvrzených žalovanou, k nahlédnutí a získání informací z příslušných registrů a přes neúplnost informací získaných pouze od žalované přistoupil ihned k poskytnutí úvěru.

16. Soud tedy uzavírá, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách a přes existenci důvodných pochybností ohledně této její schopnosti jí spotřebitelský úvěr poskytl, kdy za této situace jde o neplatnou smlouvu a žalovaná je tak povinna v přiměřené lhůtě odpovídající jejím poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalované částku 10 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, byla žalovaná povinna tuto částku původnímu věřiteli či žalobci jako jeho právnímu nástupci (právní nástupnictví bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v souladu s  a násl. ) vrátit. Žalobce však sám v řízení tvrdil a prokazoval, že žalovaná již jeho právnímu předchůdci na vyplacenou částku 10 000 Kč uhradila celkem 13 500 Kč a následně žalobci ještě částku 3 000 Kč. Žalovaná tak již dle zákona o spotřebitelském úvěru žalobci (jeho právnímu předchůdci) poskytnutou jistinu v celém rozsahu vrátila a není tak povinna již ničeho dalšího žalobci plnit.

17. Soud jen pro úplnost dodává, že za situace, kdy se žalobce k soudnímu jednání nedostavil, nemohl být ohledně nedostatečných skutkových tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalované a neoznačení důkazů k takovým tvrzením, poučen podle ustanovení a 3 Takové procesní poučení se totiž poskytuje jen účastníkům přítomným u soudního jednání. Soud rovněž připomíná, že již před nařízením prvního soudního jednání ve věci žalobce v tomto směru k doplnění tvrzení a označení důkazů písemně usnesením vyzýval, poučoval jej o břemeni tvrzení i břemeni důkazním. Žaloba však i přes tato poučení nebyla žalobcem dostatečným způsobem doplněna. Chybějící tvrzení na druhou stranu nebylo tak významné, že by způsobovalo neprojednatelnost žaloby (tedy, že by zde byl důvod pro postup podle ).

18. Za situace, kdy nebylo prokázáno uznání dluhu žalovanou, platné uzavření konkrétní smlouvy, ani existence nároku na zaplacení určité částky z titulu nároku na vrácení jistoty dle neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud žalobu zcela zamítl. Nebylo totiž prokázáno, že by žalovaná byla povinna zaplatit žalobci žalovanou částku, nárok žalobce na její zaplacení spolu s příslušenstvím nebyl prokázán.

19. O nákladech řízení bylo soudem ve výroku II. rozhodnuto podle tak, že soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.