Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 138/2022-67

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 19.982,06 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 9.604,79 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 7.6.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 10.377,27 Kč, pro úrok ve výši 448,05 Kč, úrok ve výši 13,9% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do zaplacení, pro úroky z prodlení ve výši 2.184,50 Kč a ve výši 10% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 9.604,79 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 7.6.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 10.377,27 Kč, pro úrok ve výši 448,05 Kč, úrok ve výši 13,9% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do zaplacení, pro úroky z prodlení ve výši 2.184,50 Kč a ve výši 10% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce se domáhal zaplacení částky 19.982,06 Kč s úrokem ve výši 448,05 Kč a ve výši 13,9% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2.184,50 Kč a ve výši 10% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že právní předchůdce žalobce (právnická osoba dále jen banka) dne 30.4.2018 uzavřela s žalovaným dne 30.4.2018 smlouvu o příjmení půjčce číslo. příjmení se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč a žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 13,9% ročně v pravidelných 16. měsíčních splátkách po 4.914 Kč. příjmení úvěr žalovanému poskytla. Žalovaný splátky nezasílal řádně a včas. Vzhledem k porušení smluvních povinností přistoupila banka dne 21.1.2020 k zasplatnění úvěru. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 18.697,06 Kč, z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 448,05 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2.184,50 Kč a dlužných poplatků ve výši 1.285 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.2.2020 došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu, kde jej upozornil na uplatnění svého nároku u příslušného soudu.

Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek postoupila právnická osoba na žalobce pohledávku vzniklou z titulu smlouvy číslo. Dopisem ze dne 11.3.2020 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalovanému.

V podání ze dne 21.6.2022 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce při schvalování úvěru vycházel z informací poskytnutých bance klientem v návrhu na uzavření smlouvy. Žádost klienta byla hodnocena individuálně. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Při hodnocení banka porovnala příjem klienta a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů. K čerpání úvěru ve výši 70.000 Kč došlo dne 30.4.2018. Žalovaný uhradil na úvěr částku ve výši 60.395,21 Kč. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil.

Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu ( ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.

Soud má za prokázané tyto skutečnosti:

Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že byla provedena kontrola insolvenčního rejstříku – bez záznamu, kontrola databáze neplatných dokladů – doklad nenalezený v databázi MV, kontrola interního příjmení listu – bez záznamu, vyhodnocení externích úvěrových registrů: spisová značka – jen pozitivní úvěrová historie, bez negativního záznamu, příjmení – nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Hodnocení klienta je individuální, klient dostal nabídku na základě průměrných příjmů na běžném účtu ve výši 22.180 Kč.

Z návrhu na uzavření smlouvy o příjmení půjčce číslo soud zjistil, že žalovaný podepsal dne 8.1.2018 žádost o poskytnutí úvěru ve výši 70.000 Kč s počtem 16 splátek po 4.914 Kč s roční úrokovou sazbou 13,9%, RPSN 14,31%. V žádosti žalovaný uvedl bydliště, že je svobodný, vyučen, pracovní zařazení – podnikatel s pracovní pozicí – jiné, obor činnosti - jiné. Uvedl, že bydlí ve vlastním domě/bytě. Jako svůj čistý měsíční příjem uvedl částku 50.000 Kč a měsíční splátku leasingů – 16.000 Kč.

Z akceptace návrhu smlouvy o příjmení půjčce ze dne 30.4.2018 soud zjistil, že banka potvrdila sjednaný úvěr ve výši 70.000 Kč, první splátka je splatná dne 21.5.2018 ve výši 567,58 Kč, každá další splátka je splatná vždy k 20 dni v měsíci a výše každé další pravidelné splátky činí 4.914 Kč.

Podle souhrnného výpisu pohybů na účtu byla částka 70.000 Kč čerpána dne 30.4.2018 a na účtu byla zaplacena celkem částka 60.395,21 Kč.

Dopisem ze dne 21.1.2020, označeným jako upozornění na neuhrazení dlužné částky, adresovaným žalovanému banka prohlásila, že v důsledku neplnění platebních povinností vykazuje úvěrový účet žalovaného ke dni 21.1.2020 dlužnou částku ve výši 22.356,21 Kč, čímž dochází k porušení smlouvy. V případě, že do 7 kalendářních dnů nedojde k zaplacení, podnikne banka příslušné kroky, zejména přistoupí k vymáhání soudní cestou.

Dopisem ze dne číslo byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobce.

Výzvou ze dne 7.4.2020 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 28.490,68 Kč a současně byl upozorněn na možnost soudního vymáhání.

Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:

Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce výše uvedenou smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet. Částku 70.000 Kč převedl právní předchůdce žalobce žalovanému jednorázově na jeho účet. Protože žalovaný neplnil podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, právní předchůdce žalobce dopisem ze dne 21.1.2020 zesplatnil celý dluh najednou ke dni 21.1.2020. Právní předchůdce žalobce požadoval uhradit po žalovaném částku 22.356,21 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 60.395,21 Kč. Pohledávka za žalovaným z předmětného úvěru byla postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno.

Podle (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení žalovaného, informacemi z interních a externích databází (bankovních a nebankovních registrů), insolvenčního rejstříku. Banka porovnala příjem a odhadnuté výdaje na základě historických dat ČSÚ a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobce neuvedl, jaké konkrétní informace právní předchůdce získal z předložených dokladů.

V projednávané věci soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost žalovaného úvěr splácet byl prověřen na základě jeho prohlášení, aniž by jeho tvrzení bylo objektivně ověřeno. Z návrhu na uzavření smlouvy vyplývá, že žalovaný uvedl svůj stav, vzdělání, bydlení, pracovní zařazení a měsíční příjem. Žalobce netvrdí, z čeho byl příjem žalovaného ověřen (z jakých dokladů) a soud nemá za prokázané, že by právní předchůdce žalobce příjem nějakým způsobem ověřoval. Žalobce nedokládá a ani netvrdí, že by se právní předchůdce žalobce zajímal o skutečné výdaje žalovaného. Je uvedeno pouze, že příjmy a výdaje byly odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Soud má za to, že se právní předchůdce žalobce o běžné výdaje žalovaného (kromě úvěrových závazků) ani nezajímal. Ani z návrhu na uzavření smlouvy nevyplývá, že by žalovaný nějaké své výdaje uváděl nebo dokládal. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce rezignoval především na prověření závazků, nákladů a výdajů žalovaného, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce neprověřil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil jeho schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky splatit, kdy vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.

Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. a sp.zn. ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588.z.).

Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

V řízení bylo prokázáno (tvrzením žalobce a výpisem z účtu), že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 70.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 70.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce a výpisu z úvěru vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 60.395,21 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 9.604,79 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.

Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v  určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván ( o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 5.6.2022. Nárok se stal splatným 6.6.2022 a žalovaný se dostal do prodlení od 7.6.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 7.6.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 33.155,51 Kč (částku 19.982,06 Kč + úrok ve výši 448,05 Kč + 6.130,50 Kč – úrok ve výši 13,9% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do 24.6.2022 + úrok z prodlení ve výši 2.184,50 Kč + úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 18.697,06 Kč od 15.2.2020 do 24.6.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 9.660,39 Kč (jistina – 9.604,79 Kč + 55,60 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z 9.604,79 Kč od 7.6.2022 do 24.6.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 29%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 71%. Poměr úspěchu tedy činí 42% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.