Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
8 C 41/2022-61
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 10.888,59 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se částečně zastavuje co do zaplacení částky ve výši 48 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.707,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.707,05 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se zamítá co do zaplacení 3.133,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 72 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2.203,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Řízení se částečně zastavuje co do zaplacení částky ve výši 48 Kč. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.707,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.707,05 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba se zamítá co do zaplacení 3.133,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 72 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2.203,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne 11. 11. 2021 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10.888,59 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky řízení byla dne datum uzavřena smlouva ke službě anonymizováno účet – Smlouva o nákupním účtu a součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník žalobkyně platný ke dni uzavřený smlouvy. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku. Dále žalobkyně tvrdila, že se zavázala za žalovaného uhradit a uhradila vybraným e-shopům kupní cenu za žalovaného, který v případě, že od kupní smlouvy neodstoupí do 14 dnů od doručení zboží, tak se žalovaný zavazuje žalobkyni kupní cenu. Současně byla žalovanému na základě jeho objednávky vystavena a aktivována služba anonymizováno karta, která je platebním prostředkem, kterým lze zaplatit za zboží kupní cenu prostřednictvím účtu. Karta byla aktivována prostřednictvím účtu. Na základě smlouvy o nákupním účtu ze dne datum byla žalovanému zřízena služba anonymizováno nákupní účet a limit odložených plateb žalovanému až do výše 30.000 Kč s tím, že žalovaný mohl čerpat opakovaně, vždy až do vyčerpání daného úvěrového limitu. Žalovaný využil služeb v celkové výši 7.779,05 Kč (za období od 3. 12. 2019 do 15. 4. 2020). Dále žalobkyně požaduje poplatky ve výši 3.061,54 Kč (poplatky z prodlení ve výši 1.002 Kč, poplatky z prodlení ve výši 769,51 Kč, poplatky z prodlení ve výši 3 x 454,01 Kč a v celkové výši 3.061,54 Kč ponížené o provedenou úhradu 72 Kč). Dále žalobkyně požadoval zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla dne datum prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o nákupní účtu a byla aktivována anonymizováno karta jako platební prostředek k tomuto účtu a limit odložených plateb žalovanému až do výše 30.000 Kč (smlouva o nákupním účtu, obchodní podmínky pro zákazníka, obchodní podmínky Twisto účet, ceník). Žalovaný vyčerpal z anonymizováno účtu částku ve výši 7.779,05 Kč, a to v období od 3. 12.2019 do 15. 4. 2020 (obchodní podmínky anonymizováno účet, vyúčtování za měsíce prosinec 2019 a leden, únor, březen a duben 2020, náhled do interního systému žalobkyně). Ve smlouvě k anonymizováno účtu bylo sjednáno a dále v obchodních podmínkách, že v případě využití služby odložené splatnosti bude účtován poplatek za prodloužení splatnosti dle počtu uplynulých dnů a v případě uhrazení do 30 a více dnů po splatnosti vyúčtování bude účtován poplatek 650 Kč + 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky (smlouva o nákupním účtu, ceník, obchodní podmínky pro zákazníky). Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani na výzvu žalobkyně (předžalobní výzva). Žalobkyně tak nárokuje poplatky z prodlení ve výši 1.002 Kč (prodlení s úhradou částek 3.516,01 Kč za vyúčtování vystavené v prosinci 2019, tj. 650 Kč + 10 %, což je 351,61 Kč). Dále nároku žalobkyně poplatky z prodlení s úhradou částek 1.539,01 Kč za vyúčtování vystavené v lednu 2020, a to dle čl. 2 smlouvy o nákupním účtu, tedy maximálně 50 % z celkového vyúčtování, tj. poplatek z prodlení ve výši 769,51 Kč. Dále dle čl. 2 smlouvy nárokuje žalobkyně poplatek z prodlení ve výši 50 % z vyúčtování za měsíce únor, březen a duben 2020, tj. 3 x 454,01 Kč, když prodlení v každém z uvedených měsíců bylo s úhradou částky 908,01 Kč. Původní dlužné poplatky byly ve výši 3.133,54 Kč a žalobkyně na ně započetla úhradu ve výši 72 Kč. Dále požadovala žalobkyně poplatky z prodlení ve výši 48 Kč.
4. Předloženou smlouvu posoudil soud dle jejího obsahu po právní stránce jako smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 obč. zákoníku, dle kterého se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jako úroky/odměnu úvěrujícího pak soud vyhodnotil nároky požadované žalobkyní jako poplatky ve výši 3.061,54 Kč + 48 Kč, když z obsahu jejich sjednání je zjevné, že se jedná o odměnu poskytovatele úvěru a tedy o úroky, které jsou stanoveny jednak fixně, v daném případě 650 Kč a dále 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky. Dále byla sjednána smluvní pokutu dle čl. 2 smlouvy o nákupním účtu, kterou žalobkyně v tomto řízení neuplatnila. V daném případě soud vyhodnotil danou smlouvu o úvěru jako smlouvu o spotřebitelském úvěru a podrobil ji z úřední povinnosti přezkumu podle ust. § 86 odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
5. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle
§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
6. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu
ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).
7. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o pravidelných příjmech a výdajích podávajících se pouze z tvrzení žalovaného a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen splácet úvěr do rámce až 30.000 Kč.
8. Podle § 588 o. z., soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky jméno příjmení ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
9. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
10. Soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
11. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do žalovaným vyčerpané jistiny ve výši 7.779,05 Kč ponížené o žalovaným provedenou úhradu ve výši 72 Kč. Další uplatněné nároky žalobkyní byly s ohledem na výše uvedené posouzeny jako nároky z absolutně neplatné smlouvy a tedy jako nároky nedůvodné a byly soudem zamítnuty. Právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení vyplývá z ust. § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb.
12. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do poplatků z prodlení ve výši 48 Kč podáním ze dne 11. 4. 2022 a soud v souladu s ust. § 96 občanského soudního řádu ve výroku I. tohoto rozsudku řízení částečně zastavil.
13. Pokud jde o náklady řízení, postupoval soud dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a vycházel z částečného úspěchu a neúspěchu v dané věci, kdy úspěch žalobkyně byl výsledně vyčíslen co do 49,20 %. Soud vycházel z přiznané jistiny a kapitalizoval zákonné úroky z prodlení do data vyhlášení rozsudku (ve výši 1.541,41 Kč) a úspěch žalobkyně představoval 74,60 %. Úspěch žalovaného představoval co do jistiny a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (14,40 Kč) 25,40 %. Výsledný úspěch žalobkyně představuje 74,60 % - 25,45 %, tedy 49,20 %. V této věci by 100 % nákladů řízení představovalo částku ve výši 4.478,40 Kč, tj. zaplacený soudní poplatek 800 Kč a odměna za právní zastoupení dle ust. § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., když soud má za to, že je na místě použít citované ustanovení, neboť se jedná o peněžitý nárok nepřevyšující 50.000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Tři vykonané úkony právní služby představují dle citované vyhlášky celkem 300 Kč za každý z úkonů (za převzetí věci, výzvu k plnění a sepis žaloby) a ke každému úkonu právní služby RP po 100 Kč. Dále odměna za účast na jednání soudu dne 16. 5. 2022, kdy v tomto případě dle ust. § 7 cit. vyhlášky činí sazba za tento úkon 1.540 Kč a dále vznikl nárok dle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky na odměnu za 1 RP po 300 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, je nutno vypočíst 21 % DPH ve výši 638,40 Kč. Z výsledných 100% nákladů 4.478,40 Kč pak soud žalobkyni podle jejího úspěchu ve věci přiznal 49,20 % těchto nákladů řízení ve výši 2.203,40 Kč, které jsou splatné k rukám právního zástupce žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).