Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
48 C 9/2022-30
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Martinou Beránkovou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul jméno jméno
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 4.919 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.000 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky 919 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.919 Kč od 11. 11. 2016 do 16. 4. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 919 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.000 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky 919 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.919 Kč od 11. 11. 2016 do 16. 4. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 919 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4.919 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným byla dne 18. 10. 2016 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4.000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 919 Kč do 10. 11. 2016. Žalovaný úvěr spolu s poplatkem právní předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení částky 4.919 Kč s úrokem prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.919 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
4. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.
5. Mezi společností právnická osoba a žalovaným byla dne 18. 10. 2016 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 4.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 919 Kč do 10. 11. 2016. Totožnost žalovaného byla ověřena z kopie jeho občanského průkazu. Žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím systému právní předchůdkyně žalobkyně, a to zadáním SMS kódu zaslaného mu na jeho telefonní číslo. Žalovaný termínu splatnosti úvěru nedostál. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021, o čemž byl žalovaný zpraven dopisem ze dne 13. 4. 2021 zaslaným mu doporučeně na adresu adresa. Téhož dne a na tutéž adresu mu byla zaslaná i předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 4. 2021. Žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil.
6. Vzhledem k tomu, že v projednávaném sporu jde o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, posuzoval soud daný závazkový vztah již podle z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako„ občanský zákoník“). Totéž platí pro posouzení práva na úroky z prodlení, jejichž výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
7. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
9. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Dle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
12. Dle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
13. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákonu o spotřebitelském úvěru dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do jistiny ve výši 4.000 Kč a částečně i do příslušenství v podobě úroku z prodlení z této částky, a proto jí soud částečně ve výroku I tohoto rozsudku vyhověl a ve zbytku pak nedůvodná, a proto jí soud ve výroku II tohoto rozsudku částečně zamítl.
14. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4.000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu uzavřela jako osoba podnikající, žalovaný jako spotřebitel, což je zřejmé z označení žalovaného uvedeného v záhlaví smlouvy. Soud se tedy nejdříve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak jí ukládá § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském zákonu, účinný do 1. 12. 2016, když smlouva o úvěru byla uzavřena dne 18. 10. 2016 (nyní § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Žalobkyně v žalobě a následně i v jejím doplnění uvedla, že žalovaného ohledně jeho schopnosti splácet prověřovala pouze ve veřejně dostupných databázích, a to například v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, s čímž žalovaný souhlasil a dále že vycházela z jeho tvrzení, že má pravidelný měsíční příjem a je schopen úvěr splatit a že řádně zvážil své možnosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na své povinnosti vyplývající ze spotřebitelského zákona, když nejenom, že nezjistila reálné příjmy a výdaje žalovaného a tyto si jím nenechala doložit, ale ani je nikterak formálně či prakticky nezkoumala. Právní předchůdkyně žalobkyně se tak pouze formálně spokojila s tvrzením žalovaného o existenci jeho příjmu a ničeho stran jeho schopnosti úvěr splácet ani nezjišťovala, natož, aby se jeho schopností jej splácet nějak konkrétně zabývala. I přesto byl úvěr žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně dne 18. 10. 2016 poskytnut. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dle soudu zjevně nepostupovala při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně poměry žalovaného ani nezjišťovala, natož pak aby se zabývala prověřením konkrétních příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v jejich souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit smlouvu o úvěru uzavřít a smlouvě dostát. Schopnost řádně splácet úvěr není určena pouze jeho výší či pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména pak výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Příjmovou i výdajovou stránku žadatele o úvěr má právní předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jeho příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je jeho reálná schopnost zvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Pokud se tedy právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy spokojila pouze s negativním výsledkem ve veřejných registrech a s objektivně nedoloženým prohlášením žalovaného o tom, že má příjem a že je schopen svému závazku dostát, které žádným způsobem neověřila, tak při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, je smlouva s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018 zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ničeho na tomto závěru soudu nemění ani prohlášení žalovaného, kterým měl potvrdit, že má příjem a že zvážil své možnosti, neboť postupovat podle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je čistě a jen povinností poskytovatele úvěru a tento má za tento svůj postup odpovědnost, které se nejde zbavit tím, že odpovědnost za uvedený postup přenese na žadatele. Pouze a jen poskytovatel úvěru je odpovědný za řádné ověření schopnosti žadatele úvěr splácet, musí přitom postupovat s odbornou péčí, tzn. zjistit veškeré relevantní informace od žadatele, tyto objektivně ověřit, a to jak v rovině příjmů, tak v rovině jeho výdajů a následně využít dostupné evidence k ověření této jeho schopnosti.
15. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege),
a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. S ohledem na právě uvedené lze uzavřít, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru, a proto jej nelze žalobkyni přiznat. Žalovaný ale na základě neplatné smlouvy o úvěru převzal od právní předchůdkyně žalobkyně prokazatelně dne 18. 10. 2016 částku 4.000 Kč a tuto měl také jako bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit. Žalovaný ale žalobkyni dlužnou částku ve výši 4.000 Kč neuhradil, proto jej soud ve výroku I tohoto rozsudku k tomu zavázal. Jelikož žalovaný nesplnil svou povinnost vrátit žalobkyni dlužnou částku řádně a včas, má žalobkyně vedle práva na jistinu ve výši 4.000 Kč i právo na její příslušenství v podobě úroku z prodlení v zákonem stanovené výši dle § 1970 občanského zákoníku. S ohledem na skutečnost, že doba plnění pro vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a ani v daném případě nebyla mezi stranami sjednána, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (viz např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 4. 2021, který byl téhož dne dán k poštovní přepravě a žalovanému v souladu se zákonnou domněnkou dojití dle § 573 občanského zákoníku došel třetí pracovní den, tj. dne 16. 4. 2021 a za dobu bez zbytečného odkladu lze považovat tedy den následující, tj. 17. 4. 2021, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení stal splatným. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonem stanovené výši od 17. 4. 2021 do zaplacení dlužné částky, a to dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
16. Ve zbylém rozsahu, tj. co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 919 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z požadované částky za dobu před 17. 4. 2021, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II rozsudku).
17. Žalobkyně se po žalovaném v tomto řízení domáhala zaplacení částky 4.919 Kč s příslušenstvím. Soud při posuzování procesního úspěchu ve věci v souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlédl i k příslušenství, ve vztahu ke kterému byla žalobkyně procesně neúspěšná a uzavřel, že žalobkyně byla v řízení procesně neúspěšná co do zaplacení částek 919 Kč, 1.755,32 Kč a 76,20 Kč, tedy celkem co do zaplacení částky 2.750,52 Kč. Úrok z prodlení byl za účelem výpočtu kapitalizován ke dni vydání rozhodnutí, tj. do 27. 4. 2022. Žalobkyně tak byla v řízení co do 56 % předmětu řízení procesně neúspěšná a lze tak uzavřít, že procesně úspěšnější byl v řízení žalovaný, kterému dle obsahu spisu ale žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.