Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
1 C 65/2022-64
Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem anonymizována tři slova. příjmení anonymizováno, PSČ obec
o zaplacení 120 965,70 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 39 701 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 39 701 Kč od 10. 8. 2018 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně částky 81 264,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 88 811,43 Kč od 27. 7. 2018 do 9. 8. 2018, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 49 110,43 Kč od 10. 8. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 23,27 % ročně z částky 88 311,43 Kč od 27. 7. 2018 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 39 701 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 39 701 Kč od 10. 8. 2018 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně částky 81 264,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 88 811,43 Kč od 27. 7. 2018 do 9. 8. 2018, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 49 110,43 Kč od 10. 8. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 23,27 % ročně z částky 88 311,43 Kč od 27. 7. 2018 do zaplacení se zamítá. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 120 965,70 Kč s úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2019 s účinností ke dni 15. 3. 2019, je právním nástupcem společnosti právnická osoba (dříve právnická osoba, dále jen„ Banka“). Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 27. 4. 2016 se žalovaným smlouvu o úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“), na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 98 000 Kč za účelem financování koupě motorového vozidla specifikovaného ve smlouvě. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v 72 měsíčních splátkách po 2 538 Kč. Banka a žalovaný sjednali úrok ve výši 23,27 % ročně. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, naposledy uhradil splátku č. 22 splatnou ke dni 27. 2. 2018, zůstal v prodlení se splátkou splatnou ke dni 27. 3. 2018, 27. 4. 2018, 27. 5. 2018 a 27. 6. 2018, celkem uhradil 58 299 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení a tím podstatně porušil ustanovení Smlouvy. Na základě tohoto porušení byla Banka oprávněna odstoupit od Smlouvy pro hrubé porušení Všeobecných obchodních podmínek a požadovat okamžité splacení celého úvěru, odstoupení nabylo účinnosti dnem uvedeným v písemném vyhotovení odstoupení, tj. dnem 26. 7. 2018. Žalobce požaduje úhradu jistiny ve výši 88 311,43 Kč. Tato částka představuje nesplacenou jistinu k datu zesplatnění ve výši 76 741,41 Kč, dlužné splátky č. 23 až 26 ve výši 10 151 Kč, doúčtovaný úrok ve výši 1 419,02 Kč od poslední předepsané 26. splátky tj. od 27. 6. 2018 do dne ukončení smlouvy. Dále se žalobkyně domáhá úhrady poplatku 500 Kč za ukončení úvěrové smlouvy, smluvní pokuty ve výši 32 154,27 Kč, úroku ve výši 23,27 % ročně z částky 88 311,43 Kč od 27. 7. 2018 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení. Smluvní pokuta byla vyúčtována na základě čl. 11 1. Smlouvy, podle něhož má Banka právo na smluvní pokutu ve výši 0,3% z dlužné částky za každý započatý dne prodlení 500 Kč za vystavenou upomínku a 5 000 Kč za zrušení či neuzavření pojistné smlouvy. Banka vyúčtovala smluvní pokutu 5 000 Kč za zrušení či neuzavření pojistné smlouvy, 5 103,47 Kč za upomínky, dále s ohledem na zákonné omezení Banka účtovala žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 4 035,28 Kč a 18 015,25 Kč.
2. K výzvě soudu žalobce uvedl, že právní předchůdce jako poskytovatel úvěru vycházel při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr z následujících skutečností. Žalovaný uvedl bance, že je rozvedený, bydlí v pronájmu, má dvě vyživované osoby, příjem mu plyne z pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalovaný neměl v době žádosti o úvěr vůči koncernu jméno žádné závazky. V době žádosti neměl ani žádné závazky evidované v registru NRKI a BRKI. Zdrojem příjmů byla mzda ve výši 20 000 Kč – v rámci uvedeného zaměstnavatele/odvětví s přihlédnutí k lokalitě se nejedná o neobvyklý příjem (i dle porovnání s příjmovým modelem). V rámci schvalování smlouvy Banka provedla následující kontroly: kontrola platnosti předložených dokladů totožnosti v databázi Ministerstva vnitra ČR bez negativního nálezu, kontrolu aktuální a historické dlužnosti žalovaného, kontrolu v registru ISIR bez negativního nálezu, kontrolu zaměstnavatele a ověření zaměstnavatele a kontrolu Black listu (vozidlo, doklady bez negativního nálezu). Dále kontrolu četnosti a odlišnosti na žádostech bez negativního nálezu (tj. kontrola, zda žalovaný v předchozích žádostech o úvěr neuvedl jiného zaměstnavatele, jinou výši příjmů nebo důchodu nebo jiný počet vyživovacích osob a podobně) a kontrolu vozidla vzhledem k ceně a vhodnosti zajištění. Následně právní předchůdce posuzoval kreditní scóre, kdy žadatelé o úvěr jsou hodnoceni ve škále A+až D-, maximální měsíční splátku klienta, koeficient zadluženosti a poměr úvěru k hodnotě vozidla. Banka do výpočtu dále zahrnuje i široké spektrum statistických údajů založených mimo jiné na historických zkušenostech společnosti koncernu jméno. Banka dále zohlednila pravidelné výdaje žalovaného v podobě životních nákladů, a to v rozsahu nákladů na bydlení a dalších nákladů zajištění životních potřeb žalovaného. Výše těchto nákladů takto vstupujících do procesu posuzování schopnosti splácet při tom vycházela z relevantních právních předpisů a byla mimo jiné odvislá od informací sdělených žalovaným týkající se velikosti jeho domácnosti a počtu jím vyživovaných osob. Vozidlo bylo oceněno na 105 375 Kč, kreditní scóre bylo vypočteno výsledkem C (4. nejlepší možný). Maximální měsíční splátka byla vypočtena s výsledkem 11 587,25 Kč, výpočet koeficientu zadluženosti beroucí v potaz čistý příjem žalovaného a splátky dosavadních závazků s výsledkem 12,69 %. Zdroje žalovaného ve výši 15 000 Kč nebyly předmětem zkoumání, ale pokud by žalovaný tyto prostředky získal jiným úvěrem, byla by tato informace zhodnocena jako negativní. Na základě tohoto byla žádost o úvěr schválena. Po prvotním automatizovaném posouzení žádosti podléhají manuálnímu schvalování, kdy v případě náznaku jakékoli negativní informace dochází k ověření údajů o žadateli a dalších položek na formuláři například ověřování u zaměstnavatele. V této fázi Banka vyhodnocuje indexy, kolik činí maximální možná splátka pro žadatele, jaké jsou jeho celkové závazky, úvěrové zatížení, náklady na domácnost, počet vyživovaných osob a další. Rovněž sem spadá kontrola příjmů ve spojení se sektorem zaměstnavatele, regionem, vzdělání žadatele a tak dále. U žalovaného bylo posouzeno, že poskytnutím úvěru na doplatek kupní ceny vozidla nebude mít negativní dopad na jeho celkovou finanční situaci.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Z úvěrové smlouvy číslo ze dne 27. 4. 2016 soud zjistil, že se společnost právnická osoba zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 98 000 Kč za účelem financování motorového vozidla a žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky v 72 měsíčních splátkách po 2 538 Kč s úrokem z úvěru ve výši 23,27 % ročně. Zužitkování jednotlivých splátek vyplývá ze splátkového kalendáře z 27. 4. 2016 vztahující se k uvedené spotřebitelské smlouvě. Podle ustanovení 2.3 smlouvy byl úvěr poskytnut zasláním na účet prodávajícího vozidla příjmení příjmení příjmení jméno registrační značka anonymizováno. Účastníci sjednali v článku 11 smlouvy smluvní pokutu ve výši 0, 3 % z dlužné částky za každý započatý den při prodlení s platbou, dále sjednali poplatek ve výši 500 Kč za vystavení jakékoli upomínky. Z výpisu z úvěrového účtu k předmětné smlouvě soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 58 299 Kč. Právní předchůdce žalobce vyúčtoval žalovanému za neuhrazené splátky smluvní pokutu jednotlivými daňovými doklady celkem ve výši 32 154,27 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu je patrné, že žalovaný uhradil poslední splátku 11. června 2018. Z odstoupení od smlouvy ze dne 17. 7. 2018 soud zjistil, že právnická osoba anonymizována dvě slova odstoupila od předmětné úvěrové smlouvy s účinností ke dni 26. 7. 2018 a vyzvala žalovaného, aby vozidlo včetně klíčů a příslušných dokladů předal bezprostředně po obdržení odstoupení na parkoviště obec a číslo, okres. Odstoupení od smlouvy bylo žalovanému odesláno a uloženo na poště 19. 7. 2018. Výsledným vyúčtováním po ukončení úvěrové smlouvy byl žalovaný vyzván, aby do 9. 8. 2018 uhradil na účet právnická osoba, částku 102 949,77 Kč.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právnická osoba a žalobcem dne 12. 3. 2019 s účinností ke dni 15. 3. 2019 včetně přílohy (seznam postoupených pohledávek položka číslo 112), je zřejmé, že pohledávka z předmětné smlouvy o úvěr za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky z 25. 3. 2019 odeslané žalovanému 7. 4. 2019 je zřejmé, že postoupení pohledávek ze smlouvy o úvěru bylo žalovanému oznámeno.
6. V právní rovině dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o.z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobcova aktivní procesní legitimace je dána ustanovením § 1879 a násl. o. z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
8. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce, respektive jeho právní předchůdce, splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, neboť žádným způsobem neověřoval ani příjmy, ani jeho výdaje, neověřoval, zda žalovaný skutečně u uvedeného zaměstnavatele pracuje, nýbrž se spokojil jen s tím, že příjmy, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, nevybočují z běžných příjmů zaměstnanců v daném regionu a čase. Právní předchůdce nijak neověřil výdaje žalovaného na bydlení, na dojíždění do zaměstnání, ani případné další výdaje. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro poskytovatele úvěru povinnost řádně posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. V případě, že poskytovatel úvěru tak, jako v tomto případě právní předchůdce žalobce, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr. Je nezbytné, aby poskytovatel úvěru (právní předchůdce žalobce) získal od žadatele o úvěr (od žalovaného) údaje ohledně výše příjmů a výše výdajů a tyto skutečnosti ověřil. Soud nepožaduje ke splnění této povinnosti detektivní pátrání, ke splnění této povinnosti by postačilo alespoň vyžadovat pracovní smlouvu či tzv. výplatní pásky, výpis z běžného účtu či SIPO (je-li placeno v hotovosti) z nichž by bylo přinejmenším zřejmé, jaké trvalé příkazy má žadatel o úvěr nastavené a jaké má další výdaje. Takovéto konkrétní posuzování schopnosti splácet posuzováním příjmů a výdajů žadatelů o úvěr nelze nahradit obecnými maticemi, neboť každý žadatel má být posuzován z hlediska úvěruschopnosti individuálně. Jelikož právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru neověřil žádným způsobem výdaje žalovaného, nemohl řádně zhodnotit, zda po odečtení výdajů od příjmů bude či nebude žalovaný schopen úvěr řádně splácet.
9. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nepostupoval v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 580 o.z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
10. Na straně žalovaného vzniklo ve smyslu 2 991 občanského zákoníku bezdůvodné obohacení, a je proto povinen vydat to, o co se obohatil, tedy poskytnuté finanční prostředky. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 98 000 Kč, uhradil částku 58 299 Kč, a je proto povinen uhradit žalobci částku 39 701 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 39 701 Kč od 10. 8. 2018 do zaplacení. Žalovaný se dostal do prodlení tím, že přes výzvu právního předchůdce žalobce, aby do 9. 8. 2018 uhradil částku 102 949,77 Kč, žalobci nevrátil to, oč se obohatil. Soud proto uložil žalovanému uhradit žalobci částku 39 701 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve zbytku, tj. ve zbytku žalované jistiny tj. ohledně částky 81 264,70 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení, smluvního úroku a rozdílu mezi přiznaným a zamítnutým úrokem z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nárok na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v účinném znění.
11. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Ve věci byl úspěšnější žalovaný, protože mu však v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady, soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení rozsudku ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích.
Pokud by podle tohoto rozsudku nebylo plněno řádně a včas, může být k návrhu soudem vykonán.