Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 51/2022-32

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 279 437,62 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 239 187,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 239 187,91 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 249,71 Kč, úroku ve výši 20 062,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 581,24 Kč, úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 279 437,62 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 279 437,62 Kč od 15. 6. 2021 do 9. 9. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 249,71 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 17 935,5 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 239 187,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 239 187,91 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 249,71 Kč, úroku ve výši 20 062,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 581,24 Kč, úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 279 437,62 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 279 437,62 Kč od 15. 6. 2021 do 9. 9. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 249,71 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 17 935,5 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 279 437,62 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba s žalovaným uzavřela dne 12. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 300 000 Kč bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byly prověřovány dostupné informace v bankovních a nebankovních registrech, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalovaného na základě výše příjmu deklarovaného žalovaným a stanoveny měsíční výdaje žalovaného na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 13. 5. 2021 prohlásila za splatný. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na právnická osoba anonymizováno a dále žalobkyni ke dni 3. 7. 2021. Nyní tak žalovaný dluží na jistině celkem částku ve výši 279 437,62 Kč, úrok kapitalizovaný ve výši 20 062,98 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 581,24 Kč úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 279 437,62 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 10,99 % p. a. z částky 279 437,62 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle , (dále jen ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba byla dne 12. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 4 130,80 Kč. Částka 300 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 10,99 % p. a. Dle čl. XIII smlouvy o úvěru, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv splátky, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (návrh smlouvy o půjčce na kliknutí číslo ze dne 15. 3. 2019, akceptace návrhu smlouvy o půjčce na kliknutí ze dne 12. 6. 2019, produktové podmínky pro osobní úvěry). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, dostal se do prodlení s plněním svého závazku a byl právní předchůdkyní žalobkyně vyzván k okamžité úhradě pohledávky (oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 13. 5. 2021, podací arch ze dne 14. 5. 2021).

4. Dle výpisu spotřebitelského úvěru čerpal žalovaný úvěr ve výši 300 000 Kč dne 12. 6. 2019 a na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 60 812,09 Kč, přičemž poslední platba je evidována dne 16. 9. 2020.

5. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně byla ke dni uzavření úvěrové smlouvy provedena lustrace osoby žalovaného v interních a externích databázích. Měsíční příjem deklarovaný žalovaným představoval částku 30 170 Kč a výdaje žalovaného byly odhadnuty na základě historických dat ČSÚ.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla ke dni 29. 6. 2021 postoupena na právnická osoba anonymizováno a dále smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2021 na žalobkyni (smlouvy o postoupení pohledávek, přehled postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 9. 2021 a 13. 7. 2021). Předžalobní upomínkou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu (předžalobní upomínka ze dne 6. 9. 2021, podací arch z téhož dne).

7. Podle , (dále jen "o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví , o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

16. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

17. Předložené důkazy hodnotil soud podle a dospěl k závěru, že dne 12. 6. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu a násl. , na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 300 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 130,80 Kč. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 60 812,09 Kč.

18. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně předložila pouze vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně. Výdaje a příjmy žalovaného nebyly dle vyjádření ověřeny. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jím předložených listin.

19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (), ze dne 4. června 2015, Faber () a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

23. V souzené věci tak lze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem a posouzení úvěruschopnosti žalovaného řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

24. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má žalobkyně právo v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 239 187,91 Kč, představující část dosud nesplacené jistiny. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, avšak pouze z přiznané částky, a to ode dne následujícího po doručení výzvy k úhradě ze dne 13. 5. 2021. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy ze dne 6. 9. 2021, doručené dne 9. 9. 2021, dnem 10. 9. 2021.

25. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 253 172 Kč (72 %) a neúspěch celkem v částce 97 854 Kč (28 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalovaného, tedy celkem v rozsahu 44 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 178 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 279 437,62 Kč sestávající z částky 9420 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v  a. t. a z částky 4 710 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v  a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 450 Kč ve výši 5 134,50 Kč Celkem náklady řízení činí 40 762,50 Kč a žalobkyně má nárok na 44 %, tedy 17 935,50 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.