Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 94/2022-51

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 17 466,35 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 984,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 984,93 Kč od 29. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 481,42 Kč s úrokem v částce 1 758,42 Kč, s úrokem z prodlení v částce 9,25 Kč, s úrokem ve výši 12,06 % ročně z částky 14 746,74 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 466,35 Kč od 10. 12. 2020 do 28. 10. 2021 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 481,42 Kč od 29. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 984,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 984,93 Kč od 29. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 481,42 Kč s úrokem v částce 1 758,42 Kč, s úrokem z prodlení v částce 9,25 Kč, s úrokem ve výši 12,06 % ročně z částky 14 746,74 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 466,35 Kč od 10. 12. 2020 do 28. 10. 2021 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 481,42 Kč od 29. 10. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 17 466,35 Kč s příslušenstvím. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou byla uzavřena dne 6. 12. 2018 smlouva o zápůjčce, na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Jelikož žalovaná poskytnutou zápůjčku řádně nesplácela, přistoupila právní předchůdkyně v souladu s produktovými obchodními podmínkami žalobkyně dne 9. 12. 2020 k zesplatnění zápůjčky. Dlužná částka se skládá z jistiny 14 746,74 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 758,42 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 9,25 Kč, úroku ve výši 12,06 % ročně z částky 14 746,74 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 466,35 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce dle svého vyjádření ověřil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba a žalovanou byla dne 4. 12. 2018 uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně mimo jiné zavázala vést pro žalovanou běžný účet a umožnit žalované využívat služby přímého bankovnictví, přičemž žalovaná se zavázala za tyto služby hradit právní předchůdkyni žalobkyně poplatky.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce ze dne 4. 12. 2018 a akceptace návrhu ze dne 6. 12. 2018 soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 6. 12. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku splatit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 821 Kč, sestávajících ze splátky zápůjčky ve výši 779 Kč a poplatku za pojištění ve výši 42 Kč, splatných formou pravidelného automatického inkasa z účtu žalované č. bankovní účet. První splátka byla splatná dne 6. 1. 2019. Nedílnou součástí této smlouvy byly také Všeobecné produktové podmínky právní předchůdkyně žalobkyně pro půjčky. Z výpisu běžného účtu žalované za dobu od 2. 12. 2018 do 31. 12. 2018 soud zjistil, že částka 20 000 Kč byla na účet žalované zaslána dne 6. 12. 2018.

5. Z vyjádření žalobkyně je zřejmé, že žalovaná celkově uhradila na poskytnutý úvěr částku 17 015,07 Kč Poslední platba byla uhrazena dne 6. 9. 2020. Dopisem ze dne 10. 12. 2020 bylo žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně oznámeno, že z důvodu prodlení s úhradou splatných závazků ze smlouvy přistoupila v souladu s produktovými podmínkami k zesplatnění úvěru a zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.

6. Z lustrace v registru Solus soud zjistil, že nebyl zjištěn dluh po splatnosti. Z lustrace žalované v registru BRKI, NRKI soud zjistil existující závazky žalované: povolený debet na běžném účtu využit ve výši 6 990 Kč, revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 90 000 Kč, celkovou nesplacenou částkou 79 380 Kč a měsíční splátkou ve výši 1 890 Kč, kreditní karta splátková s výší úvěrového rámce 15 000 Kč a celkovou nesplacenou částkou 13 610 Kč. Ve vstupních informacích k žádosti o zápůjčkou žalovaná uvedla, že je vdaná, má jednu vyživovací povinnost a žije v pronajatém bytu či domě. Je zaměstnána, přičemž čistá mzda představuje částku 19 000 Kč měsíčně a deklarované měsíční výdaje pak představují celkem částku 13 500 Kč, z toho 2 500 Kč splátky úvěrů. Žádost o úvěr nebyla dále dle formuláře manuálně schválena a právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z celkových započtených výdajů žadatele ve výši 11 254 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 7. 2021). Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalované zasláno (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 8. 2021). Předžalobní výzva s výzvou k úhradě pohledávky ve lhůtě 28. 10. 2021 byla žalované zaslána (předžalobní výzva ze dne 13. 10. 2021, podací lístek z téhož dne).

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , (dále jen "o. z."). Podle o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2662 o. z., smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

11. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru (dále jen „“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud aplikoval , neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

14. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Z vyplněné žádosti o poskytnutí úvěru vyplývá, že právní předchůdkyni žalobkyně nebyly ze strany žalované doloženy žádné doklady k ověření konkrétní výše příjmů a výdajů žalované. Soudu tedy nemá za dostatečně prokázané, že se s nimi právní předchůdkyně žalobkyně seznámila.

15. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 20 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť se dostatečně nezabývala jejími pravidelnými měsíčními příjmy a výdaji, především ve vztahu k dosavadnímu úvěrovému zatížení a nákladům na bydlení. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. ).

16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (), ze dne 4. června 2015, Faber () a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

20. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná uhradila dle doloženého výpisu spotřebitelského úvěru právnímu předchůdci žalobkyně pouze částku ve výši 17 015,07 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 2 984,93 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud pak vázal počátek prodlení na zaslané předžalobní výzvy, v níž byla žalovaná vyzvána ze strany žalobkyně k úhradě konkrétní dlužné částky, a která byla dne doloženého seznamu odeslána dne 13. 10. 2021. Dle shora uvedené zákonné fikce se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tj. dnem 18. 10. 2021. Pohledávka se tak stala splatnou ke dni 28. 10. 2021 a ode dne následujícího vzniklo žalobkyni právo požadovat po žalované zaplacení úroku z prodlení.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšná ve věci byla žalovaná. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšné žalované jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byla nečinná.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem adresa. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.