Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
16 C 43/2022-29
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 7 104 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky 4 104 Kč a o zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 2 600 Kč, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 3 000 Kč od 26. 12. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky 4 104 Kč a o zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 2 600 Kč, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 3 000 Kč od 26. 12. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 15. února 2022 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 7 104 Kč s tím, že žalovanému na jeho žádost ze dne datum poskytla dne datum spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč splatný původně dne 25. 12. 2021. Žalovaný žalobkyni však dosud uhradil pouze částku 1 700 Kč, zbytek svého závazku již nesplnil, ač mu byla ze strany žalobkyně dne 30. 9. 2020 odeslána upomínka a výzva k zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum a potvrzení o provedení tuzemské platby realizované dne datum, tj. o převodu částky 3 000 Kč z účtu žalobkyně na účet příjemce číslo bankovní účet soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru, jak žalobkyně tvrdila v podané žalobě, a na základě této smlouvy žalovanému poskytla peněžní částku 3 000 Kč převodem na jeho účet.
5. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu netvrdila ničeho konkrétního (v návrhu uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila dlužníkovu schopnost poskytnutý úvěr splácet s řádnou pečlivostí, kdy od dlužníka si vyžádala potvrzení o jeho příjmech formou výplatní pásky vydané zaměstnavatelem/daňovým přiznáním/výpisem z bankovního účtu a dlužníkovi výdaje získala jeho čestným prohlášením, přičemž popsala metodiku posuzování úvěruschopnosti žadatele včetně související judikatury a komentářové literatury, aniž by však uvedla co konkrétně o příjmech žalovaného a jeho výdajích zjistila). Žalobkyně tak ani v rovině svých tvrzení nenastínila, z jaké výše příjmu žalovaného vycházela a jaké zohlednila jeho výdaje, tedy jakým způsobem dospěla k závěru, že žalovanému je možno poskytnout úvěr, respektive že bude schopen žalobkyni poskytnutý úvěr vrátit ve sjednané době. Pro úplnost soud také uvádí, že z předložených výpisů z běžného účtu žalovaného se podává, že jeho příjmy v posuzovaném období se prakticky rovnaly jeho výdajům, tudíž mu nezbývala měsíčně žádná disponibilní částka, ze které by poskytnutý úvěr byl schopen splácet. Stejně tak pokud žalobkyně tvrdí, že při posuzování výdajů žalovaného vycházela ze statistického modelu, nepovažuje soud tento postup za správný, neboť postupováno naprosto stejnou logikou i při posuzování příjmové stránky mohla rovněž vycházet ze statistického modelu a příjmy posuzovat například podle údajů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem o výši průměrného výdělku v České republice. Je pak nabíledni, že při takovémto paušalizovaném posuzování, který nezohledňuje individuální situaci žadatele o úvěr, by jako úvěruschopný byl posouzen každý žadatel. Žalobkyně proto při posuzování úvěruschopnost žalovaného neposoudila ani řádně, ani správně.
10. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že by vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona
o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
11. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni vrátit tuto částku; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní, ani soud proto není schopen posoudit jeho nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jeho možnostem – odepřít však žalobkyni z tohoto důvodu plnění zcela by bylo ovšem rovněž nepřípustné). Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.
12. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a předloženými důkazy prokazovány.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, kterému by s ohledem na výsledek sporu příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, ve sporu žádné nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.