Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 163/2022-19
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 8 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 992 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 24. 2. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 4 792 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 8 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 992 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 24. 2. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 4 792 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 8 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne datum uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované půjčku ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaná včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 4 792 Kč zavázala vrátit v 39ti týdenních splátkách po 328 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a na závazky ze smlouvy uhradila pouze 2 008 Kč. Předmětnou pohledávku dne 19. 6. 2015 původní věřitelka postoupila právnická osoba anonymizováno, která ji následně postoupila smlouvou ze dne 24. 8. 2018 žalobkyni. Ta se pak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 8 000 Kč, úroku (souhrnného poplatku) ve výši 2 784 Kč a dále úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 2. 7. 2015 do zaplacení.
Po provedeném dokazování soud shledal žalobu důvodnou pouze do částky 5 992 Kč s příslušenstvím, neboť z důvodů dále podrobně vyložených soud neshledal shora uvedenou smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně za platně uzavřenou, tedy nárok žalobkyně soud posoudil pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalované částku 8 000 Kč, zatímco žalovaná na svůj závazek uhradila částku 2 008 Kč, tedy žalobkyni náleží na bezdůvodném obohacení žalované částka 5 992 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši. Za výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení pak lze považovat až předžalobní výzvu, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené žalované v této výzvě je žalovaná v prodlení.
Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smlouvy o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalované uhradit tzv.„ souhrnný poplatek“ ve výši 4 792 Kč, přičemž se lze ztotožnit s kvalifikací samotné žalobkyně, podle které jde pouze o jiný název pro úrok. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u krátkodobých půjček v r. 2006 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10- 20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v únoru 2006 činila 12,56 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 13 % o polovinu, tj. na 20 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Sotva ji ovšem mohla tvrdit, neboť původní věřitelka žalovanou zjevně neznala a smlouvu s ní uzavřela jako s kterýmkoliv jiným zájemcem o daný produkt, s vidinou inkasování extrémně vysokého„ souhrnného poplatku“, tj. úroku. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba vícenásobně vyšší oproti uvedené úrokové míře obvyklé. Nadto je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky a u kterého navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě„ souhrnného poplatku“ ve výši 4 792 Kč ve vztahu k půjčce 8 000 Kč tak soud s ohledem na shora uvedené považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (velmi paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Pokud tedy původní věřitelka uvádí ve smlouvě úrokovou sazbu dosahující 70 % ročně, pak jde mimo jakoukoliv pochybnost z hlediska výše o tzv. úrok lichvářský, o jehož platnosti nelze vůbec uvažovat. Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně na zaplacení„ souhrnného poplatku“ není důvodný, neboť je v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, když původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla převážně úspěšnou žalovaná, nicméně na straně žalované soud žádné náklady řízení neshledal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu).
Rozsudek obsahuje toliko zkrácené odůvodnění (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu).
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozsudkem, lze podat návrh na jeho výkon k soudu nebo soudnímu exekutorovi.