Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 129/2021-30

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 4 400 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč, a to v 10 pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 23. 9. 2017 do zaplacení, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 4 000 Kč od 23. 9. 2017 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce částku 1 713 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč, a to v 10 pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 23. 9. 2017 do zaplacení, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 4 000 Kč od 23. 9. 2017 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce částku 1 713 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 4 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 23. 9. 2017 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa, dne datum prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 4 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s případným poplatkem za prodloužení termínu splatnosti úvěru ve výši 400 Kč nejpozději do 22. 9. 2017. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení tohoto dluhu s tím, že tato pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2021.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru ze dne datum, dokladu o převodu částky 4 000 Kč dne datum na účet číslo bankovní účet, dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní dne datum a z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 2. 2. 2021 – předžalobní upomínky spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba a žalovaný v souladu s ust. , (dále jen „“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce (nikoli o úvěru, neboť úroky sjednány nebyly), když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně.

6. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu pouze uvedla, že žalovaný byl se svým souhlasem lustrován původní věřitelkou z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, NRKI a BRKI. K tomu dále žalobkyně uvedla, že odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru podle čl. 3 .1.5. Všeobecných obchodních podmínek, které jsou součástí uzavřené smlouvy, žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a podle čl. 3 .1.6 těchto podmínek potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnosti o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost zápůjčku splatit. Na základě této lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitelka nepojala důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit a společně s uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný učinil i čestné prohlášení o tom, že se jeho úvěruschopnost nijak nezměnila od jeho posledního posouzení původním věřitelem. Ničeho dalšího či bližšího k tomu žalobkyně neuvedla.

10. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala skutečnosti, které skutečně byly nutné pro posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, když o jeho příjmech a o jeho výdajích netvrdila vůbec ničeho. Její tvrzení, že původní věřitelka v podstatě spoléhala pouze na prohlášení žalovaného, že zvážil své možnosti a je schopen úvěr splatit není ve skutečnosti posuzování úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru, ale ze strany dlužníka, bezmezně se přitom spoléhající na úsudek dlužníka o tom, že je v jeho možnostech úvěr splatit. Nelze tedy přijmout jiný než závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně tedy úvěruschopnost žalovaného vůbec neposuzovala, v důsledku čehož tedy neuvedla (ani není schopna uvést) žádná konkrétní fakta, ze kterých bylo při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházeno (konkrétní výše příjmů, konkrétní výše výdajů).

11. Právní předchůdkyně žalobkyně proto neposuzovala úvěruschopnost žalovaného v okamžiku poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona

o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a

na který v dalším, pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši celkem 4 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto poskytnutou částku vrátit; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, tak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení nařízení vlády číslo , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

13. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 91 %) nad úspěchem žalovaného (9 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 82 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 91 % - 9 % = 82 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. , advokátní tarif, a konečně částky 189 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH ( ), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 089 Kč; 82 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 1 713 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. ).

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.