Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

119 C 19/2021-63

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Benešovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 14 758 Kč s příslušenstvím a částky 3 533,04 Kč

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 030 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 030 Kč za dobu od 19. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 030 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 030 Kč za dobu od 19. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 14 758 Kč a 3 533,04 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru číslo. Žalovaná tuto smlouvu podepsala dne datum. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 15 000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 6. 11. 2019. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 82,83 % p.a. splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši 1 197 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosincem 2019, to vše dle splátkového kalendáře. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované, atd.). Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze částky ve výši 1 197 Kč dne 17. 12. 2019, částka ve výši 2 394 Kč ze dne 12. 3. 2020, částka ve výši 2 394 Kč ze dne 7. 4. 2020, částka ve výši 1 197 Kč ze dne 21. 5. 2020, částka ve výši 1 197 Kč ze dne 19. 6. 2020 a částka ve výši 1 197 Kč ze dne 21. 7. 2020. V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 499 Kč a dle bodu 6.2. smlouvy náhrady nákladů v celkové výši 600 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů). V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 18. 10. 2020. Po zesplatnění úvěru žalovaná uhradila ještě dne 21. 4. 2021 částku 1 197 Kč a dne 20. 5. 2021 částku 1 197 Kč. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 1. 11. 2020, až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaná žalobkyni k dnešnímu dni dluží následující částky: a) částka odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 13 659,52 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina úvěru částku ve výši 16 053,52 Kč a odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 13 347,84 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 2 705,68 Kč) s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 499 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy, tak jak je specifikována shora, v celkové výši 600,00 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 1. 11. 2020 do zaplacení, tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky 16 053,52 Kč od 1. 11. 2020 do 21. 4. 2021 ve výši 2 760,60 Kč, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky 14 856,52 Kč od 22. 4. 2021 do 20. 5. 2021 ve výši 430,94 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1% z částky 13 659,52 Kč od 21. 5. 2021 do zaplaceni. Žalobkyně touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby, tj. 14. 6. 2021, tedy smluvní pokutu ve výši 3 533,04 Kč; e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 13 347,84 Kč ode dne 20. 10. 2020 do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 82,83 % p.a. Za dobu od 91. dne prodlení žalované (tedy za dobu od 11. 11. 2020) žalobkyně v souladu s  , o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 8. 25 % p.a. Žalovaná k dnešnímu dni zaplatila na úvěr jí takto žalobkyní poskytnutý celkem částku 11 970 Kč. Žalovaná ani na základě předžalobní výzvy svůj dluh žalobkyni neuhradila.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že potvrzuje, že od žalobkyně převzala úvěr jak je uvedeno v žalobě, avšak není schopna svůj dluh zaplatit najednou, chtěla by ho zaplatit ve splátkách, svůj dluh by raději uznala, aby nebyla dále tahána po soudech a měla již svůj klid. Dále k dotazu soudu žalovaná uvedla, že v době, kdy uzavírala smlouvu o úvěru, platila ve skutečnosti za nájem 10 000 Kč měsíčně a doplácela s ohledem na svůj zdravotní stav na léky částku 500 Kč měsíčně. Úvěr si pak brala proto, že v té době jí zavřeli přítele do vězení a ona sama neměla z čeho platit nájem. Proto si brala úvěr. Teprve poté jí s placením nájmu pomáhala maminka, takže žalovaná fakticky za nájem (ale až po obdržení úvěru) platila s pomocí své matky jen 2 000 Kč měsíčně.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako smlouva o úvěru z č.l. 4-7, oznámení o schválení úvěru z č.l. 8, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru z č.l. 9, karta klienta z č.l. 10, oznámení o zesplatnění z č.l. 11, včetně kopie dodejky z č.l. 12, výzva k zaplacení dluhu z č.l. 13 – 14, č.l. 18, předsmluvní formulář z č.l. 15-17, hodnocení klienta z č.l. 19-20, oznámení o výměře důchodu z č.l. 21, informace o pojištění z č.l. 22-23, doklad o vyplacení úvěru z č.l. 24, výpis záznamu z registru Solus z č.l. 25 verte, potvrzení o přijatých platbách z č.l. 10, předžalobní výzva z č.l. 27 vč. kopie podacího archu, prohlášení klienta z č.l. 22-23, z nichž vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované dne 6. 1.. 2019 částku 15 000 Kč, kterou převedla na její bankovní účet. Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou poté, co žalovaná vyplnila předsmluvní formulář, kde zadala své osobní údaje. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 10 950 Kč z invalidního důchodu, výdaje má ve výši životního minima 3 410 Kč, nežije s nikým ve společné domácnosti, nemá žádnou vyživovací povinnost, nesplácí žádné jiné půjčky ani nemá žádné dluhy, její náklady na bydlení činí 2 000 Kč, přičemž tyto údaje poskytla sama žalovaná jako dlužník, výše jejího příjmu pak byla doložena oznámením ČSSZ o výši invalidního důchodu ze dne 4. 1. 2019. Žalovaná přitom podle žádosti projevila zájem o úvěr ve výši 15 000 Kč s tím, že byla seznámena s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 35 910 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 197 Kč po dobu 30 měsíců s úrokovou sazbou 82,83 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6.1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení delší než 30 dní. V článku 6.3. a 6.4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6.5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru po jeho zesplatnění; žalovaná byla následně seznámena s tím, že úvěr jí byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem ve výši 15 000 Kč celkem za dobu od 6. 11. 2019 do 20. 5. 2021 pouze částku 11 970 Kč, nic dalšího již na úvěr neuhradila i přes výzvy žalobkyně.

4. Předžalobní upomínkou ze dne 26. 5. 2021 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou. Žalobkyně pak sama v rámci oznámení o zesplatnění úvěru vyzvala žalovanou dopisem ze dne 18. 10. 2020 k úhradě jejího dluhu do 10 dnů od data odeslání oznámení o zesplatnění. Uvedený dopis byl žalované doručen dne 8. 11. 2019 doporučeně a lze tedy dovodit, že byl odeslán nejpozději dne 7. 11. 2019. Žalované tak běžela lhůta k úhradě jejího dluhu do 18. 11. 2019.

5. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně přitom byla u jednání dne datum ze strany soudu poučena o své povinnosti tvrdit dostatečné skutečnosti o tom, jak žalobkyně zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy osobní majetkové a zejména výdajové poměry na straně žalované a zjišťovala tak její schopnost splácet úvěr, když tato tvrzení se soudu jevila nedostatečná, rovněž tak byla vyzvána k označení důkazů v tomto směru včetně poučení, že v případě nesplnění této výzvy se žalobkyně vystavuje možnosti neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, což může mít za následek její neúspěch ve sporu. Žalobkyně i přes toto poučení žádná další tvrzení ani žádné důkazní návrhy v tomto směru neuvedla s tím, že nemá již žádná další tvrzení ani další důkazy na doplnění k prověření úvěruschopnosti žalované.

6. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaná se dne datum dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaná přitom žalobkyni vrátila toliko částku 11 970 Kč, následně se dostala do prodlení a splátky dále nehradila i přes výzvy žalobkyně, která využila svého práva a úvěr ke dni 18. 10. 2020 zesplatnila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěryschopnost žalované z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jejího příjmu, a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalované.

7. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalované (s výjimkou potvrzení o výši jejího invalidního důchodu), a dále toliko z dostupných registrů o jejich dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalované a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. To, že se žalobkyně řádně úvěruschopností žalované nezabývala, pak zcela jednoznačně prokazuje i to, že žalovaná ke skutečné výši nájemného, které v době před uzavřením úvěrové smlouvy hradila, nedoložila žalobkyni žádný doklad (ani doklad SIPO). Žalobkyně se pak vůbec nemohla přesvědčit o tom, jaká skutečná výše k výdajům na straně žalované existuje. Nemohla tak zjistit ani to, že žalovaná ve skutečnosti hradí měsíčně za nájem 10 000 Kč (a ne 2 000 Kč) a úvěr má de facto sloužit k tomu, aby žalovaná částečně mohla vůbec nájem hradit, když tehdy zavřeli jejího přítele do vězení a ona sama ho platit nedokázala. Z dokladu SIPO by Žalobkyně zjistila, že nájem žalovanou hrazený není 2 000 Kč, ale v úplně jiné výši. Pokud by pak žalovaná i dále uváděla, že ve skutečnosti hradí pouze 2 000 Kč, pak by se žalobkyně musela v rámci odborného posouzení zajímat o to, kdo a proč hradí rozdíl ve výši nájemného a zda tak bude činit i do budoucna, přinejmenším po dobu, kdy měla žalovaná dluh z úvěru splácet. Rovněž tak žalobkyně neprověřovala s ohledem na invaliditu žalované (doloženou výplatou invalidního důchodu), zda má žalovaná nějaké zvýšené výdaje se svým zdravotním stavem a případně v jaké výši, když právě tyto výdaje by s ohledem na zdravotní stav žalované (a zjištěnou invaliditu) musely být rovněž zohledněny ve výši jejich výdajů. Podle , , je soud k této neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti žalobkyní zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost žalované, povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18. Žalobkyně přitom svoje tvrzení v tomto směru nedoplnila ani přes poučení ze strany soudu ve smyslu Soud by rovněž za daných okolností (pro rozpor s hmotným právem ani nemohl vydat rozsudek pro uznání žalované v případě, že by žalovaná nároky žalobkyně uznávala, což se v nedostatku určitosti projevu žalované při ústním jednání dne datum ani nestalo.

13. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z nesporných tvrzení účastníků, jakož i z provedených důkazů, že žalobkyně žalované poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaná vrátila žalobkyni částku

11 970 Kč. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 3 030 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro částku 3 030 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalované dne 18. 10. 2020, když dlužnou částku měla žalovaná uhradit do 10 dnů od odeslání uvedeného dopisu. Jestliže žalovaná dle předložené dodejky fakticky převzala tento dopis dne 8. 11. 2019, musel být žalované odeslán nejpozději dne 7. 11.2019. Proto běžela žalované lhůta ke splnění jejího dluhu od 8. 11. 2019 a uplynula 18. 11. 2019. Od 19. 11. 2019 je pak žalovaná v prodlení se zaplacením svého dluhu. S ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 18. 11. 2019. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 19. 11. 2019 do prodlení podle , , přičemž výše úroku z prodlení odpovídá žalobkyní požadované výši 8,25 ročně (pozn. úrok z prodlení kapitalizovaný před datem 1. 11. 2020 byl již zahrnut v celkové částce 14 758 Kč dle bodu I.1) petitu žaloby, proto soud nepřekročil žalobní požadavek uvedený v žalobě).

14. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a výši dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla procesně úspěšnějším účastníkem řízení žalovaná, ta však žádnou náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni neuplatnila. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.