Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
12 C 19/2022-49
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 8 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 10. 12. 2021 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 19. 4. 2019 do 9. 12. 2021, a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 10. 12. 2021 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 10. 12. 2021 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 19. 4. 2019 do 9. 12. 2021, a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 10. 12. 2021 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 2. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 19. 4. 2019 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 19. 3. 2019 s právní předchůdkyni žalobkyně, a to společností právnická osoba, smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději dne 18. 4. 2019. Pohledávku za žalovaným postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 2021.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu
3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.
4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka společnost právnická osoba poskytla žalovanému dne 19. 3. 2019 peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč na základě smlouvy o úvěru sjednané téhož dne přes internet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr do 30 dnů. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Dopisem ze dne 3. 12. 2021, který byl odeslán na poslední známou adresu žalovaného téhož dne, bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému
a žalovaný byl rovněž vyzván, aby dlužnou částku uhradil do 3 dnů.
5. Soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“) a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platném a účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru.
6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C- 79/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
7. Jak bylo uvedeno shora, žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěru splácet. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná.
8. Původní věřitel poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy ve výši
8 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na jistinu pohledávky dosud dluží 8 000 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka platně postoupena, jistinu ve výši 8 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z.
9. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu úvěru) na žádost věřitele. Výzva k plnění obsažená v oznámení
o postoupení pohledávky byla žalovanému odeslána doporučeně dne 3. 12. 2021, dne 6. 12. 2021 se tato výzva jistě dostala do dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit v souladu s výzvou nejpozději do 3 dnů, tj. do 9. 12. 2021. Pokud neplnil, ocitl se počínaje dnem 10. 12. 2021 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně. Ve zbylé části byl nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení zamítnut.
10. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná (neúspěch žalobkyně byl zanedbatelný a týkal se toliko příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení) a současně odeslala žalovanému předžalobní upomínku, má proto právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 400 Kč, odměnou za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 200 Kč (předžalobní výzva se skutkovým a právní rozborem věci, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, a 21 % DPH ve výši 189 Kč.
11. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.
12. Odůvodnění rozsudku je vyhotoveno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. ve zkráceném znění.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li splněna povinnost stanovená tímto rozsudkem dobrovolně, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.