Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
17 C 105/2022-53
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Valentovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 8 832,40 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 8 832,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 832,40 Kč od 13. 2. 2022 do zaplacení se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky 8 832,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 832,40 Kč od 13. 2. 2022 do zaplacení se zamítá. II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 15. 2. 2022, doplněnou podáním ze dne 9. 5. 2022, domáhala po žalované zaplacení částky 8 832,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 3. 4. 2017 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Úvěruschopnost žalované byla žalobkyní prověřována lustrací v databázích NRKI a příjmení, na základě dokladů o příjmech žalované, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru a byla povinna žalobkyni uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru po zesplatnění zahrnující nesplacenou jistinu úvěru a veškeré nesplacené úroky za poskytnutí úvěru. Smluvní pokuta za období do 9. 10. 2018 byla žalobkyni přiznána platebním rozkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací. Žalovaná je v prodlení s úhradou nové jistiny úvěru i po 9. 10. 2018. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě smluvní pokuty za období od 10. 10. 2018 do 27. 1. 2022 ve výši 8 832,40 Kč, žalovaná však ničeho neuhradila.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se bez řádné a včasné omluvy nedostavila a bylo tudíž jednáno v její nepřítomnosti.
3. Jelikož se v projednávané věci jedná o tzv. bagatelní žalobu, a tudíž proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.
4. Soud provedl předložené listinné důkazy a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 5. 4. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované na základě rozhodnutí ČSSZ ze dne datum o přiznání vdovského a starobního důchodu, výplatních dokladů o důchodech za měsíce 2, číslo, výpisu z běžného účtu za měsíc číslo, prohlášení klienta ze dne 3. 4. 2017, výpisu z NRKI, podle kterého měla žalovaná skóre 306 – vyšší riziko, a registru příjmení. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 82 020 Kč v 60 měsíčních splátkách ve výši 1 367 Kč, kdy ve splátkách byla zahrnuta i splátka úroku. Sjednaná zápůjční úroková sazba činila 63,12 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 2 úvěrové smlouvy si účastníci sjednali, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a že úrok běží i po zesplatnění úvěru. Žalobkyně se v úvěrové smlouvě zavázala, že bude na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální výši 120 % celkové částky. Podle odst. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. příjmení jistinu byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Dopisem ze dne 1. 5. 2018 oznámila žalobkyně žalované okamžité zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 34 104 Kč do 10 dnů ode dne odeslání oznámení. Žalovaná byla žalobkyní před podáním žaloby vyzvána k úhradě částky 8 832,40 Kč jako smluvní pokuty dopisem ze dne 27. 1. 2022.
5. Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že platebním rozkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 34 104 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 5 196,60 Kč,
a náklady řízení.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
13. Prvně se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V posuzované věci žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované na základě údajů zjištěných od samotné žalované, uvedených v listině označené jako„ prohlášení klientů“, rozhodnutím ČSSZ o přiznání vdovského a starobního důchodu, neúplným výpisem z bankovního účtu a dále lustrací žalované v NRKI a registru SOLUS. Soud s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře dospěl k závěru, že prověření úvěruschopnosti žalované nebylo provedeno žalobkyní řádně a s odbornou péčí. Zejména žalobkyně řádně neověřila výdaje žalované. Soud nepovažuje za vypovídající předložený výpis z účtu žalované, neboť z něj je zřejmý pouze počáteční a konečný stav k danému měsíci a nebyly z něj zjištěny pohyby na účtu žalované. Dále pak nebylo prokázáno, že by žalobkyně zjišťovala výdaje žalované například nájemní smlouvou, SIPO, smlouvou o dodávkách elektřiny/plynu apod. Jelikož žalobkyně nedostála své povinnosti podle
§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., je tak nutné posoudit smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku.
14. Pro úplnost se soud dále zabýval i platností ujednání o výši úroku a dovodil, že sjednaná výše úroku 63,12 % ročně je rozporná s dobrými mravy a způsobuje tak absolutní neplatnost takového ujednání podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Podle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na webová adresa). Je samozřejmě nutné zohlednit, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, proto menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě by však měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více téměř trojnásobek poskytnuté částky, a proto je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků.
15. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů pak žalobkyni nemohl vzniknout ani nárok na úhradu smluvní pokuty, jež v tomto řízení požaduje. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že žalobkyni byl vůči žalované přiznán dřívějším rozhodnutím soudu (platebním rozkazem) nárok na úhradu smluvní pokuty, neboť soud není takovým rozhodnutím při posuzování věci vázán.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšným účastníkem byla v řízení žalovaná. Jelikož žalované, který by tak měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádnému z účastníků řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).