Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 C 121/2022-71

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o 1 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 744,11 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 251,33 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 770,36 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 770,36 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 744,11 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 251,33 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 770,36 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 770,36 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 2. 12. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba

a žalovanou došlo dne 21. 10. 2014 k uzavření smlouvy o půjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly

na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 400 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky

za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek

ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku ve výši 17 400 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 12. 2015. Žalovaná

na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 16 400 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala.

3. Na výzvu soudu dle , zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání,

když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila, přičemž byla rovněž poučena o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě

ve smyslu , a proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu

bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením

bez jednání.

4. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání ( ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení

5. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:

Mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 21. 10. 2014 k uzavření smlouvy o půjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku

7 400 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky

za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek

ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku ve výši 17 400 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 12. 2015 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek).

Žalovaná v zákaznické kartě dne 21. 10. 2014 ke svým poměrům uvedla, že je stávajícím zákazníkem, bydlí v nájmu a má jedno nezaopatřené dítě narozené 2013. Žalovaná byla zjevně

na rodičovské dovolené a pobírala rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč a další sociální dávky

ve výši 7 376 Kč. Dále uvedla, že její výdaje na bydlení činí 3 390 Kč měsíčně, další výdaje domácnosti činí 6 000 Kč měsíčně, hradí splátky částkou 1 200 Kč měsíčně a výdaje na telefon činí 200 Kč měsíčně. Tyto údaje žalované si pak věřitel ověřoval u občanského průkazu, z nájemní smlouvy a z výměru sociálních dávek. Je tak zřejmé, že se věřitel nezabýval jinými výdaji žalované, než výdaji na bydlení. Přitom z výše uvedených údajů o žalované vyplynulo,

že byla samoživitelka, pečovala o malé dítě a se svými příjmy byla zcela závislá na dávkách

od státu. Zároveň pak již hradila splátku jiného úvěru. Z těchto údajů o žalované pak podle názoru soudu nejde odůvodněně dospět k závěru, že poměry žalované umožňují řádné splácení pohledávek. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka).

Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalované odeslán dne 7. 1. 2020 (zjištěno ze smlouvy

o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky).

Dne 10. 5. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 7. 5. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).

6. Podle ust. , 2 , o spotřebitelském úvěru poskytovatel

před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský

úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel

při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně

nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami,

nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ust. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel

je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle ustanovení přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle ustanovení při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

10. Podle ustanovení může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle ust. , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ust. , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ust. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo

na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl

k následujícímu právnímu závěru:

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když

na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovanou. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o půjčce, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky

ve výši 10 000 Kč.

16. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, jak je rozebráno výše. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde

o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou

s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá,

že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést

k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy

o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES,

o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření

k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad

(viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020

ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě Soudní dvůr v něm vyložil, že a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu,

že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

17. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o půjčce považuje

za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení

. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat

dle ustanovení z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč. Žalovaná však již na předmětnou pohledávku uhradila celkovou částku 16 400 Kč, když podle názoru soudu je nutné tyto úhrady započíst výlučně

na jistinu. Žalovaná tak již poskytnutou jistinu půjčky uhradila v celém rozsahu a z toho důvodu byla žaloba jako nedůvodná v celém rozsahu zamítnuta.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení , když účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná byla ve věci plně úspěšným účastníkem, když žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaná

by tak měla právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů soudního řízení. Žalovaná však byla v řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může

se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.