Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 373/2021-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 3 084,80 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 084,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 084, 080 Kč od 29. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 084,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 084, 080 Kč od 29. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 3 084,80 Kč s příslušenstvím, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, s odůvodněním, že žalovaná si koupila od právnická osoba obec, spol. s r.o. zboží za celkovou kupní cenu ve výši 22 280 Kč, kdy část kupní ceny ve výši 1 180 Kč zaplatila žalovaná přímo prodávajícímu a na zbylou část kupní ceny čerpala úvěr u žalobkyně. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 9. 1. 2015 smlouvu o úvěru číslo jejíž součástí jsou všeobecné obchodní podmínky, dále jen„ VOP“. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 21 108 Kč. Úvěr byl čerpán bezhotovostně tak, že žalobkyně zaplatila tuto částku prodávajícímu. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 27,79 % ročně. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit částku ve výši 27 140 Kč, a to ve 23 pravidelných měsíčních splátkách po 1 180 Kč. Ocitne-li se žalovaná v prodlení se splácením dvou měsíčních splátek současně, je žalobkyně oprávněna dle VOP úvěr zesplatnit, kdy toto oznámení je povinna vyhotovit písemně a doručit žalované. V mezidobí žalovaná na sebe podala insolvenční návrh, avšak toto řízení bylo pravomocně zastaveno. Žalovaná celkem na úvěr (včetně úhrad v rámci oddlužení) uhradila částku ve výši 24 055,22 Kč, přičemž zbývá uhradit částka ve výši 3 084,78 Kč. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalované co by spotřebitele sdělila, že ověřovala, zda žalovaná není evidována v databázi neplatičů (příjmení) a v insolvenčním rejstříku, přičemž v době podání žádosti o úvěr nebyla evidována ani v jedné z databází. Dále žalobkyně ověřovala příjmy žalované, která doložila výši svého rodičovského příspěvku a sdělila příjmy a výdaje celé své rodiny. Na základě těchto informací byla propočítaná výše splátky tak, aby i po zaplacení měla žalovaná zachováno životní minimum. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 4. 1. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 17. 1. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru číslo ze dne 9. 1. 2015 vč. smluvních podmínek, splátkovým kalendářem, skenem z počítačového systému žalobkyně, usnesením název soudu č. j. insolvenční spisová značka ze dne 29. 10. 2020 a předžalobní upomínkou ze dne 28. 1. 2021 vč. doručenky. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 9. 1. 2015 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 21 108 Kč, které byly vyplaceny bezhotovostně prodejci zboží, tj. právnická osoba obec, spol. s r.o. a žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 27,79 % ročně, tedy celkovou částku ve výši 27 140 Kč, a to v 23 pravidelných měsíčních splátkách po 1 180 Kč. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z úvěrové smlouvy a skenu počítačového systému žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaná je na mateřské dovolené a výše podpory představuje částku ve výši 3 800 Kč měsíčně. Příjem její rodiny činí 28 000 Kč měsíčně. Žalovaná je svobodná a bydlí v nájemním bytě s přítelem. Žalovaná se nenachází v SOLUSu ani v insolvenci. Dne 20. 6. 2016 žalovaná podala na sebe insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, přičemž oddlužení bylo zrušení a řízení zastaveno dne 29. 10. 2020. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 28. 1. 2021 a odeslána 29. 1. 2021.
5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 21 108 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovanou měla mít k dispozici pouze informace poskytnuté žalovanou aniž by žalovaná k těmto tvrzením předložila jakékoliv doklady. Z údajů ve smlouvě o úvěru a ze skenu z počítačového systému žalobkyně vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou výdaje žalované, a vzhledem k tomu, že měla žít ve společné domácnosti s přítelem ani skutečnost, zda tento výdělečně je činný a jaká je výše jeho příjmu, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalované. Jelikož žalovaná byla na rodičovské dovolené, nebylo ověřováno o kolik nezletilých dětí se stará a jaké jsou její skutečné náklady na bydlení a další výdaje a zda je hrazeno výživné na nezletilé dítě a v jaké výši. Dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně vycházel u žalované z čisté měsíční mzdy (dávky) 3 800 Kč a blíže nespecifikovaných a neověřených dalších příjmů ve výši až 28 000 Kč. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalované, s odhlédnutím od neověřených ostatních příjmů, s měsíčními výdaji je nutno konstatovat, že žalovaná není schopna jakýkoliv úvěr splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 9. 1. 2015 neplatná.
12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 9. 1. 2015 žalované peněžní prostředky ve výši 21 108 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 24 055,22 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na její úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalované není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.
13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měla úspěch žalovaná, která by tak měla právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.