Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 82/2022-47
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 6 174 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 500 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 674 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 174,50 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4 500 Kč od 12. 3. 2021 do 14. 12. 2021, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 685 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 500 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 674 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 174,50 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4 500 Kč od 12. 3. 2021 do 14. 12. 2021, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 685 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 18. 3. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 4 500 Kč, částky 1 674 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 174,50 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4 500 Kč od 12. 3. 2021 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 2. 2021 poskytla téhož dne žalovanému úvěr ve výši 4 500 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit v jediné splátce splatné v termínu 29 dnů, tj. do 11. 3. 2021. Žalovaný svůj závazek nesplnil, žalobkyně proto v souladu se smlouvou požaduje spolu s jistinou i úrok 0,9 % denně za období od data poskytnutí úvěru do data jeho splatnosti, tj. od 10. 2. 2021 do 11. 3. 2021 v částce 1 174,50 Kč. Na základě čl. 9 smluvních podmínek žalobkyně dále požaduje zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 4 500 Kč od 12. 3. 2021 do 18. 3. 2022, tj. 1 674 Kč. Žalovaný žalobkyni na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani navzdory odeslané předžalobní výzvě. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databáze příjmení, informacemi získanými od žalovaného skrze vyplněný webový dotazník – tyto informace byly následně ověřeny telefonickým hovorem s žalovaným.
2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databáze příjmení, vyplněným dotazníkem, telefonickým hovorem s žalovaným a výpisem z aplikace anonymizováno.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho trvalého pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně i žalovaný byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalobkyně i žalovaného předpokládal, že nemají žádné námitky.
5. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně a žalovaný skrze prostředků komunikace na dálku uzavřeli dne 10. 2. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout a také poskytla (vizte výpis z účtu na č. l. 25 spisu) žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit do 29 dnů, a to spolu s úrokem 0,9 % denně v případě nesplnění podmínek akce„ první půjčka zdarma“. Dále byla účastníky ujednána smluvní pokuta 0,1 % denně z jistiny, ohledně které bude žalovaný v prodlení. Před podpisem smlouvy žalobkyně nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalovaného a neověřila si výši jeho skutečných příjmů a výdajů, jakož ani to, zda má žalovaný další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod.
6. Žalobkyně neprokázala, že by před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z dotazníku ze dne 10. 2. 2021 vyplývá, že žalovaný žije s partnerkou, je zaměstnán u právnická osoba a.s. s měsíčním příjmem 27 500 Kč, jeho měsíční výdaje činí 7 000 Kč. Takto tvrzené příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně neověřila, a to vyjma výpisu z aplikace anonymizováno, ze kterého ovšem mimo jiné vyplývá, že skutečné výdaje žalovaného jsou podstatně vyšší, než kolik tvrdí, že velká část výdajů žalovaného je spotřebována sázením přes anonymizováno, a že žalovanému byl dne 19. 7. 2020 vyplacen úvěr 30 000 Kč od právnická osoba, dne 16. 7. 2020 úvěr 27 500 Kč od anonymizována dvě slova, dne 16. 7. 2020 úvěr 6 000 Kč od právnická osoba, dne
14. 7. 2020 půjčka 10 000 Kč od právnická osoba Nelze navíc přehlédnout, že výpis
z aplikace anonymizováno je za období od 21. 7. 2020 a déle, tj. období jakkoli nenavazující na okamžik uzavření smlouvy.
7. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu
a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí
a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
9. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
10. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru důsledně zabývala otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům a úvěr splácet. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že se žalobkyně de facto spolehla na tvrzení žalovaného obsažená v dotazníku, když tvrzené příjmy a výdaje žalovaného nebyly ověřeny, resp. soudu zůstaly zcela nedoloženy, a to vyjma výpisu z aplikace anonymizováno, ze kterého ovšem mimo jiné vyplývá, že skutečné výdaje žalovaného jsou podstatně vyšší, než kolik tvrdí, že velká část výdajů žalovaného je spotřebována hazardním sázením přes anonymizováno, a že žalovanému byl dne 19. 7. 2020 vyplacen úvěr 30 000 Kč od právnická osoba, dne 16. 7. 2020 úvěr 27 500 Kč od anonymizována dvě slova, dne 16. 7. 2020 úvěr 6 000 Kč od právnická osoba, dne 14. 7. 2020 půjčka 10 000 Kč od právnická osoba; již tato skutečnost sama o sobě musela v žalobkyni vzbudit důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Nelze navíc přehlédnout, že výpis z aplikace Kontomatik je za období od 21. 7. 2020 a déle, tj. období jakkoli nenavazující na okamžik uzavření smlouvy. Dle názoru soudu se tedy jednalo pouze
o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.
11. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou dle § 580 ve spojení s § 588 o. z., neboť jednání žalobkyně (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Žalobkyně tedy na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 4 500 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení a žalovaný byl povinen bezdůvodné obohacení vydat. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud ničeho neuhradil. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Soud proto zavázal žalovaného uhradit žalobkyni částku 4 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
12. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednaného v neplatné smlouvě. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu půjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v předžalobní upomínce byla žalovanému odeslána doporučeně dne 7. 12. 2021. Žalovaný byl povinen plnit v souladu s výzvou do 7 dnů, tj. do 14. 12. 2021. Pokud neplnil, ocitl se počínaje dnem 15. 12. 2021 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,5 % ročně.
13. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení, má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kde se uvádí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení úspěšnější než žalovaný v rozsahu 46 %, soud ji proto v tomto rozsahu přiznal náhradu nákladů řízení, a to dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“) za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhl., za předžalobní výzvu a písemné podání žaloby dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) cit. vyhl., se sazbou mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 200 Kč (§ 14b odst. 1 bod 2 advokátního tarifu). Za uvedené úkony byla tedy přiznána odměna v celkové výši 600 Kč. Za tyto úkony byl dále přiznán v souladu s ust. § 14b odst. 5 advokátního tarifu 3x režijní paušál á 100 Kč, celkem tedy 300 Kč. Jelikož advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznána 21 % DPH z odměny. Dále byla přiznána náhrada za soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem by tedy při plném úspěchu žalobkyni náleželo na náhradě nákladů řízení 1 489 Kč. Jelikož žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 46 %, byla jí přiznána náhrada nákladů řízení v částce 685 Kč.
14. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.
15. Odůvodnění rozsudku je vyhotoveno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. ve zkráceném znění.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.