Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 80/2022-66
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 7 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 000 Kč od datum do datum, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 753,42 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5% ročně z částky 5 000 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 756,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 753,42 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5% ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 756,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne datum domáhala
po žalovaném zaplacení částky 7 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne
datum smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli částku 6 150 Kč do datum. Žalovaný úvěr ve lhůtě splatnosti nevrátil. Žalovaný se dále smlouvou zavázal zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý započatý den prodlení, když žalobkyně se domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne
datum byla pohledávka za žalovaným postoupena věřitelem na žalobkyni. Podáním ze dne
datum vzala žalobkyně částečně podanou žalobu zpět co do částky 3 800 Kč skládající
se z kapitalizovaného úroku ve výši 1 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a nadále požaduje pouze nesplacenou jistinu ve výši 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z dané částky, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 753,42 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od datum do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky
ve výši 690 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval.
3. Usnesením ze dne 13. 4. 2022, č. j. 13 C 80/2022-5, které nabylo právní moci dne datum soud řízení, co do částky 3 800 Kč zastavil.
4. Usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 13 C 80/2022-81 vyzval soud žalovaného, aby se ve lhůtě
7 dnů od doručení usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Zároveň byl poučen o tom, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož žalovaný nijak nereagoval, soud vycházel z toho, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, v dané věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř.
5. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.
6. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:
Dne datum uzavřeli právní předchůdce žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru
číslo na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli částku 6 150 Kč
do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Ve smlouvě se dále žalovaný zavázal zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny v případě prodlení s úhradou dluhu a 1 200 Kč
za první upomínku po 45 dnech prodlení, 500 Kč za druhou upomínku po 120 dnech prodlení
a 800 Kč za upomínku po 210 dnech prodlení, 50 Kč za každou další písemnou upomínku, případně jednorázový poplatek ve výši 300 Kč za uzavření splátkového kalendáře. Právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč hotovostně. Žalovaný dlužnou částku ve lhůtě splatnosti přes písemné upomínky věřitele neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným z titulu předmětné smlouvy o úvěru na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne
datum.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí,
že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle ustanovení § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
12. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku
z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
14. Podle ustanovení § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
15. Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
16. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací na straně žalobkyně, když v řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni řádně postoupena na základě předložených smluv o postoupení pohledávky, žalobkyně tak je v řízení aktivně věcně legitimována.
17. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které právní předchůdce žalobkyně vyplatila hotovostně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27Co 221/2019.
Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
18. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět
i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž
se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele,
tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
19. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně zcela absentuje.
20. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z.
21. V daném řízení bylo na žalovaném, aby soudu tvrdil a případně označil důkazy k prokázání skutečnosti, že žalobkyni na čerpané částky, než bylo skutkově tvrzeno žalobkyní, uhradil. Žalovaný takto nepostupoval, nárok žalobkyně na zaplacení jistiny ve výši 5 000 Kč nerozporoval, nárok žalobkyně tedy soud shledává důvodným. Současně s ohledem
na skutečnost, že se žalovanému nepodařilo prokázat (resp. toto vůbec netvrdil) splnění povinnosti nad rámec tvrzený žalobkyní, soud mu uložil žalobní pohledávku specifikovanou
ve výroku I. tohoto rozsudku splnit spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši stanovené podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky,
ve kterém žalobkyně žalovaného prvně prokazatelně vyzvala k vrácení dlužné částky. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne datum a byla v něm stanovena lhůta pro zaplacení do 10 dnů od doručení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo datum, pročež první den prodlení nastal datum. Ve zbytku stran zákonného úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky soud žalobu zamítl (výrok II) ..
22. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci převážný procesní úspěch, náleží jí náhrada nákladů řízení určená podle míry jejího procesního úspěchu, která činí 77,66 % Náklady žalobkyně pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši
400 Kč, odměna advokáta ve výši 500 Kč dle § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 a půl úkonů právní služby po 200 Kč, paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhl.
č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění) a 21 % DPH ve výši 168 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně tak představují částku 1 368 Kč,
při procesním úspěchu žalobkyně co do 55,32 % pak žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve výši 756,80 Kč. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení advokátu žalobkyně. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem
o. s. ř. jako třídenní.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.