Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 23/2022-66
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 17 739 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 4 124 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 062 Kč od 18. 3. 2022 do 22. 4. 2022 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 124 Kč od 23. 4. 2022 do zaplacení a dále co do úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 4 124 Kč spolu s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 2 062 Kč od 18. 3. 2022 do 22. 4. 2022 a spolu s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 4 124 Kč od 23. 4. 2022 do zaplacení zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se co do částky 4 124 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 062 Kč od 18. 3. 2022 do 22. 4. 2022 a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 124 Kč od 23. 4. 2022 do zaplacení a dále co do úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 4 124 Kč spolu s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 2 062 Kč od 18. 3. 2022 do 22. 4. 2022 a spolu s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 4 124 Kč od 23. 4. 2022 do zaplacení zastavuje.</b> <b>II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 478 Kč (jako jistiny úvěru s přirostlým úrokem) s úrokem z prodlení, smluvní pokuty 0,1 % denně kapitalizované ke dni sepsání žaloby ve výši 9 261,74 Kč a úroku 95,91 % ročně z částky 29 452,55 Kč od 27. 10. 2020 do 19. 12. 2020 a dále jen ve výši 8,25 % ročně z částek postupně se snižujících dle splácení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 638 Kč. Tvrdila, že dne 2. 12. 2019 uzavřela s žalovaným smlouvou o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok se sazbou 95,91 % p. a. v 48 měsíčních splátkách po 2 803 Kč, splatných vždy 20. dne v měsíci počínaje lednem 2020. Žalovaný zaplatil od 16. 12. 2019 do 16. 6. 2020 celkem 7 x 2 803 Kč. Po 65 dnech prodlení, tedy 25. 10. 2020, v souladu se smlouvou došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru. Dosud nezaplacená jistina a úroky se tak staly součástí nové jistiny. V důsledku prodlení vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny. Tuto pokutu žalobkyně požaduje ve výši 9 261,74 Kč (od 1. 11. 2020 do dne sepsání žaloby). Po zesplatnění úvěru žalovaný zaplatil od 5. 11. 2020 do 20. 1. 2022 dalších celkem 19 918 Kč. Po podání žaloby žalovaný zaplatil dalších 4 124 Kč, žalobkyně proto vzala žalobu částečně zpět co do této částky a odpovídajícího úroku a úroku z prodlení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Z provedených důkazů soud učinil následující zjištění:
4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru ze dne 2. 12. 2019 (č. l. 7) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že po schválení úvěru zašle žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal, že v 48 měsíčních (20. dne každého měsíce) splátkách po 2 803 Kč žalobkyni zaplatí jistinu spolu s úrokem 95,91 % ročně. Součástí splátek byla i úhrada za pojištění schopnosti splácet ve výši 344 Kč měsíčně. Pro případ prodlení byla celková výše úroku omezena částkou 141 638,40 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ 30 denního prodlení s každou splátkou sjednána smluvní pokuta 499 Kč. V čl. 6 byla sjednána pro případ 15 denního prodlení s každou splátkou paušální náhrada nákladů 200 Kč. V čl. 6 bylo pro případ 65 denního prodlení s úhradou kterékoli splátky sjednáno automatické zesplatnění celého úvěru včetně přirostlých úroků, smluvních pokut a nákladů. Ke dni zesplatnění se dle čl. 6 stávají úroky a původní jistina novou jistinou. V čl. 6 byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny ode dne následujícího po zesplatnění.
5. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 20) soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 2. 12. 2019 zaslána částka 30 000 Kč.
6. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 3. 12. 2019 (č. l. 23) soud zjistil, že úvěr byl schválen s tím, že splátek bude 48, a ze splátkového kalendáře (č. l. 24) soud zjistil, že byl ujednán anuitní způsob splácení. Součástí splátek byla úhrada z pojištění schopnosti splácet 344 Kč.
7. Z karty klienta (č. l. 12) soud zjistil, že žalovaný splácel až do 16. 6. 2020 včetně všechny splátky s více než měsíčním předstihem. Takto zaplatil celkem 19 621 Kč. V období od 5. 11. 2020 do 20. 1. 2022 zaplatil dalších 29 042 Kč.
8. Výzvami ze dnů 21. 9. 2020 a 21. 10. 2020 (č. l. 28 a 29) žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek. Z oznámení ze dne 25. 10. 2020 (č. l. 30) soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru.
9. Obsah pojištění vyplývá z přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru (č. l. 38) a informací o pojištění (č. l. 25-27).
10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.
11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.
12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ OZ“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 588 OZ platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze
a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu,
b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo
c) smluvní pokutu.
Podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.
Podle odst. 3 téhož paragrafu platí, že souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.
Podle odst. 4 téhož paragrafu platí, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.
Podle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.
14. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, anonymizováno právnická osoba proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
15. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.
16. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.
17. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 anonymizováno a další proti anonymizována tři slova, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 právnická osoba, v likvidaci, proti anonymizována dvě slova a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13 ). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, anonymizováno právnická osoba proti GK.
18. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), neboť předcházející zákona o spotřebitelském úvěru obsahoval odlišnou úpravu (nebyla v něm obdoba problematické druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).
19. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl contra legem, což je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ – tím by nadto došlo i k překročení hranic dělby moci, neboť obecný soud nemůže bez dalšího negovat výsledek zákonodárného procesu).
20. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.
21. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve obec v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020 ), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku .
22. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ, který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020 , odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“
23. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, anonymizováno právnická osoba proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze soudce jméno příjmení v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).
24. Žalovaný žádnou námitku nevznesl, soud proto vyšel z toho, že mezi stranami existoval právní vztah založený platnou smlouvou o úvěru.
25. Ze shora citovaných ustanovení a zjištění o obsahu smlouvy je zřejmé, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni ve splátkách jistinu.
26. Naopak ujednání o výši úroků považoval soud za zjevně rozporné s dobrými mravy.
27. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústav y výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky). S těmito právními názory se soud zcela ztotožňuje.
28. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v prosinci 2019 (dle údajů České národní banky – databáze ARAD dostupné na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=58842&p_strid=AAABAA&p_lang) 8,28% p. a. Úrok sjednaný v posuzované věci (95,91 %) byl oproti této hodnotě více než jedenáctinásobný. Rozpor s dobrými mravy je zde proto naprosto zjevný (nadto za situace, kdy se jedná o vztah podnikatel – spotřebitel a smlouva je adhezního typu) a ujednání o výši úroků je proto podle § 588 OZ absolutně neplatné.
29. Soud proto postupoval podle § 1802 OZ , přičemž vyšel z toho, že obvyklý úrok poskytovaný bankami v době uzavření smlouvy je úrok zjištěný ze shora uvedených údajů ČNB – databáze ARAD, tj. 8,28 % p.a. Takový postup byl již v minulosti aprobován odvolacím soudem, tj. Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, konkrétně v bodu 26 odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2021, č. j. 27 Co 106/2021 -71 (a to dokonce mezi podnikateli; jinak byla věc skutkově obdobná, žalobkyně byla shodná jako v této věci).
30. Jiná výše úroku má zásadní vliv na obsah právního vztahu mezi stranami.
31. Jiná výše úroku má vliv buď na výši splátek, nebo délku úvěru – nižší úrok znamená buď nižší splátku, nebo kratší úvěr. Soud si tedy při svém rozhodování musí vybrat mezi dvěma zásahy do autonomie vůle stran – buď může vycházet z ujednané výše splátek, což však při sedmkrát nižším úroku zároveň znamená výrazný zásah do autonomie vůle stran – zkrácení ujednané délky trvání úvěrového vztahu, nebo může zachovat dohodu stran ohledně délky trvání úvěru a nižší úrok promítnout do výše splátek. Vzhledem k tomu, že nezákonností byla smlouva stižena v oblasti úroku, tj. ceny plnění, je spravedlivé řešení, které postihne výši splátky, v níž byla cena plnění rozložena, nikoliv délku trvání úvěrového vztahu.
32. Nelze argumentovat tím, že soud nemá pravomoc takto upravit obsah závazkového vztahu. Ve věci se totiž jedná pouze o nezbytný následek neplatnosti ujednání o úrokové sazbě a jejího určení podle § 1802 OZ (k čemuž soud pravomoc má). Je to jen matematická operace – známe výši úroku, známe výši jistiny, známe délku úvěru – dosadíme-li v této situaci do rovnice původně ujednanou výši splátky, rovnice nevychází. Jistinu ani výši úroku upravit nemůžeme (jistina byla vyplacena, úrok ve výši odpovídající ujednané výši splátek byl shledán protiprávním). Zbývá tedy délka úvěru nebo výše splátky – přičemž jak bylo vysvětleno shora, je to právě výše splátky, v níž se projevuje protiprávní výše úroku a je tedy třeba upravit právě výši úroku.
33. Při shora uvedené úvaze nelze argumentovat ani tím, že žalovaný přistoupil na splátky v ujednané výši tím, že je zpočátku platil – jednak tím přistupoval i na ujednanou délku úvěru (která by zachováním výše splátky byla zkrácena), jednak skutečnost, že žalovaný přistoupil na bezpráví (na excesivní úrok zahrnutý ve splátce – přičemž právě v důsledku vysoké splátky by nestačily úhrady žalovaného k tomu, aby nebyl v prodlení), neznamená, že toto bezpráví je hodno soudní ochrany a vyvození příznivých důsledků (zesplatnění a s tím související smluvní pokuta, která se počítá z nové jistiny – tvořené i nezaplacenými splátkami do zesplatnění) pro původce tohoto bezpráví (ex iniruia ius non oritur – z bezpráví nemůže vzejít právo).
34. Soud se tímto nijak nezpronevěřuje zásadě, že na jednání je třeba hledět jako na spíše platné než neplatné – jedná se pouze o dovození důsledků neplatnosti ujednání o úroku, platnost smlouvy jako celku tím není dotčena.
35. Výše úroku tak má vliv na výši splátky a tím i na okamžik prodlení.
36. Při úroku 8,28 % p. a. činí splátka úvěru 30 000 Kč při jeho délce 48 měsíců částku 736 Kč, po přičtení pojistného 344 Kč tak splátka činí 1 080 Kč. Promítneme-li tuto nižší splátku do zaplacených částek, tak při anuitním způsobu splácení (který byl v posuzované věci použit) by se žalovaný dostal do prodlení později. Prvními sedmi splátkami v původní výši žalovaný uhradil částku 19 621 Kč. Tato úhrada pokryje 18,16 splátek ve výši 1 080 Kč. 19. splátka byla splatná 20. 7. 2021. Žalovaný však do tohoto data uhradil dalších 19 918 Kč, což pokrývá dalších 18,44 splátek ve výši 1 080 Kč. Po tomto datu uhradil ještě dalších 9 124 Kč, což pokrývá dalších 8,44 splátek ve výši 1 080 Kč. Celkem tedy úhrady žalovaného ke dni rozhodnutí pokrývají 45,04 splátek ve výši 1 080 Kč. To znamená, že žalovaný není ke dni rozhodnutí v prodlení a nebyl v něm ani minulosti.
37. Žalovaný měl za celou dobu trvání úvěru po právu (při úroku 8,28 % p. a.) zaplatit 35 328 Kč bez pojištění, přičemž pojistné splatné ke dni rozhodnutí (9. 5. 2022) činí 9 632 Kč, celkem tedy 44 960 Kč. Žalovaný má zaplaceno celkem 48 633 Kč. Úvěr je tedy již nyní – předčasně – splacen.
38. Soud proto v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil (§ 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř. “) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
39. Žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, měl by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, avšak žádné nevynaložil, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení, a to prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice.