Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
14 C 66/2020-80
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Bučkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvalým pobytem adresa
posledně bytem adresa žalovaného, nyní neznámého pobytu
zastoupený opatrovníkem – advokátem, JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
o zaplacení 17 400 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 11. 3. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá v rozsahu návrhu na zaplacení částky 7 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 11. 3. 2018 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 11. 3. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá v rozsahu návrhu na zaplacení částky 7 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 11. 3. 2018 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobou, doručenou soudu dne 28. 12. 2019, žalobkyně uplatnila úvěrovou pohledávku v částce 17 400 Kč s úrokem z prodlení v zákonné sazbě 8,5 % ročně z této částky od 11. 3. 2018 do zaplacení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 14. 1. 2017 smlouvu o úvěru ve výši 17 700 Kč, skládající se z půjčené částky 10 000 Kč a souhrnného poplatku 7 700 Kč), podle které měl žalovaný platit splátky ve výši 295 Kč týdně, přičemž první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a následující splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný dosud uhradil 300 Kč, zbývá tak uhradit 17 400 Kč. Žalobkyně nárokuje úrok z prodlení v zákonné sazbě až ode dne 11. 3. 2018, tedy po datu poslední smluvené splátky.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud učinil závěr, že žalovaný je neznámého pobytu, a proto mu z tohoto důvodu ustanovil opatrovníka. Opatrovník žalovaného ve věci uvedl, že se mu podařilo kontaktovat družku žalovaného, která mu měla sdělit, že ona i žalovaný měli smlouvy se žalobkyní a splátky platili zástupkyni žalobkyně, jméno příjmení, která ovšem nevystavovala žádná potvrzení, peníze neevidovala jako úhrady na smlouvu a platby tak zatajovala, čímž je okrádala. Opatrovník žalovaného sdělil telefonní číslo a adresu adresa žalovaného, kde se žalovaný údajně zdržuje. Na základě tohoto sdělení soud dále jednal s žalovaným jako s osobou, která již není neznámého pobytu a pokusil se žalovaného předvolat na uvedené adrese a rovněž ho telefonicky kontaktovat. Ani jedním z těchto způsobů se však soudu nepodařilo žalovaného kontaktovat a platně mu doručit soudní písemnosti. Soud mu proto znovu ustanovil opatrovníka z důvodu neznámého pobytu. Při soudním jednání opatrovník žalovaného uvedl, že tvrzená smlouva zřejmě byla uzavřena a zřejmě byla uzavřena s žalovaným, problematické se ovšem jeví úročení, které nese znaky lichvy. Standardní úrok ve výši kolem 15 % ročně by vycházel na 1 750 Kč, v tomto případě úrok činí 3 500 Kč, další poplatky pak představují skryté úročení, které ovšem reálně činí 66 % ročně.
3. Soud ve věci provedl listinné důkazy a zjistil z nich skutečnosti tvrzené žalobkyní. Shora uvedená tvrzení o údajném splácení soud nemohl vzít v potaz, neboť byla zcela nekonkrétní, a navíc není s jistotou zřejmé, zda se jedná skutečně o stanovisko žalovaného. Na základě provedených zjištění soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.
4. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
5. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
6. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.
7. V daném případě žalobkyně nepředložila soudu žádná tvrzení o tom, zda provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jediným dokladem je pouze předložená evidenční karta klienta, která ovšem obsahuje údaje o příjmech a výdajích žalovaného, aniž bylo doloženo ověření těchto údajů. Z této listin y se soudu jeví, že žalobkyně posouzení úvěruschopnosti provedla pouze částečně a s nepřesvědčivým výsledkem, neboť pokud žalobkyně vyhodnotila, že žalovaný má vzhledem k výši svých příjmů a výdajů volné prostředky ve výši 18 900 Kč měsíčně, pak nedává smysl, aby čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč.
8. Povinnost žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného tak ze shora uvedených důvodů nebyla splněna. Soud proto musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. v tehdy účinném znění, a tudíž je úvěrová smlouva neplatná.
9. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo anonymizováno, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.
10. Dále se soud z vlastní povinnosti zabýval úvahou, zda není úvěrová smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu. Při tom soud přihlédl k částce 10 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta, a částce 7 700 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit jako souhrnný poplatek v pravidelných týdenních splátkách. Ačkoli jsou dílčí nároky ve smlouvě označeny jako poplatek, ve své podstatě se ve všech případech jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy o úrok, který ovšem činí 77 % jistiny. Smlouva o úvěru je za daných podmínek absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 o. z. Pojmovým znakem smlouvy o úvěru je úrok, úrok však musí být přiměřený, což platí zejména ve spotřebitelských vztazích. Podle ustálené judikatury jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou, kterou obvykle uplatňují banky při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úroková sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Tak je tomu i v daném případě. Jestliže obvyklá úroková sazba bank v případě úvěrů na spotřebu dle časových řad ARAD evidovaných Českou národní bankou v období ledna 2017 činila 10,33 % ročně, pak smluvená sazba představuje mnohonásobek obvyklé sazby, jde tedy o smluvní podmínky zjevně nemravné.
11. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal (10 000 Kč) a dosud nesplatil (dosud zaplaceno 300 Kč), což je suma 9 700 Kč. V tomto rozsahu je žalovaná částka důvodná, ve zbývajícím rozsahu nikoliv. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splněním své povinnosti, je povinen uhradit žalobkyni též úrok z prodlení z přiznané částky, a to dle ust. § 1970 o. z. V uvedeném rozsahu soud žalobě vyhověl a k plnění určil běžnou lhůtu dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl jako nedůvodnou.
12. Žalobkyně měla ve věci mírně převažující úspěch, podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. jí proto soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v poměrném rozsahu 11 % jejich výše. Žalobkyně na nákladech řízení výslovně nárokovala pouze uhrazení zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, poměrné náhradě tak odpovídá částka 88 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání, které lze podat u Okresního soudu Plzeň-město do 15 dnů od doručení rozsudku.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh.