Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
11 C 114/2022-17
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 100 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. 2. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 4 438 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 7 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 100 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. 2. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 4 438 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 7 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne datum uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 7 000 Kč, kterou se žalovaný včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 4 438 Kč zavázal vrátit v 30ti týdenních splátkách po 385 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a na závazky ze smlouvy uhradil pouze 900 Kč. Předmětnou pohledávku dne 19. 6. 2015 původní věřitelka postoupila právnická osoba anonymizováno, která ji dne 24. 8. 2018 převedla žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 7 000 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 3 538 Kč, který představuje dle žaloby kapitalizovaný úrok, a dále úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 2. 7. 2015 do zaplacení.
Po provedeném dokazování soud shledal žalobu důvodnou pouze do částky 6 100 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, neboť z důvodů dále podrobně vyložených soud neshledal shora uvedenou smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně za platně uzavřenou, tedy nárok žalobkyně soud posoudil pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalovanému částku 7 000 Kč, zatímco žalovaný na svůj závazek uhradil 900 Kč, soud tedy žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 6 100 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši odpovídající žalobnímu požadavku (tj. navýšení repo sazby o 7 procentních bodů), kdy tento je nižší než zákonná výše úroku z prodlení ke dni vzniku prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení. Za výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení pak lze považovat až předžalobní výzvu, podle které mělo být plněno do datum.
Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smlouvy o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalovaného uhradit tzv.„ souhrnný poplatek“ ve výši 4 438 Kč, přičemž se lze ztotožnit s kvalifikací samotné žalobkyně, podle které jde pouze o jiný název pro úrok. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u krátkodobých půjček v r. 2009 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10- 20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v prosinci 2009 činila 15 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 15 % o polovinu, tj. na 22- 23 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Sotva ji ovšem mohla tvrdit, neboť původní věřitelka žalovaného zjevně neznala a smlouvu s ním uzavřela jako s kterýmkoliv jiným zájemcem o daný produkt, s vidinou inkasování extrémně vysokého„ souhrnného poplatku“, tj. úroku. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 . Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba několikanásobně vyšší oproti uvedené úrokové míře obvyklé. Kromě toho je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě„ souhrnného poplatku“ ve výši 4 438 Kč ve vztahu k půjčce 7 000 Kč tak soud s ohledem na shora uvedené považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník . Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně na zaplacení„ souhrnného poplatku“ není důvodný, neboť je v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, když původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu , podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl úspěšnějším žalovaný, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu ).
Rozsudek obsahuje toliko zkrácené odůvodnění (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu ).
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozsudkem, lze podat návrh na jeho výkon k soudu nebo soudnímu exekutorovi.