Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
49 C 24/2022-62
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO,
se sídlem v obec, ulice číslo
zastoupená JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.,
advokátem se sídlem tamtéž,
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum,
bytem v obec, ulice číslo
o 8.619,48 Kč s úroky a úroky z prodlení,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6.934 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.934 Kč za dobu od 20. května 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 7.189,54 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.601,68 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.846,82 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8.619,48 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do 19. května 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.685,48 Kč za dobu od 20. května 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 8.619,48 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do zaplacení.
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Po právní moci tohoto rozsudku se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6.934 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.934 Kč za dobu od 20. května 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 7.189,54 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.601,68 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.846,82 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8.619,48 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do 19. května 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.685,48 Kč za dobu od 20. května 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 8.619,48 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do zaplacení. III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Po právní moci tohoto rozsudku se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč.
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 8.619,48 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl (částečně přitom úroky i úroky z prodlení kapitalizoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovanému podle smlouvy o půjčce ze dne 6. 6. 2017 společnost právnická osoba, poskytla (v hotovosti) částku 10.000 Kč, již se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem, který žalobce dále specifikoval, v osmnácti měsíčních splátkách po 1.022 Kč. V rozporu s tímto ujednáním žalovaný vrátil pouze částku v celkové výši 3.066 Kč, jinak ničeho. Pohledávka za žalovaným byla žalobci postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019, postoupení bylo oznámeno žalovanému přípisem z téhož dne. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně.
Žalovaný se ve věci – ač k tomu byl soudem vyzván – nevyjádřil.
K projednání věci soud nařídil jednání na den 19. 4. 2022. K tomuto jednání byl žalovaný řádně a včas předvolán, ovšem k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud tedy věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 6. 6. 2017 žalovaný převzal v hotovosti částku 10.000 Kč, od zástupce společnosti právnická osoba, téhož dne podepsal žalovaný a právnická osoba, smlouvu o zápůjčce. Podle smlouvy ze dne 6. 12. 2019 byla mj. pohledávka za žalovaným ze smlouvy o půjčce ze dne 6. 6. 2017 postoupena žalobci (o tom svědčí obsah smlouvy o postoupení ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019). Žalovaný vrátil pouze částku 3.066 Kč, jinak ničeho (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že by zaplatil více). Žalovaný byl poprvé vyzván k zaplacení přípisem ze dne 11. 5. 2020, odeslaným dne 12. 5. 2020 (odeslání jakékoli dřívější výzvy soud nevzal za prokázané). Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil, kdy byl tento přípis doručen žalovanému, vychází soud ze zákonné domněnky podle ustanovení § 573 o. z., tzn. soud má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 15. 5. 2020.
Soud nemá za prokázané, že by před uzavřením smlouvy poskytovatel půjčky ověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, což samo o sobě je důvodem neplatnosti smlouvy (srov. ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru)). Již údaje uvedené v „ zákaznické kartě“ musí u průměrně obezřetného poskytovatele půjček budit závažné pochybnosti jednak o správnosti (zde soud pokazuje na to, že na první straně je například uveden počet vyživovaných osob 0, přitom hned na následující straně je uvedeno„ přídavky na dítě“, z čehož lze logicky dovozovat, že žalovaný měl nezletilé nezaopatřené dítě; dále nelze než vyjádřit podiv nad tím, že deklarovaný (neověřený) příjem žalovaného byl 11.743 Kč měsíčně, deklarované (neověřené) výdaje měly být 9.250 Kč měsíčně a podle smlouvy o zápůjčce měl žalovaný měsíčně splácet 1.022 Kč. To by mu ovšem zbývala rezerva ve výši 1.471 Kč měsíčně, což je - při zohlednění toho, že žalovaný velmi pravděpodobně měl vyživovací povinnost přinejmenším k jednomu nezletilému dítěti (srov. poznámku„ přídavky na dítě“) – natolik nízká částka, že je zřejmé, že žalovaný nebude splátky podle smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 6. 2017 řádně splácet a poskytovateli zápůjčky toto muselo již v okamžiku uzavření smlouvy být zřejmé. Pro nadbytečnost a s ohledem na vyjádření žalobce při jednání dne 19. 4. 2022 jej již soud nevyzýval k doplnění tvrzení a označení důkazů o tom, jak poskytovatel zápůjčky ověřoval správnost údajů uvedených v kartě zákazníka.
Dále toho soud nemá za prokázané, že by žalovaný byl vyzván k zaplacení dříve než výzvou ze dne 11. 5. 2020, odeslanou dne 12. 5. 2020 (předložil-li žalobce soudu další, dříve datované výzvy, nedoložil nijak jejich odeslání žalovanému; pokud jde o oznámení o postoupení pohledávky datované dne 6. 12. 2019, touto listino u soud má za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena, nemá však za prokázané odeslání této listin y. Pokud jde o podací lístek datovaný dne 7. 1. 2020, nelze přehlédnout značný časový odstup od vyhotovení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019, a též to, že na podacím lístku je uveden odlišný odesílatel než na oznámení o postoupení pohledávky. Podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020 proto soud nemá za prokázané odeslání oznámení o postoupení pohledávky. K dotazu soudu při jednání dne 19. 4. 2022 žalobce sdělil, že jiný doklad o odeslání oznámení ze dne 6. 12. 2019 nemá, proto jej soud již pro nadbytečnost postupem podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. nevyzýval k označení důkazů k prokázání tvrzení o odeslání).
Po právní stránce soud věc posoudil takto: Smlouvu ze dne 6. 6. 2017 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť poskytovatel půjčky zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru). S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18).
Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný obdržel dne 6. 6. 2017 částku 10.000 Kč, aniž k tomu měl právní důvod (plnění podle neplatné smlouvy), došlo u něho ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je povinen vydat (srov. ustanovení § 2991 an. o. z.). Žalovaný dosud zaplatil částku 3.066 Kč, zbývá tedy k zaplacení částka ve výši 6.934 Kč. Splatnost částky 6.934 Kč podle skutkových zjištění soudu nastala ke dni 1 19. 5. 2021. První doložená výzva k plnění je ze dne 11. 5. 2020, předaná k poštovní přepravě dne 12. 5. 2020. Protože žalobce netvrdil jiné datum doručení, soud vycházel z domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 26. 2. 2021. Dne 26. 2. 2021 pátek. Za dobu„ bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující úterý, tj. 19. 5. 2021 (nelze rozumně předpokládat, že žalovaný hned v den doručení, v pátek 26. 2. 2021, reálně mohl stihnout zadat bankovní příkaz k úhradě; pokud jej zadal následující den, tj. v sobotu 27. 2. 2021, částka mohla být reálně připsána na účet žalobce v úterý 19. 5. 2021). Ke dni 19. 5. 2021 tedy podle názoru soudu nastala splatnost částky 6.934 Kč a od následujícího dne, tj. od 20. 5. 2020, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 6.934 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 20. 5. 2020 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně (ač podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. by měl právo na vyšší úrok z prodlení), soud mu – vázán žalobním petitem – přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v této výši. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (výrok I.).
Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
O náhradě nákladů řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , kdy žalobci, který byl ve věci převážně neúspěšný, náhrada nákladů nepřísluší, a žalovanému, který byl ve věci převážně úspěšný, v řízení žádné náklady nevznikly, tedy není co nahrazovat.
O vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok IV.) soud rozhodl podle ustanovení § 10 odst. 1 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích. Žalobce na soudním poplatku zaplatil 800 Kč, ač podle položky 2 odst. 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, měl zaplatit částku ve výši 400 Kč (podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, je základem procentního poplatku cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou; cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení; v projednávané věci je předmětem řízení jistina ve výši 8.619,48 Kč, zbývající částky jsou – bez ohledu na jejich označení – příslušenstvím, a to smluvními úroky a úroky z prodlení. Jistině ve výši 8.619,48 Kč odpovídá soudní poplatek ve výši 400 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.