Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 28/2022-49
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 9 784,62 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 619,07 Kč za dobu od datum do zaplacení, z částky 1 664,26 Kč za dobu od datum do zaplacení a z částky 1 716,67 Kč za dobu
od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 506 Kč s úroky ve výši 0,1 % denně z částky 1 619,07 Kč za dobu od datum do zaplacení, z částky 1 664,26 Kč
za dobu od datum do zaplacení a z částky 1 716,67 Kč za dobu od datum
do zaplacení a částku 278,62 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 619,07 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, z částky 1 664,26 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a z částky 1 716,67 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 506 Kč s úroky ve výši 0,1 % denně z částky 1 619,07 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, z částky 1 664,26 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a z částky 1 716,67 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a částku 278,62 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení celkové částky 9 784,62 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky došlo dne datum
k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní úrok ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku ve výši 9 506 Kč ve třech splátkách nejpozději do datum. Žalovaný do dnešního dne na předmětný úvěr žádnou částku neuhradil.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu,
když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
Mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouvy o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč,
a to převodem na účet žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni celkovou částku 9 506 Kč se splatností do datum. Mezi účastníky byl sjednán smluvní úrok ve výši 0,1 % denně a poplatek za poskytnutí a správu úvěru ve výši 1 400 Kč měsíčně. Žalovaný v žádosti o úvěr ke svým poměrům uvedl, že bydlí u rodičů a za bydlení, energie a služby vynakládá 0 Kč měsíčně. Žije spolu se 3 osobami z nichž k jedné má vyživovací povinnost. Je anonymizována tři slova a jeho měsíční náklady na stravu, hygienu a ošacení činí 2 000 Kč a měsíční výdaje na dopravu 1 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že jeho příjmy činí 27 000 Kč a z brigády 11 000 Kč měsíčně a měsíčně splácí částku 3 500 Kč. Věřitel si údaje uvedené žalovanou ověřoval z jedné výplatní pásky, z výpisu z účtu žalovaného za 3 měsíce, a z čestného prohlášení žalovaného o jeho výdajích, kde žalovaný uvedl částku 4 000 Kč anonymizováno a 3 500 Kč
u anonymizována dvě slova. Po seznámení s těmito dokumenty soud dospěl k závěru, že zjištění věřitele byla naprosto nedostatečná. Například výdaje na jídlo, hygienu a ošacení jsou naprosto nereálně nízké. Znamenalo by to, že žalovaný za tyto základní potřeby vynaloží pouze cca 64 Kč denně. Údaje žalovaného navíc nekorespondují s předloženými výpisy z účtu. Z těchto výpisů navíc vyplývá,
že žalovaný měsíčně vždy utratil více, než činí jeho příjmy ze zaměstnání a dále obdržel
též obnosy peněz od právnická osoba, anonymizováno V. anonymizováno a anonymizována dvě slova (půjčky). Z těchto údajů o žalovaném pak nejde odůvodněně dospět k závěru, že poměry žalovaného umožňují řádné splácení závazků. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující. Dne datum zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne datum. Další výzvy k zaplacení dlužné částky byly žalovanému odeslány dne datum a datum.
5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel
před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy,
jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně
nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami,
nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje,
že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
12. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou
bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR
ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru
o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele
na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné,
na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci
C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky,
že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy
ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 5 000 Kč, přičemž žalovaný na tuto pohledávku do dnešního dne neuhradil ničeho. Žalobkyni pak vzniklo rovněž právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení, přičemž splatnost jednotlivých dílčích částek věřitel řádně odvodil od splatnosti jednotlivých splátek. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.