Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 154/2021-73
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 24.500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12.500 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 12.500 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 15.863,89 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do 8. 3. 2021, 10 % p. a. z částky 2.500 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, 1,75 % p. a. z částky 12.500 Kč od datum do zaplacení a 19,07 % p. a. z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12.500 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 12.500 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 15.863,89 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do 8. 3. 2021, 10 % p. a. z částky 2.500 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, 1,75 % p. a. z částky 12.500 Kč od [datum] do zaplacení a 19,07 % p. a. z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 28. 6. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 24.500 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.329,17 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2.534,72 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení ve výši 10 % a s úrokem 19,07 % ročně z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným došlo dne datum k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo. Před uzavřením smlouvy byla posouzena schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3.000 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč počínaje 14. 1. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 3. 2020. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 2.500 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaného se pak dlužná částka úročí úrokem ve výši 19,07 % ročně sjednaným v čl. 1 smlouvy. Pohledávka byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni datum. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 15. 1. 2021. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne datum soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným pod číslo. Na základě smlouvy poskytl předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal vrátit dále částku ve výši 12.000 Kč, jež představuje úrok ve výši 3.000 Kč, administrativní poplatek 3.000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 6.000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč.
5. Soud dále v průběhu řízení posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli).
6. Z karty zákazníka ze dne 7. 1. 2019 k tomu soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou s příjmem 9.181 Kč čistého, žije s partnerkou jako spolubydlící, má jedno nezaopatřené dítě, výdaje na bydlení činí 2.200 Kč a osobní výdaje 3.500 Kč. Takto uvedené skutečnosti žalobkyně doložila pracovní smlouvou žalovaného ze dne 10. 4. 2018 se sjednaný pracovním poměrem do 10. 4. 2019, dále výplatními páskami za září až listopad 2018 s čistým příjmem žalovaného cca 9.500 Kč měsíčně, podnájemní smlouvou uzavřenou mezi jméno příjmení jako nájemcem a jméno příjmení a jméno příjmení jako podnájemci dne datum, dokladem SIPO z prosince 2018 o úhradě částky 3.020 Kč za elektřinu a plyn jméno příjmení a kvitancí jméno příjmení plateb nájemného 4.960 Kč měsíčně.
7. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.
8. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci jako věřiteli. Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
10. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohlo vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
11. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
12. V posuzované věci se předchůdce žalobkyně schopností žalovaného splácet poskytnutý úvěr sice zabýval, nikoliv však dostatečně. Žalovaným bylo doloženo, že je zaměstnán a dosahuje příjmů cca 9.500 Kč čistého měsíčně (podle karty zákazníka 9.181 Kč), z čehož bylo v rámci domácnosti žalovaného hrazeno přinejmenším podnájemné 4.960 Kč měsíčně a SIPO (energie) 3.020 Kč měsíčně. Nehledě na skutečnost, že žalovaný deklaroval ostatní osobní výdaje částkou 3.500 Kč, zůstala by tak podle předložených dokladů na zajištění potřeb všech členů domácnosti žalovaného (žijícího s partnerkou a s jedním nezaopatřeným dítětem) částka cca 1.500 Kč, což je částka pro tři osoby zjevně nedostačující. Aniž by pak předchůdce žalobkyně zjišťoval, jaké jsou přinejmenším celkové příjmy domácnosti (zejm. zda a jaké má zdroje partnerka žalovaného), nebylo podle názoru soudu možné usuzovat na objektivní finanční situaci žalovaného a jeho možnosti splácet poskytovaný úvěr. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že podle výplatních pásek byly žalovanému v září a v listopadu 2018 prováděny srážky ze mzdy, není však zřejmé z jakého důvodu a zda by to nemělo vliv na posouzení platební morálky žalovaného. Touto otázkou se podle obsahu spisu předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval (nebyly k tomu předloženy žádné důkazy).
13. Z uvedeného soud uzavřel, že žalovaný nebyl podle obsahu spisu dotazován na všechny potřebné údaje k posouzení úvěruschopnosti, přičemž se nepochybně jedná o skutečnosti, z nichž lze usuzovat, jaké byly celkové poměry žalovaného a jeho domácnosti a tím i schopnosti a možnosti splácet závazky. Na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a přesto spotřebitelský úvěr žalovanému poskytl.
14. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
15. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).
16. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel ze zjištění o výši poskytnuté a žalovaným vrácené částky. Vzhledem k tomu, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut ve výši 15.000 Kč a dosud bylo uhrazeno 2.500 Kč, zbývá tak k úhradě 12.500 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 12.500 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
17. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum odeslaného podle podacího lístku dne datum. V oznámení byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 8. 3. 2021, při aplikaci ustanovení § 573 o. z. (žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona). Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
18. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost uzavřené smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků přiznat.
19. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
20. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
21. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena mj. již zmiňovaným oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy ve věci úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.