Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 7/2022-71
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9.152 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7.561 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 7.561 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 1.591 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % p. a. z částky 9.152 Kč od 22. 2. 2019 do 14. 5. 2021, 9,75 % p. a. z částky 1.591 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení a 1,5 % p. a. z částky 7.561 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 537 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7.561 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 7.561 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 1.591 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % p. a. z částky 9.152 Kč od 22. 2. 2019 do 14. 5. 2021, 9,75 % p. a. z částky 1.591 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení a 1,5 % p. a. z částky 7.561 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 537 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 10. 1. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 9.152 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9.152 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum se společností právnická osoba jako původním věřitelem. Ten uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne datum úvěr ve výši 8.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 21. 2. 2019. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 8.000 Kč a dále z poplatku za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1.591 Kč. Celková výše nároků žalobkyně po zohlednění dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 439 Kč činí celkem 9.152 Kč
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou (do domovní schránky žalovaného byla vložena dne 9. 5. 2022). Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (zápůjčce), na základě které žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 8.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit za smluvených podmínek do 17. 1. 2019. Dodatkem byl prodloužen termín splatnosti do 21. 2. 2019 a žalovaný se zavázal uhradit poplatek za prodloužení v částce 1.591 Kč. Dosud byla žalovaným vrácena částka 439 Kč.
5. Soud dále v průběhu řízení posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli). V tomto směru nebyly ze strany žalobkyně předloženy žádné důkazy, snad s výjimkou čestného prohlášení žalovaného ze dne 1. 2. 2019, že nedošlo na jeho straně ke změně skutečností k posouzení úvěruschopnosti. Bez ohledu na skutečnost, že doklad byl vyhotoven až po uzavření úvěrové smlouvy, v něm nejsou uvedeny žádné konkrétní údaje o poměrech žalovaného a proto z něj nelze jakkoliv vycházet. Soud pak při absenci jiných důkazů uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného řádně posouzena nebyla, resp. tato skutečnost nebyla žalobkyní prokázána.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. V posuzované věci však soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a přesto spotřebitelský úvěr žalovanému poskytnul.
9. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
10. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).
11. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel ze zjištění o výši poskytnuté a žalovaným vrácené částky. Vzhledem k tomu, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut ve výši 8.000 Kč a dosud bylo uhrazeno 439 Kč, zbývá tak k úhradě 7.561 Kč. Již uhrazená částka byla započtena na jistinu poskytnutého úvěru, neboť pokud žalovaný poskytoval dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené smlouvy, je třeba je vztáhnout jen k nároku, který existuje (je platný), a nikoli na ty nároky, které neexistují (jsou neplatné).
12. V tomto rozsahu, tj. co do částky 7.561 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
13. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky analogicky ve smyslu § 1958 o. z. (žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona). Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
14. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost uzavřené smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.
15. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
16. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
17. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy ve věci bylo vyhověno v rozsahu 68,04 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě v rozsahu 8.203,58 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 3.852,74 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 36,08 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 1.489 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9.152 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Z toho bylo přiznáno 36,08 %, tedy částka 537 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.