Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
19 C 194/2021-50
Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 296 825,46 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 193 418,23 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 193 418,23 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 99 777,23 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 685 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 193 418,23 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 193 418,23 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 99 777,23 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 685 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 296 825,46 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 13 545,63 Kč a 21 598,59 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 10,8 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.
2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k žádnému ze dvou nařízených jednání se bez omluvy nedostavil (přestože doručení předvolání v obou případech stvrdil svým vlastnoručním podpisem).
3. Před prvním jednáním soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.
4. V doplnění žaloby ze dne datum žalobkyně mj. zdůraznila, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, přičemž výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného.
5. Při jednání dne datum nicméně soud dotazem na právního zástupce žalobkyně ověřil, že citované tvrzení není žalobkyně s to prokázat žádným (listinným) důkazem. Na tomto jednání proto soud seznámil žalobkyni s předběžným právním názorem soudu, že inkriminovanou úvěrovou smlouvu bude nutno hodnotit jako (absolutně) neplatnou, a že tudíž jí uplatněný nárok bude možno posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení žalovaného, pročež ji vyzval, aby v poskytnuté lhůtě výši tohoto bezdůvodného obohacení vyčíslila.
6. V podání ze dne datum žalobkyně předložila přehlednou tabulku všech příslušných plateb žalovaného, ze které vyplývá, že se měl žalovaný bezdůvodně obohatit ve výši 193 418,23 Kč, neboť z poskytnuté částky 350 000 Kč zaplatil pouze částku 156 581,77 Kč.
7. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
8. Žalovanému byl na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne datum v rámci tzv. konsolidace půjček poskytnut úvěr ve výši 350 000 Kč s tím, že žalovaný bude měsíčně splácet celkem částku 5 207,71 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 10,8 % ročně s ujednaným pojištěním ve výši 426 Kč měsíčně.
9. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona
č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.
10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení – byť alespoň nepřímo – nevyplývá.
12. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného; toliko v rovině tvrzení pak setrvává údaj o čistém měsíčním příjmu žalovaného ve výši 24 370 Kč, tím spíše pak údaj o celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti ve výši 44 000 Kč, zvláště když je v předmětné žádosti o úvěr současně uvedeno, že v domácnosti existuje jediný příjem (viz č. l. 32). Vzhledem k výši poskytnutého úvěru se přitom podle mínění podepsaného soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z předložených důkazů přitom ani není zřejmé, zda právní předchůdkyně žalobkyně tvrzení žalovaného o příjmu ve výši 24 370 Kč měsíčně vůbec nějak ověřovala.
13. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. Oproti obecné zvyklosti tak kupříkladu žalobkyně v řízení nedoložila, že žalovaný byl v rozhodné době v deklarovaném pracovněprávním vztahu a že pobíral uváděnou mzdu.
14. Podepsaný soud má za to, že právní relevanci zaznamenaných skutečností nikterak neoslabuje fakt, že žalobci byl úvěr poskytnut v rámci tzv. konsolidace předchozích úvěrů, nehledě na skutečnost, že část poskytnuté částky směřovala podle obsahu smlouvy – bezúčelově – přímo na bankovní účet žalovaného (srov. č. l. 15).
15. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.
16. Za dané procesní situace se soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, jaké protiplnění se žalovanému mělo dostat za pojistné placené v rámci ujednání o„ pojištění schopnosti splácet“.
17. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu žalobkyní uvedené částky 193 418,23 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 193 418,23 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.
18. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se žalovaný staví k existenci soudního řízení, ve kterém vystupuje v pozici žalovaného, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách.
19. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 32 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 874 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za první tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení
§ 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 3 000 Kč, a odměna za dva úkony právní služby (jeden plný úkon a dva úkony v poloviční výši) z tarifní hodnoty 196 825 Kč, tedy ve výši 9 500 Kč, a dále
tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 800 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je první tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, přičemž soud v této souvislosti zvolil výklad pro žalobkyni příznivější, neboť je zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc, a proto by byla k dispozici otázka, zda je z materiálního hlediska vůbec možno v daném případě hovořit o úkonu právní služby. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje šestinásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 3 000 Kč za každý z nich. Za účelně vynaložené náklady je konečně třeba považovat rovněž žalobkyní vyúčtované cestovné ve výši 897 Kč Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně – včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši
21 % z částky 30 697 Kč ve výši 6 446 Kč – představují částku 49 017 Kč, žalovanému tudíž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 685 Kč, a to rovněž v zákonem předvídané lhůtě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.