Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 375/2021-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 21 749 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 2 808 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 6. 7. 2020 do 21. 10. 2021 a částku 5 941 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 343,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo variabilní symbol, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 2 808 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 000 Kč od 6. 7. 2020 do 21. 10. 2021 a částku 5 941 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 343,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 21 749 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 15 808 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 941 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 5. 6. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, které byly žalovanému poskytnuty bezhotovostně dne 5. 6. 2020. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 15 808 Kč ke dni 5. 7. 2020 Smluvní strany uzavřely smlouvu prostřednictví komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně webová adresa, kde žalovaný vyplnil registraci zadáním osobních údajů, následně požádal o poskytnutí úvěru, čímž došlo k vygenerování dokumentů (smlouva, VOP a formulář s informacemi pro spotřebitele). Žalovaný vyslovil s těmito dokumenty souhlas, poté byl přesměrován na dotazník týkající se jeho majetkových poměrů, který vyplnil a odeslal. Uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru dochází odeslání finančních prostředků na účet žalovaného. Totožnost žalovaného byla ověřena pomocí aplikace Kontomatik. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného dotazníkem vyplněným žalovaným a doložením 3 výplatních pásek od zaměstnavatele. Žalobkyně mimo jiné provedla i lustraci v insolvenčním rejstříku a registru příjmení, přičemž žalovaný měl negativní záznam. Žalovaný však v termínu splatnosti ničeho neuhradil. Žalobkyni tak vznikl nárok požadovat úhradu dlužné jistiny, úroku z úvěru ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky, zákonného úroku a smluvní pokuty, přičemž výše smluvní pokuty byla sjednána pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,01 % denně z jistiny, ohledně níž je dlužník v prodlení. S ohledem na splatnost úvěru (5. 7. 2020) je smluvní pokuta účtována za období od 6. 7. 2020 do 6. 10. 2021 (sepsání předžalobní upomínky) z částky 13 000 Kč, a to ve výši 5 941 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 8. 12. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 21. 12. 2021 do vlastních rukou, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru číslo vč. smluvních podmínek, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z účtu ze dne 5. 6. 2020, fakturou ze dne 5. 6. 2020, upomínkou ze dne 5. 8. 2020, dokladem o ověření totožnosti žalovaného, dotazníkem vyplněným žalovaným se záznamem ze systému příjmení, výplatními páskami žalovaného březen až květen 2020 a předžalobní upomínkou ze dne 6. 10. 2021 vč. potvrzení o odeslání ze dne 7. 10. 2021. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 5. 6. 2020 listinu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, podle které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč bezhotovostně v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o smluvní úrok s úrokovou sazbou 0,9 % denně z vypůjčené částky, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu, přičemž výše smluvní pokuty byla sjednána pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,01 % denně z jistiny, ohledně níž je dlužník v prodlení. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit ke dni 5. 7. 2020 částku 15 808 Kč. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z dotazníku vyplněného žalovaným bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný s měsíční mzdou 29 000 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 9 000 Kč měsíčně. Žalovaný je svobodný a žije v nájemním bytě. S tím, že žalovaný při uzavírání smlouvy předložil žalobkyni výplatní pásky za měsíce březen až květen 2020, ze kterých vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činí 28 840 Kč. Emailem ze dne 5. 8. 2020 bylo žalovanému zasláno připomenutí, že již uplynul termín splatnosti půjčky. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 6. 10. 2021 a odeslána 7. 10. 2021.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze jeho výplatní pásky za období březen až květen 2020, nicméně má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů v dotazníku od žalovaného totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného ani skutečnost, zda žalovaný by měl žít s někým ve společné domácnosti a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného.
Dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela u žalovaného z čisté měsíční mzdy 29 000 Kč a odhadovaných a ničím neověřených výdajů ve výši 9 000 Kč měsíčně. Na základě těchto údajů nelze dospět k závěru, že žalovaný je schopen daný úvěr splácet, když nejsou známy jeho skutečné výdaje a tyto nejsou nijak ověřeny. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 5. 6. 2020 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
13. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy dne 5. 6. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný dosud ničeho nevrátil, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 13 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 6. 10. 2021, který mu byl doručován 7. 10. 2021 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 12. 10. 2021 a lhůta 7 pracovních dnů (dle komentářové literatury a ustálené judikatury) k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 21. 10. 2021. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 13 000 Kč dne 22. 10. 2021 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,25 % ročně od 22. 10. 2021 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
14. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo ve spojení s § 146 odst. 2 veta první o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 23 772 Kč a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 13 640,50 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 13 000 Kč + 640,50 Kč), jež představuje 57 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta, popř. řízení bezdůvodně zastaveno, činí 10 131,50 Kč (2 808 Kč + 5 941 Kč + 1 382,50 Kč), což představuje 43 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 14 %.
16. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 300 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto 3 úkony jí náleží odměna ve výši 900 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč), tj. 300 Kč a 21% DPH (počítáno ze základu 1 200 Kč) ve výši 252 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč by činily 2 452 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 14 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 343,30 Kč.
17. Za úkon právní služby ze dne 3. 12. 2021 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.
18. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 15 808 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.