Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 63/2020-101
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 45 456 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení:
a) částky 2 301,07 Kč,
b) smluvní pokuty ve výši 7 528,22 Kč,
c) nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 400 Kč,
d) úroku ve výši 6 611 Kč,
e) zákonného úroku z prodlení z částky 10 259,07 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 10. 2019 do zaplacení,
f) úroku ve výši 86,1 % ročně z částky 30 917,08 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 132 883 Kč,
se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení: a) částky 2 301,07 Kč, b) smluvní pokuty ve výši 7 528,22 Kč, c) nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 400 Kč, d) úroku ve výši 6 611 Kč, e) zákonného úroku z prodlení z částky 10 259,07 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 10. 2019 do zaplacení, f) úroku ve výši 86,1 % ročně z částky 30 917,08 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 132 883 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
1. Řízení ve věci bylo zahájeno dne 21. 4. 2020. Návrhem na vydání platebního rozkazu se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení pohledávku ve výši 38 926,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 38 926,00 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 10. 2019 do zaplacení, pohledávku ve výši 6 530,22 Kč, úrok ve výši 86,1 % p.a z částky 30 917,08 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 132 883,00 Kč. Ve své žalobě tvrdila, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 11. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 31 000 Kč, a to dne 12. 6. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2 307 Kč. Dle žalobkyně byla schopnost žalovaného úvěr hradit zkoumána, mj. lustrací v databázích NRKI a příjmení. Žalovaný nehradil své závazky řádně a včas, dostal se do prodlení a následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu se smluvními ujednáními.
2. Na základě uzavřené smlouvy tak měl žalovaný žalobkyni ke dni podání žaloby dlužit:
-) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 37 528,81 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 30 917,08 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 6 611,73 Kč) s příslušenstvím,
-) smluvní pokutu dle bodu 6.1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím,
-) náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy, tak jak je specifikována shora, v celkové výši 400,00 Kč s příslušenstvím,
-) smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 37 528,81 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 30.10.2019 do zaplacení. Žalobce touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby uvedenému v záhlaví této žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 6 530,22 Kč,
-) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 30 917,08 Kč ode dne 30. 10. 2019 do zaplacení. Žalobce touto žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 86,1 % p.a. Na tyto částky dle žalobce žalovaný neuhradil, a to ani přes zaslané předžalobní výzvy.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č.j. 16 C 63/2020-62, kterým byla žalovanému uložena výrokem I. povinnost uhradit žalovanému žalobci částku 28 669,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 30. 10. 2019 do zaplacení a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pob. ve obec usnesením ze dne 9. 2. 2022, č.j. 47 Co 29/2021-83 tak, že napadené rozhodnutí v části výroku II. a výrok III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to s odůvodněním, na nějž soud pro stručnost odkazuje.
5. Soud I. stupně nařídil jednání na den 11. 5. 2022, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10).
6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
7. Žalobce je společností poskytující spotřebitelské úvěry (viz výpis ze seznamu ČNB na č.l. 18). Společnost anonymizována dvě slova a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou žalovaný podepsal dne 11. 6. 2019 a žalobce dne 12. 6. 2019. Žalovaný dne 11. 6. 2019 podepsal předsmluvní formulář a také to, se že seznámil s informacemi pro klienty poskytovanými zprostředkovatelem úvěru. Oznámením ze dne 13. 6. 2019 byl úvěr schválen. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 31 000 Kč, které se tento zavázal uhradit ve 48 měsíčních splátkách po 2 307 Kč, splatných vždy do každého 24. dne toho kterého měsíce, počínaje červencem 2019, jak bylo rozepsáno ve splátkovém kalendáři (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru na č.l. 6-9 spisu, předsmluvní formulář na č.l. 31-34, prohlášení klientů na č.l. 24-25, oznámení o schválení úvěru na č.l. 11, splátkový kalendář na č.l. 12 spisu, doklad o vyplacení úvěru na č.l. 23).
8. Žalobce v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného prováděl lustraci žalovaného v databázích příjmení a NRKI, kdy stran žalovaného bylo zjištěno, že jeho CBS anonymizováno, resp. kód příznaku činí 16, což znamená, že„ klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak), tj. riziko nesplácení“ (viz č.l. 21 a č.l. 22). Žalovaný dále žalobci při žádosti o úvěr předložil potvrzení o zaměstnání (č.l. 27), potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu (č.l. 28), dle kterého činil čistý příjem žalovaného za 3 kalendářní měsíce 28 489 Kč a výplatní lístek (č.l. 26), ze kterého bylo zjištěno, že tarifní mzda žalovaného činila 14 723 Kč. Na základě těchto pak bylo provedeno hodnocení klienta (viz č.l. 29-30), ve kterém bylo uvedeno, že pravidelný příjem žalovaného činí 28 000 Kč ze zaměstnání, výdaje klienta (životní minimum) činí 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 400 Kč, ostatní (doprava, záliby atp.) 100 Kč, výdaje tedy celkem 4 910 Kč a rezerva 1 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný s maturitou s vlastní formou bydlení. Z hodnocení klienta dále vyplývá, že při celkové výši úvěru 31 000 Kč činí zápůjční úroková sazba 129,67 % a celková částka, kterou má klient zaplatit činí 110 736 Kč, tedy 48 splátek po 2 307 Kč. Žalobce vyhodnotil, že celkové příjmy žalovaného činí 28 000 Kč a výdaje 4 910 Kč a tedy použitelný příjem 22 090 Kč a doporučil úvěr poskytnout.
9. Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář, když dle výzvy k zaplacení ze dne 25. 10. 2019 (č.l. 35) a výzvy ze dne 24. 9. 2019 (č.l. 36) vyplývá, že neuhradil splátku číslo splatnou dne 24. 8. 2019, splátku číslo splatnou dne 24. 9. 2019 a splátku číslo splatnou dne 24. 10. 2019. Zároveň byl upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru. Tyto výzvy byly žalovanému zaslány doporučeně (č.l. 37). Oznámením ze dne 28. 10. 2019 pak došlo k zesplatnění pohledávky (viz č.l. 38), kdy žalobce požadoval zbývající dlužnou jistinu ve výši 30 917,08 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění pohledávky ve výši 6 611,73 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhradu nákladů souvisejících s prodlením ve výši 400 Kč Celkem žalobce požadoval 38 926 Kč.
10. Žalovanému byla dne 2. 4. 2020 zaslána předžalobní upomínka (viz předžalobní upomínka na č.l. 19 a podací arch na č.l. 20).
11. Soud u jednání dne 11. 5. 2022, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. stran toho, jakým způsobem byla náležitě zkoumána a vyhodnocena úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přes poučení soudu svá skutková tvrzení nedoplnila.
12. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
13. Žalovaný dne 11. 6. 2019 požádal o úvěr ve výši 31 000 Kč, který měl uhradit ve 48 splátkách po 2 307 Kč (celkem tedy 110 736 Kč). Žalobkyně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, když si vyžádala některé doklady (např. potvrzení od zaměstnavatele, výplatní pásku). Přesto původní věřitelka nepostupovala důsledně, když si neověřila zřejmě tvrzené výdaje žalovaného a spolehla se pouze na prohlášení žalovaného, a vycházela z toho, že měsíční výdaje žalovaného činí 3 410 Kč coby životní minimum, náklady na bydlení pouze 1 400 Kč (při vlastním bydlení) a náklady na dopravné, kurzy, záliby apod. 100 Kč. I s rezervou 1 000 Kč vycházela žalobkyně z celkových výdajů žalovaného ve výši 4 910 Kč.
Přesto žalobkyně, ačkoliv měla mít pochybnosti, nezkoumala blíže strukturu výdajů žalovaného. Výdaje žalovaného nebyly nijak dokládány ani zkoumány a dle názoru soudu jsou značně podhodnocené. Nadto žalobkyně ignorovala, že žalovanému vyšel při lustraci NRKI negativní příznak, tedy menší pravděpodobnost splácení. Zcela absentuje výpis z centrální evidence exekucí. Za tohoto stavu žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 31 000 Kč. Ve smlouvě o úvěru se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni krom jistiny ve výši 31 000 Kč ještě částku 79 736 Kč (tedy dohromady 110 736 Kč), a to ve 48 splátkách po 2 307 Kč, kdy zápůjční úroková sazba činila 129,67 %. Pokud tedy žalobkyně žalovanému finanční prostředky poskytla, aniž se blíže zabývala strukturou pravidelných výdajů žalovaného, jednalo se na straně žalobkyně o hrubou nedbalost. Dle názoru soudu žalobkyně nevyhodnotila správě schopnost žalovaného úvěr splácet, o čemuž ostatně svědčí i skutečnost, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, když už s druhou splátkou se dostal do prodlení.
14. Soud věc posoudil dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platném a účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru.
15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
18. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
19. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.
21. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016.
22. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
23. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
24. Soud má tedy v dané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že žalobkyně důsledně nezkoumala výdaje žalovaného, spoléhala na jeho tvrzení, kdy z žádných doložených dokladů nevyplývá, na základě jakých skutečností došla k závěru, že výdaje žalovaného činí toliko 4 910 Kč, spočívající v životním minimu, nákladech na bydlení ve výši 1 400 Kč a ostatních nákladech ve výši 100 Kč.
25. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 31 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky a soud proto zbývající nárok žalobkyně tvoření právě poplatky a úroky musel zamítnout. Soud si je vědom, že rozhodl také o části nároku žalobce, který již není předmětem řízení, neboť nebyl napaden odvoláním. Stalo se tak pro zpřehlednění sporu, kdy důvody pro zamítnutí části žaloby zůstávají stejné a zamítnutím celku tak je rozhodnuto o celém předmětu sporu.
26. Žalovaný byl ve sporu zcela úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný však žádné náhrady nákladů řízení nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.