Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
27 C 27/2022-41
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení, LL.M.
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 31 624 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 773,55 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z 21 949 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 675 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 182,58 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 9 675 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 23 886,88 Kč a 38,677% úrok p.a. z částky 31 624 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 773,55 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z 21 949 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 675 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 182,58 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 9 675 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 23 886,88 Kč a 38,677% úrok p.a. z částky 31 624 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 10. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 31 624 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 18. 7. 2019 smlouvu o úvěru č. spisová značka. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 046 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky (celkem 62 910 Kč) v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a na úvěr dosud uhradil pouze 18 097 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení 31 624 Kč.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 18. 5. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a splátkového kalendáře, formuláře, výzvy k zaplacení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, tabulky na čl. 20 spisu, úvěrové zprávy na čl. 21-22 a matričního listu klienta.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru č. spisová značka ze dne 18. 7. 2019 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 40 046 Kč na nákup automobilu Seat Cordoba 1.4 16V, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu úroky 38,677201 % p.a. v pravidelných 30 měsíčních splátkách po 2 097 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 8. 2022 Celkem tak byl povinen vrátit částku 62 910 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný v Matričním listu klienta uvedl výši příjmu 25 000 Kč z podnikání a výdajů na bydlení 6 000 Kč, a že bydlí v podnájmu a je svobodný a nemá vyživovací povinnosti. Souhrnná měsíční splátka jiných úvěrových závazků činí 4 261 Kč (2 413 Kč + 1 848 Kč). Žalovaný dále uvedl, že je svobodný a že nemá vyživovací povinnosti. V registru NRKI bylo uvedeno, že žalovaný má dva další úvěry s výše uvedenou souhrnnou měsíční splátkou, které řádně a včas splácí. Výzvou ze dne 14. 1. 2020 má soud za prokázáno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k splacení celého úvěru 47 494 Kč do 14 dnů. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 16. 1. 2020. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil částku 18 097 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy poskytla žalovanému částku 40 046 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně pouze předložila, že prověřila žalovaného ve veřejně dostupných databázích NRKI. Dále tvrdila, že jí žalovaný sdělil výši příjmu 25 000 Kč a výdajů 6 000 Kč na bydlení a 4 261 Kč na další úvěry, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalovaného nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalovaného žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 18. 5. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 21 949 Kč (rozdíl mezi jistinou 40 046 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 18 097 Kč). Žalovaný byl nepochybně k vrácení částky vyzván dopisem ze dne 14. 1. 2020 14denní výzva od vystavení výzvy k dobrovolné úhradě dluhu uplynula dne 28. 1. 2020. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 21 949 Kč, a to jak částečně kapitalizované za období od 29. 1. 2020 do 25. 10. 2021 ve výši 3 824,55 Kč, tak ode dne 26. 10. 2021 do zaplacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 675 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 182,58 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 9 675 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 23 886,88 Kč a 38,677% úrok p.a. z částky 31 624 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byl převážně úspěšný žalovaný (úspěch žalobkyně včetně přiznaného příslušenství v I. výroku rozsudku činí ke dni rozhodnutí soudu celkem 27 006,30 Kč, neúspěch žalobkyně v II. výroku rozsudku celkem 43 157,96 Kč) měl by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).