Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 268/2021-71
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Marcelem Klimšou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 21 257,16 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 267,53 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 19 978,53 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V části týkající se zaplacení 18 744,56 Kč se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 200,82 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, advokáta se sídlem v obec, ulice a číslo, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 267,53 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 19 978,53 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. V části týkající se zaplacení 18 744,56 Kč se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 200,82 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo], do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 28. 6. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 21 257,16 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 26. 7. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba), když žalovaný řádně nesplácel vyčerpaný úvěr.
2. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaní účastníci řízení nedostavili. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. právnická osoba a žalovaným byla dne 26. 7. 2019 uzavřena Smlouva o úvěru číslo v níž se právnická osoba zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti 23 000 Kč a žalovaný se zavázal právnická osoba vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit sjednané navýšení ve výši 19 756 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 054 Kč s tím, že první splátka je splatná do jednoho měsíce od uzavření smlouvy. Byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli splátku dle smlouvy řádně a včas ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný potvrdil, že při podpisu smlouvy převzal celý úvěr v hotovosti. Žalovaný splatil právnická osoba pouze část jistiny úvěru a část navýšení, a měl tak dlužit právnická osoba na jistině úvěru 19 978,53 Kč, na navýšení 17 248,93 Kč a na nákladech spojených s uplatněním pohledávky 217 Kč. Na smluvní pokutě požadovala právnická osoba po žalovaném 1 278,63 Kč. Uvedené pohledávky právnická osoba za žalovaným byly i s příslušenstvím postoupeny žalobkyni.
4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně usilovali o sjednání závazků ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), s charakterem spotřebitelského závazku. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 1. 12. 2016, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C -679/18), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).
5. Soud pouze pro úplnost dodává, že při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018 - 77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. A proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.
6. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v zákoně o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).
7. V průběhu jednání se ukázalo, že žalobkyně neoznačila důkazy potřebné k prokázání tvrzení o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za takové důkazy nelze považovat pracovní smlouvu ze dne 15. 4. 2019 uzavřenou na dobu určitou do 31. 10. 2019 s tříměsíční zkušební dobou, jednu výplatní pásku za měsíc, v němž byla uzavřena uvedená pracovní smlouva a dva výpisy z účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že na začátku kalendářního měsíce, stejně jako na jeho konci, se na účtu nenacházejí žádné finanční prostředky! Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání uvedeného tvrzení.
8. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno v části týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, proto je třeba posoudit předmětnou smlouvu o úvěru jako neplatnou, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.
9. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. Občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 19 978,53 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu 23 000 Kč a žalovaný jí z uvedené částky vrátil pouze 3 021,47 Kč.
10. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 20 267,53 Kč (součet dlužné částky ve výši 19 978,53 Kč a požadovaného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z ní od 27. 9. 2020 do 29. 11. 2020 ve výši 289 Kč) s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 19 978,53 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení.
11. Další uplatněné nároky a příslušenství však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části (18 744,56 Kč) výrokem II. rozsudku zamítnuta.
12. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně 19 978,53 Kč a úroku z prodlení z této částky (ke dni rozhodnutí 2 343,52 Kč), naopak žalovaný byl úspěšný ohledně 18 744,56 Kč. Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně z 54,36 % a žalovaný přibližně ze 45,64 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 8,72 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Žalobkyni vznikly v řízení účelně vynaložené náklady ve výši 2 303 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 851 Kč a nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč) určenou dle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., tři režijní paušály po 100 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, jednoduchou výzvu k plnění a podání žaloby) přiznané dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč přiznanou dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Na nákladech řízení přiznaná částka 747,66 Kč je finančním vyjádřením shora uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu.
13. Protože žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, uložil soud žalovanému zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
14. Lhůtu k plnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.
Nesplní - li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí řádně a včas, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí či nařízení exekuce.