Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 43/2022-37
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 46 184,81 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 44 509,23 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 962,78 Kč, 8,5% úrok z prodlení p.a. z částky 25 289,69 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 13 698,30 Kč a 29% úrok p.a. z částky 25 289,69 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a částku 1 675,58 Kč, zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 44 509,23 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 962,78 Kč, 8,5% úrok z prodlení p.a. z částky 25 289,69 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 13 698,30 Kč a 29% úrok p.a. z částky 25 289,69 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a částku 1 675,58 Kč, zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 31. 1. 2022 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 46 184,81 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 20. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 36 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 30 800 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 1 114 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 14. 6. 2018. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 10. 5. 2018. Žalovaný uhradil pouze 22 290,77 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 14. 6. 2018 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 25 289,69 Kč a na souhrnném poplatku 19 229,54 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 13 698,30 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 3 962,78 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 21. 1. 2020. Dále její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 16. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 13 125 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 469 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 12. 4. 2018. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 11. 6. 2018. Žalovaný uhradil pouze 34 201,23 Kč (17 701,23 Kč do postoupení a 16 500 Kč po postoupení pohledávky na žalobkyni). Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 12. 4. 2018 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na kapitalizovaném úroku částku 1 675,58 Kč. Pohledávky byly ke dni 20. 1. 2020 postoupeny na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o zápůjčce včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, rozsudku na čl. 21-23 spisu a dvou zákaznických karet.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o zápůjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 4. 2017 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 36 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 30 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 1 114 Kč (poslední ve výši 1 074 Kč), přičemž poslední splátka byla splatná 14. 6. 2018. Z karty zákazníka z 20. 4. 2017 soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je nájemník, je rozvedený, má invalidní důchod, jeho čistý příjem činí 7 178 Kč a ostatní příjmy 10 500 Kč, na jiné dluhy u věřitele platí splátky 3 524 Kč měsíčně, zápůjčky u jiných subjektů nemá a jeho odhadované měsíční výdaje činí 5 200 Kč. Při sepsání karty předložil složenky za měsíce leden až březen 2017. Složenky však soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 22 290,77 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 16. 2. 2017 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 30 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 469 Kč (poslední ve výši 454 Kč), přičemž poslední splátka byla splatná 12. 4. 2018. Z karty zákazníka z 16. 2. 2017 soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je nájemník, je rozvedený, má starobní důchod, jeho čistý příjem činí 7 113 Kč a ostatní příjmy 10 000 Kč, na jiné dluhy u věřitele platí splátky 2 925 Kč měsíčně, zápůjčky u jiných subjektů nemá a jeho odhadované měsíční výdaje činí 5 200 Kč. Při sepsání karty předložil složenky za měsíce prosinec 2016 a leden až únor 2017. Složenky však soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 34 201,23 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 1. 2020 mezi společností právnická osoba postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným z výše uvedených 2 smluv o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o zápůjčce předala žalovanému částky 36 000 Kč a 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že obě smlouvy o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjček při uzavírání smluv o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala složenky žalovaného, avšak soudu tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně u obou smluv zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o zápůjčce je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
7. Jelikož žalovaný obdržel od předchůdkyně žalobkyně z neplatných smluv částky 36 000 Kč a 15 000 Kč, celkem tedy 51 000 Kč, avšak zaplatil předchůdkyni žalobkyně celkem 56 492 Kč (22 290,77 Kč + 34 201,23 Kč), tedy víc, než kolik obdržel, není na jeho straně vůči žalobkyni, resp. její předchůdkyni žádné bezdůvodné obohacení (naopak žalobkyni a její předchůdkyni zaplatil více a tedy vzniklo bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně), proto je žaloba podána bezdůvodně, a soud ji v plném rozsahu zamítnul.
8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož měl žalovaný ve věci plný úspěch, když soud žalobu vůči němu v plném rozsahu zamítnul, měl by právo na plnou náhradu nákladů. Jelikož však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).