Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
50 C 200/2021-45
Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 7 104 Kč
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. V části požadující zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, částku 900 Kč, částku 3 204 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně není povinna nahradit žalovanému náklady řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. V části požadující zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, částku 900 Kč, částku 3 204 Kč, se žaloba zamítá. III. Žalobkyně není povinna nahradit žalovanému náklady řízení.
1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení 3 000 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřeli účastníci dne 11. 6. 2021 smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěru ve výši 3 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr do 14. 7. 2021 vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč. Pro případ prodlení si účastníci ujednali, že žalobkyni vznikne právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2x 450 Kč. Žalovaný za poskytnutý úvěr nezaplatil ničeho. Žalobkyni tak vedle původního nároku vznikl též nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 900 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného vznikly původní věřitelce též náklady spojené s uplatněním pohledávky v celkové výši 2 600 Kč.
2. Před uzavřením smlouvy posoudila žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to porovnáním výše příjmů a výdajů žalovaného, lustrací žalovaného v registrech a databázích a prostřednictvím skóringového modelu. Na základě výše uvedeného posoudila žalobkyně žalovaného jako úvěruschopného.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
5. Soud učinil následující skutkový závěr. Účastníci uzavřeli 11. 6. 2021 smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěru ve výši 3 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr do 14. 7. 2021 vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč.
6. Před uzavřením smlouvy posoudila žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to nahlédnutím do výplatních pásek žalovaného, porovnáním příjmů a tvrzených výdajů žalovaného a lustrací žalovaného v CEE, ISIR, registru úvěrů REPI a v registru dokladů MV ČR. Výsledkem lustrace žalovaného v registru REPI byla informace, že v době posuzování úvěruschopnosti měl žalovaný pohledávky po splatnosti ve výši 8 398 Kč a dlužil celkem na závazcích ze spotřebitelský úvěrů částku 11 398 Kč.
7. Žalovaný nezaplatil ničeho. Z důvodu neplnění smluvních povinnosti žalovaným vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celé dlužné částky.
8. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Podle § 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy o zápůjčce.
16. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
17. Stejný závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/2013 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.
18. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III ÚS 4129/18 , v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
19. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/2018 (OPR- Finance s.r.o. proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
20. V souzené věci žalobkyně sice řádně ověřila příjmy žalovaného prostřednictvím výplatních pásek. Nicméně pokud jde o výdaje žalovaného, tak se žalobkyně spokojila pouze s informacemi získanými od žalovaného, aniž by tyto informace jakýmkoliv způsobem ověřovala (např. výpisem z bankovního účtu, SIPO). Nadto z výsledku lustrace v registru úvěrů REPI bylo zřejmé, že v době posuzování úvěruschopnosti žalovaného měl žalovaný již jiné závazky po splatnosti v celkové výši 8 398 Kč. Jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr (y) tak z objektivních důvodů byla již před uzavřením smlouvy o úvěru značně omezena. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru s žalovaným uzavřela. O tom nelze než učinit závěr, že žalobkyně nejednala s odbornou péčí. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná a soud vypořádal neplatnou smlouvu podle zásad o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel plnění ve výši 3 000 Kč. Za toto plnění nezaplatil žalovaný ničeho. Žalobkyně má tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 000 Kč. V ostatních žalobních nárocích soud žalobu zamítl.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žalovanému, který byl ve věci poměrně úspěšnější, nepřiznal náhradu nákladů řízení, jelikož z obsahu spisu je zřejmé, že mu žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.