Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 264/2021-41
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 261.509,39 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 198.620 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 198.620 Kč od 1. 8.2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky ve výši 62.889,39 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 13.676,48 Kč, s úrokem ve výši 10,90 % ročně z částky 261.509,39 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 62.889,39 Kč od 1. 8.2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15.960 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 198.620 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 198.620 Kč od 1. 8.2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky ve výši 62.889,39 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 13.676,48 Kč, s úrokem ve výši 10,90 % ročně z částky 261.509,39 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 62.889,39 Kč od 1. 8.2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15.960 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne 21. 10. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 261.509,39 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy ze dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována tři slova a žalovaným, na základě které obdržel žalovaný úvěr ve výši 300.000 Kč dne 25. 4. 2019. Žalobkyně nárokuje poskytnutou jistinu ve výši 256.974,13 Kč, pojištění ve výši 2.178 Kč, poplatky 800 Kč. Uváděla, že žalovaný vzniklý dluh neuhradil ani na základě výzvy.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
4. Soud zjistil skutkový stav věci z listinných důkazů předložených žalobkyní a má za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova a žalovaným, byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 300.000 Kč (smlouva o úvěru, rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb číslo ze dne datum, občanský průkaz žalovaného, výpis plateb a úhrad). Celková výše měsíční splátky výši 5.059 Kč a počet měsíčních splátek 96, roční úroková sazba 10,90 % a RPSN 11,34 %. Celková částka k zaplacení 450.816 Kč. Dále bylo sjednáno pojištění soubor standard a výše měsíční úhrady za pojištění 4,79 %, způsob financování bankovním převodem jednorázově. Doba trvání úvěru v měsících 96 od data splatnosti první splátky. Pojištění celkem 5,99 % z měsíční splátky úvěru (smlouva o klasickém úvěru číslo). Dále byla sjednána rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb číslo dne datum (rámcová smlouva). Vzhledem k tomu, že žalovaný dané splátky řádně nehradil, právní předchůdce žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupil dopisem ze dne 24. 6. 2021 (dopis včetně složenky). Žalovaný obdržel na svůj bankovní účet dne datum částku ve výši 300.000 Kč. Žalovaný na daný případ uhradil částku ve výši 101.380 Kč (přehled transakcí).
5. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. obč. zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.
6. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle
§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).
8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, což vyplývá ze samotných tvrzení uvedených v žalobě a i v doplnění žaloby ze dne 18. 1. 2022 žalobkyně uvedla, že schopnost spotřebitele splácet úvěr byla posouzena ve dvou směrech. Za prvé bylo posouzení založeno na informacích získaných od spotřebitele a za druhé bylo nahlédnuto do databází umožňujících posouzení úvěruschopnost spotřebitele, je-li to nezbytné. Žalobkyně uvedla, že byla provedena kontrola v interních systémech a pomocí dotazu v systému Solus, vše bez nálezu a předložila přípis informace o bonitě klienta, který vycházel negativní (informace o bonitě klienta a předdotazy). Dále žalobkyně předložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde jsou uvedeny informace k poskytovanému úvěru. K žalovanému je uvedena profese žihač a nástup do zaměstnání leden 2011 - územní celek. Je uvedený čistý měsíční příjem klienta 18.000 – 20.000 Kč (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Dále je uvedeno, že žalovaný má rodinný stav rozvedený, počet vyživovaných dětí ve společné domácnosti 0. Způsob bydlení nájemní, zaměstnavatel příjmení jméno příjmení, profese žihač, datum nástupu do zaměstnání leden 2011, rodinný stav rozvedený. Čistý měsíční příjem 18.000 Kč – 20.000 Kč. Celkové náklady domácnost 2.500 Kč měsíčně (údaje pro posouzení žádosti o klasický anebo revolvingový úvěr).
9. Je zjevné, že jako podklad k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele žalobkyně uvádí čerpání z údajů poskytnutých spotřebitelem a dále prověření ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se poskytovatel úvěru dostatečně nezabýval výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když zohlednil pouze příjmy a výdaje uváděné žalovaným a tyto neprověřil. Dále nezjišťoval, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav a např. záliby. Bylo vycházeno pouze z údajů uvedených spotřebitelem, které nebyly řádně prověřovány. Soud dospěl k závěru, že v tomto případě nebyly splněny podmínky shora citovaného zákonného ustanovení a poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že byla provedena lustrace v interních systémech právního předchůdce žalobkyně a v registru Solus, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že s ohledem na citovaná zákonná ustanovení je uzavřená smlouva o úvěru absolutně neplatná.
10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky jméno příjmení ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
11. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
13. S ohledem na výše uvedené vyhověl soud žalobě co do poskytnuté částky ve výši 300.000 Kč ponížené o žalovaným provedené platby celkem ve výši 101.380 Kč, když na straně žalovaného vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši 198.620 Kč. Dále byly přiznány požadované zákonné úroky od 1. 8. 2021 dle ust. § 1970 obč. zákoníku ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost nároku z titulu bezdůvodného obohacení byla stanovena dle předloženého odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 26. 4. 2021, kterým byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky. Pokud tedy žalobkyně požadovala zákonné úroky z prodlení od 1. 8. 2021, pak bylo žalobě v této části vyhověno. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty. Jedná se o zbývající požadovanou jistinu, pojištění 2.178 Kč, požadované poplatky za upomínky ve výši 800 Kč a požadovanou pokutu 1.557,26 Kč, požadovanou dle čl. VII. odst. 8 smlouvy dle předpisů splátek z února, března, dubna a května 2021 (výše pokut 171,71 Kč + 288,14 Kč + 455,10 Kč + 642,31 Kč).
14. Co se týká náhrady nákladů řízení, postupoval soud dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a s ohledem na částečný úspěch žalobkyně ve věci přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15.960 Kč. Bylo postupováno v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb. a dle § 7 byla z tarifní hodnoty 261.509,39 Kč určena sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby ve výši 9.380 Kč. Ve věci byly vykonány 3 úkony právní služby dle § 11, a to převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, k tomu náleží 3 paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky a DPH 21 %, když právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH. 21 % DPH představuje částku ve výši 6.098,40 Kč 100 % nákladů řízení včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 10.461 Kč pak představuje částku ve výši 45.599,40 Kč. Pro výpočet úspěchu ve věci soud kapitalizoval veškeré zákonné úroky a úroky obchodní do data vydání rozsudku jak na straně žalovaného, tak na straně žalobkyně. Popřepočtu dospěl soud k závěru, že žalobkyně byla úspěšná co do 67,50 % a žalovaný co do 32,50 %. Výsledný úspěch žalobkyně ve věci pak představuje 35 % a tomu odpovídající část nákladů řízení ve výši 15.960 Kč, která byla žalobkyni přiznána a je splatná k rukám jejího právního zástupce.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).