Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
9 C 91/2021-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 49 980 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 586,55 Kč, částku 24 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 681,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 731,60 Kč, zastavuje.
II. Žaloba se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 586,55 Kč, částku 24 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 681,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 731,60 Kč, zastavuje. II. Žaloba se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 49 980 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. právnická osoba s žalovaným dne datum uzavřela smlouvu o úvěru číslo, jejíž nedílnou součástí byl také předpis splátek, na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 48 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s částkou 33 120 Kč, a to v 13 měsíčních splátkách po 6 240 Kč, čemuž žalovaný nedostál a zaplatil pouze 55 140 Kč, celková splatnost úvěru nastala ke dni datum, čímž žalobkyni vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené dlužné částky ve výši 25 980 Kč představující neuhrazenou jistinu a jelikož žalovaný neuhradil splátky řádně včas vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení z této částky, jakož i právo požadovat smluvní pokutu 0,2 % denně z dlužné částky, která byla ve smlouvě sjednána. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno písemně. Po postoupení pohledávky žalovaný ještě uhradil 5 700 Kč. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 25 980 Kč, smluvní pokutu ve výši 24 000 Kč (0,2 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení vyčíslená do 2. 6, 2020), kapitalizovaných úroků z prodlení 1731,6 Kč a 681,85 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 25 980 Kč od datum do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil.
2. K výzvě soudu, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že doklady k tomuto nedisponuje Žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět o částku 24 000 Kč představující požadovanou smluvní pokutu. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud výrokem pod bodem I. rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1 , odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř. “), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebylo potřeba souhlasu žalovaného, neboť ke zpětvzetí došlo před rozhodnutím ve věci samé.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne datum. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
4. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění:
5. Z listin y označené jako Smlouva o úvěru číslo ze dne datum, bylo prokázáno, že společnost právnická osoba poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu dohody částku 48 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal zaplatit anonymizována dvě slova za tyto finanční prostředky poplatek ve výši 33 120 Kč, z čehož vyplývá, že celková dlužná částka, kterou měl žalovaný zaplatit anonymizována dvě slova činila 81 120 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal platit v 13 měsíčních splátkách ve výši 6 240 Kč. Součásti smlouvy byl i předpis splátek.
6. Ze žádosti o poskytnutí úvěru ze dne datum bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník s příjmem 18 000 Kč měsíčně. Pokud se týká výdajů, tyto žalovaný vyčíslil na 5 000 Kč s tím, že ještě splácel závazek částkou 2 500 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky za poslední 3 měsíce.
7. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávek ze dne datum, bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou, a to dopisem ze dne datum, kterým byl žalovaný zároveň vyzván, aby dlužnou částku zaplatil žalobkyni do 10 dnů od obdržení dopisu. Podle připojeného podacího lístku byla zásilka odeslána dne datum.
8. Výzvou ze dne datum a podacím lístkem bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky a zároveň žalovaného upozornil, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění těchto nároků domáhat soudní cestou. Upomínka byla dána k poštovní přepravě dne datum.
1. Všechny shora uvedené důkazy soud následně hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.
2. Písemnou dohodou označenou jako smlouva o úvěru číslo ze dne datum poskytla společnost právnická osoba žalovanému v hotovosti při podpisu dohody částku 48 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 81 120 Kč, z toho 33 120 Kč jako poplatek. Uvedenou částku se žalovaný zavázal zaplatit ve 13 měsíčních splátkách po 6 240 Kč. Před sjednáním dohody právnická osoba anonymizováno zkoumala schopnost žalované splácet dohodnuté splátky tak, že s žalovaným vyplnila prohlášení do žádosti o úvěr ohledně jeho osobních, příjmových a výdajových poměrů, podle nichž žalovaný byl zaměstnán s příjmem 18 000 Kč měsíčně, splácel závazek částkou 2 500 Kč měsíčně a výdaje označil ve výši 5 000 Kč měsíčně. Příjmy měly být ověřeny z výplatních pásek za poslední 3 měsíce, které však žalobkyně k žalobě nepřipojila. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem částku 55 140 Kč a následně ještě uhradil 5 700 Kč a po podání žaloby ještě částku 6 000 Kč.
3. právnická osoba (která pohledávku získala na základě převodu části závodu od anonymizována dvě slova) následně dne datum prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu a tuto skutečnost omámila žalovanému dopisem ze dne datum a vyzvala ho k úhradě dluhu žalobkyni do 10 dnů od doručení. Zásilka byla dána k přepravě dne datum. Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody.
4. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“) spotřebitelským Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, (dále jen„ ZSU“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.
5. Podle § 2 písm. e) ZSU tento zákon se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období,
6. Podle § 9 odst. 1 ZSU Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
7. Podle § 9 odst. 3 ZSU spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.
13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
14. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 48 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
15. Podle § 9 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. Z ustanovení § 9 odst. 3 ZSU je zřejmé, že je to věřitel, který má aktivně ověřovat a zjišťovat všechny skutečnosti důležité pro posouzení úvěruschopnosti, nikoliv se spolehnout jen na tvrzení podaná spotřebitelem. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 , rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 , nebo ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 .
16. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když zejména ohledně výdajů žalovaného se spokojila pouze s jeho prohlášením v žádosti o úvěr, aniž by si tento údaje čímkoliv ověřila. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou, protože v souladu s § 588 o. z. je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětná zápůjčka je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný pro splnění odborné péče.
17. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalovanému, aniž by tady byl právní důvod takového plnění. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované v hotovosti částku 48 000 Kč a žalovaný jí vrátil částku 66 840 Kč (55 140, 5700 a 6000), pročež nedluží ničeho. Proto soud žalobu v celém (zbývajícím) rozsahu zamítl. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (následně právnická osoba) jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávek za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávek.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého náhrada nákladů řízení náleží zcela žalovanému, který měl v řízení plný procesní úspěch, proti žalobkyni, která úspěch neměla. V kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení je potřeba zmínit, že zpětvzetí žaloby, které má odraz ve výroku I. rozsudku, bylo zaviněno žalobkyní, nikoliv přičiněním žalovaného. V souladu s rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015 ) je třeba k tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, naplnit zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, což nebyl daný případ. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. V průběhu jednání vzal zástupce žalobkyně žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku s odkazem, že nedisponuje podklady pro zkoumání úvěruschopnosti. Soud proto částku, pro kterou bylo řízení zastaveno„ počítal“ jako procesní neúspěch žalobkyně. Jelikož z obsahu spisu vyplývá, že žalovanému žádné náklady související s tímto řízením nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.