Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
33 C 457/2021-88
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 6 196,13 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 205 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 695,13 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 704 Kč od datum do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 4 991,13 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 991,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 991,13 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 613,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 205 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 695,13 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 704 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 4 991,13 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 991,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 991,13 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 613,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Teplicích domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 196,13 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne datum prostřednictvím internetové aplikace smlouvu ke službě anonymizována dvě slova, na základě které žalovaná využila služeb žalobkyně spočívajících v odložené povinnosti zaplatit kupní cenu za zboží zakoupené žalovanou přes internet, přičemž kupní cenu žalovaná následně uhradí žalobkyni (jíž byla pohledávka na zaplacení kupní ceny postoupena prodejcem). Žalovaná také využila služby nazvané anonymizována dvě slova, prostřednictvím které lze zaplatit za zboží prostřednictvím anonymizována dvě slova, a to až do výše úvěrového limitu. Žalovaná využila tento limit v celkové výši 5 695,13 Kč, žalobkyni však uhradila pouze 704 Kč. Žalobkyně dále požaduje 501 Kč za dlužné poplatky a úrok z prodlení z dlužné částky 5 695,13 Kč.
2. Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 9. 2021, č. j. 20 C 240/2021-59 jmenovaný soud vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil zdejšímu soudu, neboť bylo zjištěno, že žalovaná měla k okamžiku podání žalobního návrhu faktické bydliště v obvodu statutárního města Ústí nad Labem.
3. Soud ve věci nařídil jednání na den datum. Žalobkyně setrvala na svém návrhu, avšak pro případ, že by soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, navrhla přiznat uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
4. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila a o odročení nežádala, soud tak jednal v její nepřítomnosti ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Do konání jednání se žalovaná k uplatněnému nároku nikterak nevyjádřila.
5. Soud učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu věci:
6. Žalobkyně s žalovanou dne datum uzavřela Smlouvu ke službě anonymizována dvě slova, na jejímž základě se žalobkyně zavázala zřídit žalované příjmení anonymizováno. Totožnost žalované při sjednání smlouvy byla ověřena prostřednictvím zaslaného SMS kódu. Žalovaná byla následně oprávněna realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím zřizovaného účtu, přičemž byla povinna řádně a včas hradit vyúčtování takto provedených nákupů. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky. Pro případ porušení stanovených povinností byla sjednána smluvní pokuta, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení s platbou. Žalovaná učinila nákupy v celkové výši 5 695,13 Kč. Splatnost souhrnného vyúčtování nastala dne datum. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky žalobkyní vyzvána předžalobní výzvou.
7. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).
8. Předně je soud toho názoru, že zřízení anonymizována dvě slova s finančním rámcem lze dle dikce § 2 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotit jako poskytnutí spotřebitelského úvěru. Nemusí se přitom jednat výlučně o smluvní typ smlouvy o úvěru (pojmově úplatný), může se jednat např. i o smlouvu o zápůjčce (která nemusí být úplatná). Soud přitom nemá pochyb, že žalobkyně je v daném smluvním vztahu v postavení podnikatele (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.).
9. Na základě žalobkyní předložených listin soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 a 87 z. s. ú., když příjmy žalované nebyly doloženy. Soud proto žalobkyni při jednání poučil dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat, jakým způsobem a jaké informace získala o schopnosti žalované splácet úvěr, pod hrozbou neunesení důkazního břemene a povinnosti tvrzení, v jejímž důsledku bude nárok žalobkyně posuzován z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv jako nárok z platně uzavřené smlouvy. Žalobkyně po poučení soudem již žádné další důkazy neoznačila, soud proto shledal, že smlouva nebyla platně uzavřena.
10. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.
11. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
12. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
13. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.
14. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).
15. Obohacená (žalovaná) je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 4 991,13 Kč (vyčerpaná částka výši 5 695,13 Kč po zohlednění úhrad ve výši 704 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 991,13 Kč od datum do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 1 205 Kč s úrokem z prodlení ve výši ve výši 9 % ročně z částky 5 695,13 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 704 Kč od datum do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 4 991,13 Kč od datum do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (datum), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalované nastalo dnem následujícím po dni splatnosti, tedy dne datum.
16. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka 5 646,57 Kč. Co do částky 2 247,34 Kč byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšná z 72 %, žalovaná pak z 28 %. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení poměrně v rozsahu 44 %, tj. ve výši 1 613,48 Kč. Soud primárně vycházel z § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen„ AT“), neboť v případě návrhu žalobkyně jde o opakované předkládání návrhu na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Pro účely úspěchu ve věci soud vycházel i z příslušenství, kdy tuto možnost potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Náhradu nákladů tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna a hotové výdaje zástupce žalobkyně z řad advokátů za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka, podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) AT) ve výši 3 x 200 Kč (§ 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 1. AT), 1 úkon právní služby (účast na jednání dle § 11 odst. 1 písm. g) AT) ve výši 1 x 1 500 Kč (§ 8 odst. 1 AT) a dále 3 x 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) AT) a 1 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), navýšené o částku 567 Kč představující náhradu 21 % DPH, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1, odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná je povinna určené náklady řízení zaplatit advokátu, který zastupoval žalobkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).