Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
14 C 184/2021-59
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 133 250 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 9 312 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 312 Kč od 8. 9. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 123 938 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12 200 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce, Mgr. jméno příjmení, advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 9 312 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 312 Kč od 8. 9. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 123 938 Kč s příslušenstvím, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12 200 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.
1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 8. 9. 2021 domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 96/2014 (dále jen jako„ posuzované řízení“). Žalobce v žalobě uvedl, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 16. 4. 2014 a skončilo dne 12. 1. 2021, tedy trvalo 6 let a 9 měsíců, řízení bylo zatíženo nepřípustnými průtahy, přičemž se jednalo o kompenzační řízení. Žalobce dále uvedl, že délku posuzovaného řízení pociťoval velmi negativně, mělo zásadní vliv na psychiku a důvěru ve fungování spravedlnosti. Žalobce si v průběhu posuzovaného řízení stěžoval na průtahy, řízení nebylo dle žalobce nikterak složité, význam posuzovaného řízení je zvýšený s ohledem na skutečnost, že se jednalo o kompenzační řízení. Žalobce vyčíslil nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení na celkovou částku 180 000 Kč, přičemž žalovaná v rámci mimosoudního projednání přiznala žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 46 750 Kč, pročež se žalobce touto žalobou domáhá zbývající částky ve výši 133 250 Kč.
2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobce předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 180 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 96/2014 uplatnil dne 17. 5. 2021. Žalovaná na základě projednání jeho žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a poskytl mu zadostiučinění ve výši 46 750 Kč. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo šest let a osm měsíců, bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, přičemž meritorně rozhodoval soud I. stupně jednou, soud II. stupně rovněž jednou a stejně tak i Nejvyšší soud, žalobce dále podal ústavní stížnost. Žalovaná shledala průtahy v řízení u soudu I. stupně, jakož i u odvolacího soudu. Žalobce se dle žalované na délce řízení zčásti podílel. Význam řízení pro žalobce hodnotila žalované jako nižší s ohledem na skutečnost, že se jedná o řetězení kompenzačních řízení, a dále s ohledem na neúspěch žalobce v posuzovaném řízení a koncept tzv. sdílené újmy. Žalovaná tak zhodnotila celkovou délku řízení jako nepřiměřenou a přiznala žalobkyni odpovídající zadostiučinění ve výši 46 750 Kč, přičemž vycházela ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení. Výslednou částku pak snížila o 15 % s ohledem na projednání věci na všech stupních soudní soustavy, dále o 10 % s ohledem na podíl žadatele na délce řízení a o dalších 20 % s ohledem na nižší význam řízení pro žalobce.
3. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 250 C 96/2014 u žalované dne 17. 5. 2021 s tím, že žalovaná částečně vyhověla žalobci a poskytl mu přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 46 750 Kč.
4. Soud provedl dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 250 C 96/2014. Z tohoto spisu se podává, že žalobce podal společně se svým synem žalobu k Městskému soudu v Brně dne 17. 10. 2014, přičemž podanou žalobou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1205/2003. Žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 25. 11. 2014. Z úředního záznamu ze dne 13. 1. 2015 se podává, že nelze určit termín jednání s ohledem na předcházející dříve podané žaloby a jejich počet. Podáním ze dne 19. 2. 2015 se žalobci vyjádřili k podání žalované. Dne 24. 3. 2015 opětovně založen úřední záznam o tom, že prozatím nelze určit termín jednání ve věci. Referátem ze dne 14. 4. 2016 bylo ve věci nařízeno jednání na den 24. 5. 2016. Usnesením ze dne 17. 5. 2016 soud vyzval žalovanou k doplnění rozhodných skutečností, přičemž uloženou povinnost žalovaná splnila podáním ze dne 20. 5. 2016. Dne 24. 5. 2016 ve věci proběhlo jednání, které bylo odročeno na den 1. 7. 2016 za účelem vyžádání si zprávy od exekutora, o zprávu soud požádal přípisem ze dne 25. 5. 2016. Podáním ze dne 6. 6. 2016 žalobci doplnili svou žalobu, dne 31. 5. 2016 se k výzvě soudu vyjádřil exekutor. Přípisem ze dne 10. 6. 2016 byli žalobci vyzváni k doplnění skutkových tvrzení, žalobci na výzvu reagovali dne 15. 6. 2016. Usnesením ze dne 16. 6. 2016 byli žalobci opětovně vyzváni k doplnění rozhodných skutečností, přičemž výzvě soudu žalobci vyhověli podáním ze dne 27. 6. 2016. Usnesením ze dne 28. 6. 2016 byl vyzván soudní exekutor ke sdělení skutečností důležitých pro řízení. Referátem ze dne 29. 6. 2016 bylo odročeno jednání na den 24. 8. 2016 z důvodu nedoplnění skutkových tvrzení ze strany žalobců. Dále bylo rozhodováno dne 29. 7. 2016 o pořádkové pokutě soudního exekutora, který nesplnil výzvu soudu. Dne 11. 8. 2016 byla žalované prodloužena lhůta ke sdělení rozhodných skutečností, přičemž žalovaná svou povinnost splnila dne 18. 8. 2016. Dne 24. 8. 2016 ve věci proběhlo ústní jednání, při kterém byly provedeny listinné důkazy a předneseny závěrečné řeči účastníků; jednání bylo odročeno na den 26. 8. 2016 za účelem vyhlášení rozsudku. V mezidobí účastníci zaslali soudu vyúčtování nákladů řízení. Dne 26. 8. 2016 byl ve věci vyhlášen rozsudek s tím, že žaloba byla ve vztahu mezi zdejším žalobcem (v posuzovaném řízení žalobce a)) a žalovanou zamítnuta, ve vztahu k žalobci b) bylo konstatováno porušení práva na přiměřenou délku řízení. Předseda senátu požádal dne 23. 9. 2016 o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí z důvodu školení a složitosti věci, přičemž lhůta byla prodloužena do 15. 10. 2016. Pokynem ze dne 14. 10. 2016 byl rozsudek rozeslán účastníkům řízení. Žalobci podali dne 27. 10. 2016 proti uvedenému rozsudku odvolání. Dne 31. 10. 2016 podala proti rozsudku odvolání také žalovaná. K výzvě soudu ze dne 3. 11. 2016 se dne 7. 11. 2016 vyjádřili k odvolání žalované žalobci. Žalovaná se k odvolání žalobců vyjádřila v návaznosti na výzvu soudu ze dne 1. 11. 2016 dne 7. 11. 2016. Spis byl předložen Krajskému soudu v Brně s odvoláním dne 11. 11. 2016. Pokynem ze dne 29. 8. 2018 bylo ve věci nařízeno jednání před odvolacím soudem na den 4. 10. 2018. Jednání dne 4. 10. 2018 proběhlo, přičemž bylo odročeno na den 18. 10. 2018 za účelem výslechu žalobce b), přičemž následně k žádosti zástupce žalobců bylo jednání odročeno na den 25. 10. 2018, kdy jednání proběhlo, byl vyslechnut žalobce b) a předneseny závěrečné návrhy; jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 1. 11. 2018, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vyhlášen s tím, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně. Dne 3. 12. 2018 požádala předsedkyně senátu o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku s ohledem na rozsáhlost a právní složitost věci, zaneprázdnění soudce vyhotovujícího rozhodnutí a vyhotovování dřívějších rozhodnutí s tím, že lhůta k vyhotovení rozhodnutí byla prodloužena do 7. 12. 2018. Rozsudek byl rozeslán účastníkům řízení na základě pokynu ze dne 6. 12. 2018. Dne 25. 1. 2019 podal žalobce a) ve věci dovolání a dne 30. 1. 2019 podal dovolání žalobce b). Usnesením ze dne 1. 3. 2019 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za podaná dovolání. Podáním ze dne 8. 3. 2019 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Žalobce a) dne 21. 3. 2019 požádal o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, soud tedy referátem ze dne 25. 3. 2019 zjišťoval majetkové poměry žadatele, do spisu založena sdělení bank, městského úřadu, katastrálního úřadu, úřadu práce. Žalovaný b) zaplatil soudní poplatek za podané dovolání dne 22. 3. 2019. Dne 5. 4. 2019 zaslal žalobce a) soudu vyplněné prohlášení o majetkových, osobních a výdělkových poměrech, přičemž usnesením ze dne 30. 4. 2019 bylo rozhodnuto tak, že žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Proti tomuto usnesení podal žalobce a) dne 20. 5. 2019 odvolání, spis byl předložen odvolacímu soudu dne 28. 5. 2019 a odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil usnesením ze dne 5. 3. 2020. Usnesením ze dne 21. 4. 2020 byl žalobce a) opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání, soudní poplatek byl zaplacen dne 4. 5. 2020. Spis byl dne 20. 5. 2020 předložen dovolacímu soudu, který rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2020 tak, že se odvolání odmítají. Rozhodnutí dovolacího soudu nabylo právní moci dne 5. 11. 2020. Dne 12. 1. 2021 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žadatele.
5. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.
6. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).
7. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).
8. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 17. 10. 2014 (podání žaloby) do dne 12. 1. 2021, kdy bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobce. Celková doba řízení tedy činila celkem 6 let a 9 měsíců. Do celkové délky řízení se v tomto případě, tedy v případě, kdy je posuzovaná délka odškodňovacího řízení, započítává i délka předsoudní fáze (mimosoudní projednání nároku u žalované), nejvíce však 6 měsíců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019). Předsoudní fáze je zahájena dnem uplatnění nároku u žalované (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V posuzovaném případě byl nárok u žalované uplatněn dne 16. 4. 2014, šestiměsíční lhůta k projednání uplynula dnem 16. 10. 2014.
9. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát (jednou ve věci samé, jednou o osvobození žalobce od soudních poplatků pro dovolací řízení), odvolací soud dvakrát (jednou meritorně a jednou o osvobození od soudních poplatků), Nejvyšší soud rozhodoval jednou o věci samé. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení došlo k průtahům v podobě nečinnosti soudu, a to v řízení před soudem prvního stupně, kdy k nařízení prvního jednání ve věci došlo až po 18 měsících od podání žaloby, a dále v řízení před odvolacím soudem, když se první jednání před odvolacím soudem konalo až po dvou letech od postoupení spisu. Stejně tak o odvolání žalobce proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků rozhodl odvolací soud po 10 měsících od předložení spisu.
10. Co se týká jednání žalobce, lze shrnout, že tento se na délce řízení částečně podílel, když musel být opakovaně soudem vyzýván k doplnění žaloby o rozhodné skutečnosti, přičemž z důvodu nedoplnění rozhodných skutečností ze strany žalobců došlo také k odročení jednání.
11. Co se týká složitosti věci, soud uvádí, že neshledal v posuzované věci skutkovou ani procesní složitost. To vyplývá i z průběhu posuzovaného kompenzačního řízení, když toto probíhalo koncentrovaně, nebylo nutné provádět rozsáhlé dokazování, přičemž průtahy v řízení byly způsobeny prodlevami při nařizování ústních jednání.
12. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nižší. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Soud dále přihlédl k tomu, že na straně žaloby vystupovalo více žalobců a tedy průběh a výsledek posuzovaného řízení mohli sdílet. Institut sdílené nemajetkové újmy je možné použít tam, kde vystupuje více poškozených, přičemž jejich újma je do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Větší počet účastníků řízení je pak okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu, a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce. V tomto konkrétním případě toto společenství bylo dáno počtem žalobců, kteří sdíleli osud posuzovaného řízení a společný cíl. Úvaha o vyšší a intenzivnější míře sdílených subjektivních dopadů sporu lze podle názoru soudu použít i pro tento případ. Soud pro úplnost dodává, že s námitkou žalované, že se u žalobce jedná o příklad řetězení nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, se neztotožňuje. Ústavní soud již konstatoval, že řetězení nároků může být zneužitím práva a v takovém případě je na místě shledat význam předmětu řízení pro žalobce jako snížený, nicméně je třeba posuzovat individuální rozměr a skutečnosti každého případu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2577/14). Soud je toho názoru, že žalobce se domáhá po právu a v mezích právních předpisů odškodnění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení (jedná se tedy o druhé odškodňovací řízení v pořadí), pročež nelze (s ohledem na veškerá specifika a individuální rozměr dané věci) hovořit o tzv. řetězení nároků a případném zneužití práva žalobce, jak měl na mysli Ústavní soud v cit. usnesení, neboť se tak v případě žalobce neděje pravidelně.
13. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti, byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu (neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat). Celkem tedy základní částka za šest let a devět měsíců řízení činí 86 250 Kč. Soud zvolil částku za rok trvání řízení ve spodní části stanoveného rozmezí, neboť předmětné řízení netrvalo extrémně dlouhou dobu a soud v řízení neshledal ani jiné abnormality stran případné (ne) činnosti či excesu soudu, tj. podstatně vybočující okolnosti, které by odůvodňovaly, aby soud pracoval s částkou vyšší než 15 000 Kč za rok trvání řízení. Soud pak uvedenou částku ponížil o 20 % z důvodu projednávání věci na všech stupních soudní soustavy (viz odst. 9), o 5 % z důvodu jednání žalobce (viz odst. 10) a dále ponížení o 10 % z důvodu sdílené újmy (viz odst. 12). Soud tak základní částku snížil o 35 % a uzavřel, že žalobci na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 56 062 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalovaného ve výši 46 750 Kč pak soud přiznal žalobci ještě částku ve výši 9 312 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 8. 9. 2021, tedy ode dne částečného plnění ze strany žalované, do zaplacení (výrok I.). Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části, tedy co do částky 123 938 Kč s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá. Žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Soud tak žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 10 200 Kč. Odměna advokát byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a replice ze dne 31. 10. 2021. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.