Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 237/2021-74
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bucharem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 268 733,71 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
a) částku 251 000 Kč;
b) zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 251 000 Kč od datum do zaplacení;
a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení
a) částky 17 733,71 Kč;
b) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 13 527,06 Kč;
c) zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 265 353,71 Kč od datum do datum;
d) zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 353,71 Kč od datum do zaplacení;
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 567,84 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) částku 251 000 Kč; b) zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 251 000 Kč od [datum] do zaplacení; a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení a) částky 17 733,71 Kč; b) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 13 527,06 Kč; c) zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 265 353,71 Kč od [datum] do [datum]; d) zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 353,71 Kč od [datum] do zaplacení; zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 567,84 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D.
1. právnická osoba se domáhala návrhem ze dne datum po žalovaném zaplacení částky 268 733,71 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným dne datum uzavřela smlouvu o úvěru na základě, které poskytla žalovanému úvěr ve výši 251 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky v 60 měsíčních splátkách ve výši 6 066,68 Kč. Splátka se skládala z platby jistiny a úroku ve výši 5 570,68 Kč a úhrady pojištění ve výši 496 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 11,90 % ročně. V případě prodlení pak byla částka po splatnosti úročena úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil, čímž porušil smlouvu, a proto byl úvěr ke dni datum zesplatněn. Žalovaná částka je tvořena nesplacenou jistinou ve výši 251 000 Kč; obchodním úrokem z nesplacené jistiny kapitalizovaným ke dni zesplatnění ve výši 14 353,71 Kč a poplatky ve výši 3 380 Kč.
2. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 11. 2021, č. j. 6 C 237/2021 – 51 bylo rozhodnuto, že namísto společnosti právnická osoba (dále jen„ banka“) bude nadále na straně žalobkyně pokračováno se žalobkyní.
3. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka vycházela z údajů poskytnutých v žádosti o úvěr ze dne datum. Banka kontrolovala dostupné informace v interních a externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací; insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Dále banka vyšla z toho, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou s průměrným čistým měsíčním příjmem 13 952 Kč. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl měsíční příjem domácnosti 50 000 Kč. Banka porovnávala příjem žalovaného s výdaji odhadnutými na základě historických dat ČSÚ. Žalovaný neměl žádné závazky.
4. Při jednání žalobkyně doplnila, že měsíční splátka úvěru byla sjednána ve výši 6 067 Kč a výdaje žalovaného byly posouzeny tak, že předchůdce žalobkyně vyšel ze životního minima pro rok 2019 ve výši 3 410 Kč a normativních nákladů na bydlení, které v obci, ve které bydlel žalovaný, činily 9 050 Kč pro tříčlennou domácnost, na žalovaného tak vycházely ve výši 3 017 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 13 952 Kč a žalovanému tak zbývala částka ve výši cca 1 500 Kč na mimořádné výdaje.
5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
Dokazování
6. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav.
7. Žalovaný sdělil bance následující údaje: bydlí u rodičů; svobodný; pracovní poměr na dobu neurčitou; průměrný čistý měsíční příjem činí 13 952 Kč; nemá žádné ostatní nezbytné měsíční náklady; nemá žádné srážky ze mzdy ani splátky; celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč; číslo bankovního účtu bankovní účet (zjištěno ze žádosti o úvěr).
8. Žalovaný byl zaměstnán u společnosti právnická osoba s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 13 952 Kč (zjištěno z potvrzení o výši příjmů).
9. K listině vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud konstatuje, že tato listina neprokazuje, jakým způsobem byla posouzena úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, resp. jak probíhal proces posouzení úvěruschopnosti, a to už jen z toho důvodu, že byla vyhotovena dne datum, tedy až po uzavření smlouvy a po podání návrhu ve věci. Tato listina neprokazuje, že postup posouzení úvěruschopnosti v ní uvedený, byl skutečně proveden v roce 2019. K uvedené listině soud dále konstatuje, že může mít toliko vypovídací hodnotu o údajích, ze kterých vycházela banka při poskytnutí úvěru, přičemž tyto údaje se shodují s údaji uvedeným v žádosti o úvěr a potvrzení o výši příjmů. Soud k uvedené listině podotýká, že kromě údajů uvedenými v žádosti o úvěr a potvrzení o výši příjmů, je v této listině uveden podíl klienta (žalovaného) na nákladech na bydlení ve výši 27,9 % a interní splátka ve výši 100 Kč.
10. Dne datum se banka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 251 000 Kč na účet č. bankovní účet a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 60 měsíčních splátkách ve výši 5 570,68 Kč spolu s úrokem ve výši 11,90 % ročně a poplatky. Dále se žalovaný zavázal hradit za pojištění částku ve výši 496 Kč měsíčně. Žalovaný přistoupil k pojistné smlouvě č. příjmení číslo uzavřenou mezi bankou jako pojistníkem a právnická osoba (zjištěno ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet).
11. Dne datum byla na účet č. bankovní účet převedena bankou částka ve výši 251 000 Kč (zjištěno z platební historie).
12. Dne datum žalovaný čerpal úvěr ve výši 251 000 Kč (zjištěno z výpisu z úvěrového účtu 2019).
13. Advokát Mgr. jméno příjmení jako zástupce banky vyzval žalovaného dopisem ze dne datum adresovaným žalovanému na adresy adresa, PSČ obec k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 14 dnů od odeslání výzvy. Dopisy byly odeslány dne datum (zjištěno z výzvy k úhradě dluhu – předžalobní upomínka včetně podacího archu a plné moci ze dne datum).
14. Banka prohlásila úvěr za splatný ke dni datum (zjištěno z oznámení o prohlášení úvěru za splatný).
15. Soud dále provedl následující důkazy, ze kterých však nezjistil nic podstatného pro rozhodnutí ve věci: vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace; formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru; listina č. l. 63; výpis z úvěrového účtu 2021.
16. Soud ve věci dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.
17. Banka se dne datum zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 251 000 Kč na účet č. bankovní účet a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 60 měsíčních splátkách ve výši 5 570,68 Kč spolu s úrokem ve výši 11,90 % ročně a poplatky. Dále se žalovaný zavázal hradit za pojištění částku ve výši 496 Kč měsíčně. Žalovaný přistoupil k pojistné smlouvě č. příjmení číslo uzavřenou mezi bankou jako pojistníkem a právnická osoba Banka dne datum poskytla žalovanému částku ve výši 251 000 Kč.
18. Banka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, dle kterých žalovaný bydlí u rodičů; je svobodný; má pracovní poměr na dobu neurčitou; má průměrný čistý měsíční příjem ve výši 13 952 Kč; nemá žádné ostatní nezbytné měsíční náklady; nemá žádné srážky ze mzdy ani splátky; celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 13 952 Kč.
19. Soud konstatuje, že soudu nebyly předloženy ani označeny žádné důkazy vztahující se k výdajům žalovaného a to ani výpisy z účtu žalovaného za období před poskytnutím úvěru. Dále soud konstatuje, že mu nebyly předloženy ani označeny žádné důkazy prokazující, že by banka před poskytnutím úvěru kontrolovala informace v interních a externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací; insolvenční rejstřík, databáze MVČR).
20. Soud zdůrazňuje, že jediný důkaz týkající se skutečných příjmových a výdajových poměrů žalovaného, který byl předložen či označen, bylo potvrzení o výši příjmů.
21. K žádosti o úvěr soud konstatuje, že tento toliko prokazuje, jaké informace žalovaný poskytl bance, neprokazuje však, že tyto informace odpovídají skutečnému stavu. Ze žádosti o úvěr ani z jiného důkazu neplyne, kolik osob skutečně žilo v domácnosti žalovaného (pozn: v žádosti o úvěr je toliko uvedeno„ druh bydlení: U rodičů“) a jak se žalovaný skutečně podílí na nákladech bydlení. Z ničeho neplyne, jak banka dospěla k závěru, že by se měl žalovaný podílet na nákladech na bydlení ve výši 27,9 %.
22. Soud podotýká, že dle listiny vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti měl žalovaný interní splátku ve výši 100 Kč, což je v rozporu s tvrzením strany žalující, dle kterého žalovaný neměl žádné závazky.
Právní hodnocení
23. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.
24. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
25. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
26. Mezi společností právnická osoba (banka) jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným došlo dne datum k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě smlouvy o úvěru dle § 2395 OZ ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když se banka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 251 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 60 měsíčních splátkách ve výši 5 570,68 Kč spolu s úrokem ve výši 11,90 % ročně a poplatky.
27. Dále se soud zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy a to s ohledem na splnění povinnosti banky jako poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného.
28. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
29. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
30. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
31. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pořizují poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.
32. Podle § 78 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
33. Podle § 588 OZ přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
34. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložena poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 OZ přihlédne i bez návrhu.
35. Otázkou, zda § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje absolutní neplatnost, se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 OZ jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“
36. K podrobnějšímu odůvodnění co do závěru o absolutní neplatnosti soud odkazuje na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze.
37. V projednávané věci je tedy stěžejní otázkou, zda banka dostála své povinnosti a řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž soud dospěl k závěru, že nikoli.
38. Banka byla § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
39. Dále soud zdůrazňuje, že„ součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 - 39).
40. Dle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu se tedy poskytovatel nemůže zbavit své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost klienta, resp. řádně zjistit příjmy a výdaje klienta, s odkazem, že spoléhá na údaje poskytnuté klientem. Povinností banky je tedy si od klienta vyžádat důkazy, které potvrzují jeho tvrzení. Co se týče důkazů ohledně výdajů, může jimi být například výpis z účtu, složenky.
41. Dále soud poukazuje na § 78 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, kde je stanovena povinnost poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy vztahující se k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pakliže poskytovatel dostál řádně své povinnosti před poskytnutím úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a tvrzení spotřebitele ověřil na základě dokumentů či jiných záznamů, měl by být schopen tyto dokumenty či jiné záznamy předložit soudu. Je pak otázkou, proč nebyly soudu dokumenty či jiné záznamy co do skutečných příjmů a výdajů žalované vztahující se k posouzení úvěruschopnosti předloženy, přestože má poskytovatel spotřebitelského úvěru zákonnou povinnost je uchovávat. Pakliže tyto dokumenty či jiné záznamy nejsou soudu předloženy, nemůže mít soud za prokázané, že poskytovatel skutečně řádně přistoupil k posouzení úvěruschopnosti. Soud zde zdůrazňuje, že jediný důkaz, který byl v řízení předložen či označen, bylo potvrzení o příjmu žalovaného. V řízení nebyly navrženy žádné důkazy k prokázání tvrzení strany žalující, že by banka před poskytnutím úvěru kontrolovala informace v interních a externích databázích či že by banka skutečně přistoupila k zjišťování reálných výdajů žalovaného.
42. K tvrzené rezervě vypočtené bankou ve výši 1 500 Kč soud konstatuje, že s ohledem na příjem žalovanému ve výši 13 952 Kč a výší sjednané splátky 6 067 Kč, je tato rezerva nedostatečná, neboť neumožňuje (v případě nutných větších výdajů) žalovanému přesun finančních prostředků. Soud zde podotýká, že po odečtení splátky úvěru od příjmu žalovaného, žalovanému zbyde toliko částka 7 885 Kč k uspokojení jeho životních potřeb (náklady na bydlení, ošacení, jídlo, cestu do zaměstnání). Na tuto rezervu je nutné taktéž hledět jako na rozmezí, ve kterém by se mohly skutečné výdaje žalovaného lišit od vypočtených, neboť pokud by se vypočtené výdaje lišily od skutečných výdajů více než o 1 500 Kč, již byl žalovaný neměl ani dostatečné finanční prostředky na splacení úvěru. Rovněž je nutno vzít v potaz, že částka životního minima pro jednotlivce v roce 2019 ve výši 3 410 Kč se nezměnila od roku 2012, avšak v mezidobí došlo k růstu cen zboží a služeb, tedy nešlo bez dalšího z částky 3 410 Kč vycházet. Pakliže tedy banka určila měsíční výdaje pouze na základě jejich vypočtení, aniž by tento výpočet ověřila oproti skutečným výdajům žalovaného, bylo posouzení úvěruschopnosti co do výdajů žalovaného toliko formální.
43. Soud zdůrazňuje, že z ničeho není zřejmé, jak banka dospěla k závěru, že se žalovaný podílí na nákladech na bydlení ve výši 27,9 %. Soud dále považuje za nutné poukázat na rozpor mezi tvrzením strany žalující, že žalovaný neměl žádné závazky a vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti, dle kterého měl interní splátku ve výši 100 Kč.
44. K odkazu na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 367/2020 – 170 soud konstatuje, že tento se vztahuje k posouzení úvěruschopnosti dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kdežto v nyní projednávané věci je posuzována otázka úvěruschopnosti dle zákona č. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zdejší soud souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že k posouzení výdajů lze přistoupit dle ekonomického modelu, avšak soud je toho názoru, že nikoli bez dalšího. Poskytovatel musí mít alespoň osvědčené, jaké jsou skutečné výdaje spotřebitele a že jsou alespoň v hrubých obrysech shodné s výdaji dle ekonomického modelu. Poskytovatel musí ke každému poskytnutí úvěru přistupovat individuálně. Pakliže poskytovatel neověří skutečné výdaje, postupuje v rozporu s odbornou péčí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 39).
45. K rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 – 97, soud konstatuje, že tento se vztahuje k posouzení úvěruschopnosti dle zákona č. 145/2010 Sb., a se závěry v něm uvedeným nelze již souhlasit, neboť v § 78 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, je stanovena povinnost poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy vztahující se k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, pakliže tedy nejsou soudu tyto dokumenty (záznamy) předloženy, soud musí důvodně pochybovat o tom, zda je měl poskytovatel k dispozici před sepsáním smlouvy.
46. Soud je toho názoru, že banka ve skutečnosti výdaje žalovaného nezkoumala, a tedy je ani nemohla skutečně porovnat s jeho příjmy, a proto ani nemohla dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
47. Dle výše uvedeného, soud dospěl k závěru, společnost banka nedostála své povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když k posuzování úvěruschopnosti žalovaného přistoupila toliko formálně, avšak reálně úvěruschopnost žalovaného neposuzovala, a proto soud shledal předmětnou smlouvu dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 OZ za absolutně neplatnou a to v celém rozsahu, tedy i včetně sjednaného pojištění.
48. Podle § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
49. Podle § 2991 odst. 2 OZ se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
50. Jelikož soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou, tedy plnění poskytnuté na základě této smlouvy bylo ve smyslu § 2991 odst. 2 OZ plněním z právního důvodu, který odpadl, je žalovaný povinen žalobkyni dle § 2991 odst. 1 OZ vydat oč se obohatil to konkrétně částku 251 000 Kč, kterou od banky obdržel, v ostatním rozsahu soud žalobu co do požadované jistiny jako nedůvodnou zamítl.
51. Podle § 1958 odst. 2 OZ neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
52. Podle § 1970 OZ může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
53. Jelikož je žalovaný se svým plněním peněžitého dluhu ve výši 251 000 Kč v prodlení, má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení z této částky. Splatnost částky 251 000 Kč s ohledem na neplatnost smlouvy nastala dle § 1958 odst. 2 OZ na základě předžalobní výzvy, ve které byla stanovena splatnost ve lhůtě do 14 dnů od odeslání výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne datum, lhůta k zaplacení marně uplynula ke dni datum, žalovaný je tak v prodlení s placením svého peněžitého dluhu od datum, a proto je povinen od tohoto data dle § 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši 10 % ročně. V ostatním rozsahu požadované úroky z prodlení soud jako nedůvodné zamítl.
54. Podle § 1879 OZ může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
55. Banka v průběhu řízení před soudem dle § 1879 OZ postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni (viz usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 11. 2021, č. j. 6 C 237/2021 – 51), a proto soud shledal, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimovaná.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
56. Soud shledal v celém rozsahu smlouvu, na základě které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 268 733,71 Kč s příslušenstvím za neplatnou, žalobkyně tedy nemá na základě této smlouvy právo požadovat po žalobkyni zaplacení žalované částky včetně úroků, poplatků a pojištění. Jelikož však na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení co do částky 251 000 Kč, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit tuto částku žalované, na kterou byla pohledávka v průběhu řízení postoupena. Soud tedy shledal žalobu důvodnou pouze co do částky 251 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 251 000 Kč od datum do zaplacení a v ostatním rozsahu žalobu zamítl.
57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 39 567,84 Kč, přičemž tato částka představuje 76,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,1 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 11,9 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 750 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 268 733,71 Kč sestávající z částky 9 380 Kč za každý ze tří úkonů (převzetí a příprava zastoupení; návrh ve věci samé; účast na jednání dne datum) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 4 690 Kč za jeden úkon právní služby (jednoduchá výzva k plnění) uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 34 030 Kč ve výši 7 146,30 Kč.
58. Soud nepřiznal žalobkyně náhradu nákladů řízení za písemné podání ze dne datum, které bylo učiněno k výzvě soudu, aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy, když se nejedná o účelně vynaložené náklady, neboť pakliže by strana žalující řádně splnila již v návrhu svoji povinnost tvrzení a důkazní a nepodala toliko formulářový návrh, nebylo by nutno návrh doplňovat. Nelze dát k tíži druhé straně (žalovaného), že žalobkyně, že původní návrh byl nedostatečný.
59. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Soud uložil povinnost žalovanému zaplatit náklady řízení dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů) u soudního exekutora.