Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 288/2021-42

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 614 539,33 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 517 354,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 97 184,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 517 354,77 Kč od 1. 3. 2021 do 22. 11. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 72 796,12 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 30 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 517 354,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 97 184,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 517 354,77 Kč od 1. 3. 2021 do 22. 11. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 72 796,12 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 30 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 61 547,88 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž byl žalovanému poskytnut jednak spotřebitelský úvěr na nákup spotřebního zboží ve výši 19 074 Kč a dále revolvingový úvěr, přičemž žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal finanční prostředky v celkové výši 155 231,77 Kč. Finanční prostředky poskytnuté na nákup spotřebního zboží se žalovaný zavázal splatit v 10 splátkách po 2 224 Kč a finanční prostředky čerpané z titulu revolvingového úvěru se zavázal splácet společně s úrokem a pojištěním pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč. Tato smlouva byla pak žalovaným podepsána v prodejně smluvního partnera žalobkyně prostřednictvím Signature Padu. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátky, kterou ani přes výzvu neuhradil. V důsledku toho došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a úvěr se stal ke dni 28. 2. 2021 splatným v celém rozsahu. Zažalovaná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 54 037,04 Kč, z neuhrazeného pojistného ve výši 928,45 Kč, z úroků vyčíslených ke dni zesplatnění ve výši 5 427,39 Kč, z nákladů na odeslání upomínky ve výši 600 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 555 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně po žalovaném také zaplacení zákonného úroku z prodlení ze všech dlužných částek vyjma úroků, a to od 1. 3. 2021 do zaplacení.

1. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení 552 991,45 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 572 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s pojištěním a úrokem ve výši 8,69 % ročně ve 108 měsíčních splátkách po 8 157 Kč. Tato smlouva byla uzavřena elektronicky poté, co byla totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím dokladu totožnosti. Kontraktace probíhala konkrétně tím způsobem, že se žalovaný přihlásil za pomocí jednorázového autorizačního kódu zaslaného mu žalobkyní prostřednictvím SMS do aplikace anonymizováno, kde se seznámil se smluvní dokumentací a smlouvu podepsal dalším telefonicky zaslaným kódem. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátky, kterou ani přes výzvu neuhradil. V důsledku toho došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a úvěr se stal ke dni 28. 2. 2021 splatným v celém rozsahu. Zažalovaná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 531 505,40 Kč, z neuhrazeného pojistného ve výši 2 525 Kč a z úroků vyčíslených ke dni zesplatnění ve výši 18 961,05 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně po žalovaném také zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a pojistného, a to od 1. 3. 2021 do zaplacení.

1. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením předmětných smluv zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádostech o poskytnutí úvěru. Za účelem ověření výše příjmů si vyžádala od žalovaného jeho výplatní pásky. Žalobkyně za účelem zabránění vzniku hmotné nouze klientů v důsledku jejich předlužení zavedla tzv. ukazatel minimálního disponibilního příjmu představující částku, která musí domácnosti žadatele zbýt po zaplacení všech výdajů, do nichž jsou zahrnuty náklady na bydlení, deklarované pravidelné náklady jako je jídlo, ošacení, obuv, dopravné apod., finanční závazky, jejichž výše je ověřena lustrací v registru SOLUS, v interním blacklistu, v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, a splátka schvalovaného úvěru. Disponibilní příjem žadatele přitom musí být vyšší než interně stanovené minimální normativní životní náklady žadatele. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že deklarovaná výše nákladů na bydlení je z její strany ověřena porovnáním s tabulkou s minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště a podhodnocené náklady jsou případně obezřetně navýšeny. Žalobkyně nadto pro neznámé žadatele využívá posuzovací skóre vytvořené na základě statistického hodnocení vycházejícího z demografických dat a pro interně známé žadatele využívá rovněž skóre vystihující přístup žadatele ke splácení dosavadních závazků, přičemž toto skóre vyjadřuje míru rizika každého klienta. Žalobkyně tedy uzavřela, že v souladu se zákonem posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů, na základě plnění dosavadních závazků a nadto využila interní expertní systém pro podporu rozhodování a skóringový model. Nevznikly přitom důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na základě které žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu a žalovaný se zavázal vyčerpané finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně a poplatkem za pojištění, které bylo v rámci smlouvy rovněž sjednáno, a to v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Zároveň byly mezi účastníky ujednány„ specifické podmínky čerpání a splácení v rámci uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru“, což prakticky znamenalo, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 19 074 Kč účelově určené k nákupu zboží u smluvního partnera žalobkyně, v jehož provozovně zároveň došlo k uzavření smlouvy. Tyto finanční prostředky měl pak žalovaný splatit společně s úrokem ve výši 23,52 % ročně a poplatkem za pojištění v měsíčních splátkách po 2 224 Kč. Ve smlouvě byla sjednána také smluvní pokuta za prodlení s úhradou splátky ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky ve výši 100 Kč. Dle údajů uvedených ve smlouvě měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 29 000 Kč, což bylo ověřeno výplatními páskami za měsíc prosinec 2017 a leden 2018. Žalovaný měl bydlet v nájmu, k tomu žalobkyně předložila nájemní smlouvou ze dne datum, v níž však zjevně část chybí, neboť za článkem II. následuje článek V., přitom se dá usuzovat, že se jedná právě o část, v níž byla smluvena výše nájemného (obdobně chybí část smlouvy s článkem VI., neboť v předložené smlouvě za článkem V. následuje článek VII.). Z předloženéy tak nelze zjistit, zda žalovaným udané měsíční náklady na bydlení skutečně činily 10 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá žádné další závazky ani vyživovací povinnost.

1. Dopisem ze dne 18. 12. 2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě neuhrazených splátek, smluvních pokut, náhrad nákladů a poplatků po splatnosti s tím, že v opačném případě dojde ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a žalovanému vznikne povinnost uhradit celou zbývající část úvěru, která se stane splatnou. Dopisem ze dne 25. 1. 2021 měla žalobkyně žalovanému oznámit, že odstupuje od předmětné smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splácením a zároveň měla žalovaného vyzvat k úhradě veškerých splatných závazků z úvěru. K úhradě celkové žalované částky ve výši 61 547,88 Kč byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 3. 2021.

1. Z předloženého výpisu plyne, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkovou částku 135 417 Kč.

1. Dále soud z předložených listinných důkazů zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o klasickém úvěru číslo v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 572 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky společně s úrokem ve výši 8,69 % ročně a poplatkem za pojištění, které bylo v rámci smlouvy rovněž sjednáno, splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 8 157 Kč. Část poskytnutých finančních prostředků minimálně ve výši 522 000 Kč byla určena k úhradě splatných a nesplatných závazků, které měl žalovaný vůči jiným věřitelům. Ve smlouvě byla sjednána také smluvní pokuta za prodlení s úhradou splátky ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky ve výši 100 Kč. Dle údajů uvedených ve smlouvě měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 35 000 Kč, měl bydlet v nájmu, jeho celkové měsíční náklady měly činit 18 000 Kč a neměl mít vyživovací povinnost. V souladu s článkem 2.1. Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně byla smlouva uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v zabezpečené internetové aplikaci způsobem popsaným shora a to poté, co žalobkyně ověřila totožnost žalovaného na podkladě občanského průkazu, jehož kopii doložila. Dle sdělení společnosti právnická osoba byla na účet, jehož majitelem byl žalovaný, zaslána dne datum ze strany žalobkyně částka 572 000 Kč.

1. Dopisem ze dne 18. 12. 2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě neuhrazených splátek, smluvních pokut, náhrad nákladů a poplatků po splatnosti s tím, že v opačném případě dojde ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a žalovanému vznikne povinnost uhradit celou zbývající část úvěru, která se stane splatnou. Dopisem ze dne 25. 1. 2021 měla žalobkyně žalovanému oznámit, že odstupuje od předmětné smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splácením a zároveň měla žalovaného vyzvat k úhradě veškerých splatných závazků z úvěru. K úhradě celkové žalované částky ve výši 552 991,46 Kč byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 3. 2021.

1. Z předloženého výpisu plyne, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkovou částku 90 157 Kč.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo v obou případech dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Druhá ze smluv pak měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  odst. , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení „ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného SMS kódu v chráněném webovém prostředí žalobkyně, kam měl na základě přidělených údajů přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

1. Před uzavřením první smlouvy žalobkyně řádně zkoumala příjmy žalovaného, nespoléhala pouze na ničím nepodložené prohlášení žalovaného o výši jeho příjmů ze zaměstnání, nýbrž si od žalovaného vyžádala výplatní pásky za dva měsíce předcházející datu uzavření smlouvy. Co se týče výdajů, konkrétně nákladů spojených s bydlením, ty obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce a nelze je zpravidla (na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, volnočasové aktivity apod.) ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci (zohledňující rovněž přijaté závazky), tudíž je jejich výši nutno vždy řádně zjišťovat a ověřovat. Žalobkyně sice doložila nájemní smlouvu uzavřenou se žalovaným, nicméně jak již bylo výše řečeno, tato smlouva nebyla předložena ve své celistvé podobě a část s údaji o výši nájemného chybí. Soud se domnívá, že nelze akceptovat, aby se při ověřování výdajů na bydlení, které jsou z hlediska hodnocení úvěruschopnosti zcela zásadní, žalobkyně spokojila s předloženým„ torzem“ nájemní smlouvy. Za prvé proto, že samotný údaj o výši nájemného chybí, za druhé proto, že takovýto postup vyvolává podezření, že chybějící části nebyly předloženy úmyslně s cílem skutečné výdaje zamlčet. Žalobkyně tedy měla postupovat obezřetněji a na doložení výše nákladů na bydlení tím spíše trvat (ať již požadavkem na předložení kompletní nájemní smlouvy, případně požadavkem na předložení výpisu z účtu, z něhož by byla výše nájemného patrná). Pokud jde o druhou uzavřenou smlouvu, žalobkyně ničím nepodložila, že před uzavřením této smlouvy byly jakkoli prověřovány příjmy žalovaného ze zaměstnání, nedoložila aktuální výplatní pásky žalovaného a ve vztahu k nákladům spojeným s bydlením je třeba odkázat na závěry učiněné v případě první uzavřené smlouvy. Lze hodnotit pozitivně, že si žalobkyně vytvořila svůj interní expertní systém k posuzování úvěruschopnosti a že hodnotí míru rizika nesplácení úvěru ze strany spotřebitele rovněž na základě statistického hodnocení vycházejícího ze statistických dat, je však nezbytné vždy trvat na tom, aby údaje uváděné ze strany žalovaného o jeho příjmech a výdajích na bydlení byly vždy řádně ověřovány, což se v tomto případě nestalo.

1. Vzhledem k popsaným skutečnostem tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Obě předmětné smlouvy je tudíž nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 170 928,77 Kč (žalobkyně sice uváděla, že měl žalovaný vyčerpat z titulu revolvingového úvěru celkově 155 231,77 Kč, avšak z doložené tabulky je zjevné, že zde byly započítány rovněž účtované poplatky a že reálně čerpal pouze 151 854,77 Kč) a 572 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

1. Na první poskytnutý úvěr žalovaný uhradil 135 417 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu 35 511,77 Kč. Na druhý poskytnutý úvěr žalovaný uhradil 90 157 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu 481 843 Kč. Co do částek představujících neuhrazenou část jistiny tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Jelikož žalobkyně nedoložila, že skutečně odeslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k úhradě dlužné částky, vázal soud počátek prodlení žalovaného k okamžiku doručení žaloby. Žaloba byla žalovanému doručena do datové schránky dne 21. 11. 2021, žalovaný byl povinen provést úhradu do 22. 11. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 11. 2021, byl tak žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 1. 3. 2021, tj. ve výši 8,25 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 23. 11. 2021, tj. 8,5 % ročně. Soud žalobu zamítl co do částky 97 184,56 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 517 354,77 Kč od 1. 3. 2021 do 22. 11. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 72 796,12 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle . Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a proto soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení celkové částky 672 964,26 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno pouze 537 350,88 Kč (zákonný úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 12. 5. 2022). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 80 % a neúspěšná z 20 % a má tak vůči žalovanému právo na náhradu 60 % nákladů řízení. Ačkoli žalobkyně nedoložila, že z její strany byla žalovanému skutečně zaslána výzva k plnění tak, jak to vyžaduje , judikatorní praxe dospěla k závěru, že absence výzvy nebude podle ustanovení zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

1. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 23 607 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka ve věci učinila dva úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba), za které jí náleží odměna v plné výši. Za následující dvě doplnění žaloby (učiněné k výzvě soudu) soud advokátce odměnu nepřiznal, neboť v nich uvedené skutečnosti byly pro posouzení věci od počátku zcela zásadní a měly být již součástí samotné žaloby a ze strany žalobkyně se tedy nejedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva, tak jak o nich hovoří . Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí 10 780 Kč a dále zástupkyni žalobkyně náleží podle advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 50 420,60 Kč. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na náhradu 60 % těchto nákladů řízení, čemuž odpovídá částka 30 252 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.