Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
13 C 51/2022-34
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 23 078,24 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 447,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 23. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 16 630,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 630,77 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení, se řízení zastavuje.
III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 447,47 Kč od 12. 6. 2019 do 22. 5. 2020, se žaloba zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 447,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 23. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 16 630,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16 630,77 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 447,47 Kč od 12. 6. 2019 do 22. 5. 2020, se žaloba zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 23 078,24 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které umožnil žalované čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového limitu. Vyčerpané finanční prostředky se žalovaná zavázala splácet společně s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru či ve výši 1 000 Kč. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v prostředí uživatelského účtu vytvořeného žalované po provedené registraci. Totožnost žalované byla ověřena předložením fotokopie občanského průkazu. Podpis žalované byl nahrazen zadáním unikátního identifikačního kódu zaslaného na mobilní telefon žalované. Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením úvěru a dlužnou částku ani přes výzvy neuhradila. Celkově žalovaná vyčerpala z úvěrového rámce částku ve výši 31 000 Kč, uhradila celkovou částku 24 552,53 Kč a zůstala právnímu předchůdce žalobkyně dlužna na jistině zažalovanou částku. Pohledávka za žalovanou byla pak postoupena nejdříve na společnost právnická osoba a poté na žalobkyni. Vedle dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalované zaplacení úroku za období od 22. 3. 2019 do 11. 6. 2019, který kapitalizovala částkou 5 182,46 Kč, účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 1 750 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou také zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 12. 6. 2019 do zaplacení.
1. Podáním ze dne 28. 3. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do části požadované jistiny ve výši 16 630,77 Kč, úroku ve výši 5 182,46 Kč, vynaložených nákladů ve výši 1 750 Kč a co do úroku z prodlení z částky 16 630,77 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení. Toto zpětvzetí žalobkyně odůvodnila tím, že v důsledku nedostatku podkladů týkajících se posuzování úvěruschopnosti požaduje po žalované nadále pouze zaplacení rozdílu mezi vyplacenými finančními prostředky a žalovanou uhrazenými finančními prostředky, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
1. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Následek zpětvzetí žaloby je specifikován v § 96 odst. 2 o.s.ř.:„ Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.“
1. S ohledem na výše uvedené soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil a předmětem řízení zůstala nadále pouze částka ve výši 6 447,47 Kč s úrokem z prodlení.
1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 50 000 Kč a dále byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena dne datum uzavřena další smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 35 000 Kč. Žalovaná se v obou smlouvách zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru. Tyto smlouvy pak byly v souladu s článkem 4 Obchodních podmínek uzavřeny za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně, kdy podpis žalované byl dle článku 4.8. Obchodních podmínek nahrazen zadáním unikátního identifikačního SMS kódu do příslušného pole na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. K těmto smlouvám žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z doložených elektronických formulářů označených jako„ jméno anonymizována dvě slova“ bylo dále zjištěno, že žalovaná požádala právního předchůdce žalobkyně dne datum o čerpání finančních prostředků ve výši 8 000 Kč, dne datum požádala o čerpání finančních prostředků ve výši 10 000 Kč, dne datum požádala o čerpání finančních prostředků ve výši 3 000 Kč a konečně dne datum požádala o čerpání finančních prostředků ve výši 10 000 Kč. Dle jednotlivých potvrzení o provedené platbě byla na účet č. bankovní účet zaslána ze strany právního předchůdce žalobkyně dne datum částka 8 000 Kč, dne datum byla na tento účet zaslána částka 10 000 Kč, dne datum byla na tento účet zaslána částka 3 000 Kč a konečně dne datum byla na tento účet zaslána částka 10 000 Kč. Ze sdělení společnosti právnická osoba, u které byl výše uvedený účet veden, bylo soudem zjištěno, že majitelem a disponentem tohoto účtu byla skutečně žalovaná. Žalobkyně konečně doložila také jednotlivé výpisy z úvěrového účtu žalované, v nichž byla uvedena vždy aktuální dlužná částka vyčíslená ke konkrétnímu datu.
1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou vzniklá z titulu revolvingového úvěru postoupena nejdříve na společnost právnická osoba a poté na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 5. 2020.
1. Předžalobní upomínkou ze dne 6. 5. 2020, jejíž odeslání dne 15. 5. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání upomínky.
1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Předmětné smlouvy o úvěru měly být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřeny za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smluv způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Žalobkyně k výzvě soudu, aby uvedla, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované, pouze sdělila, že nedisponuje podklady týkajícími se posouzení úvěruschopnosti a jak již bylo uvedeno výše, vzala žalobu z tohoto důvodu částečně zpět s tím, že se nadále domáhá pouze částky představující rozdíl mezi vyčerpanými finančními prostředky a splacenými finančními prostředky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soudu tak nezbylo, než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované.
1. Třeba zmínit, že dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 31 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
1. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkovou částku 24 552,53 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 6 447,47 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 15. 5. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůtě k úhradě v délce 7 dnů od odeslání upomínky a žalovaná tak byla povinna provést úhradu do 22. 5. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 5. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 12. 6. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 23. 5. 2020, tj. 10 % ročně. Co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 447,47 Kč od 12. 6. 2019 do 22. 5. 2020, soud žalobu zamítl.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. Řízení bylo z převážné části zastaveno, přičemž procesní zavinění na zastavení řízení leží na straně žalobkyně, která vzala žalobu částečně zpět. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, které však dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.