Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (13)No categories available
10 C 89/2021-51
Okresní soud v Kolíně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivou Winklerovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroků ve výši 36 % z částky 10 000 Kč od 21. 1. 2020, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 934 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta titul jméno příjmení, sídlem na obec číslo, PSČ obec a číslo.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroků ve výši 36 % z částky 10 000 Kč od 21. 1. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 934 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení], sídlem na [obec] [číslo], [PSČ] [obec a číslo].
Žalobce se návrhem ze dne 10. 10. 2021 domáhal proti žalovanému zaplacení zažalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci, resp. žalovaný a právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba, uzavřeli dne 13. 1. 2020 smlouvu o úvěru číslo na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to převodem na bankovní účet v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 12 989,25 Kč v jednorázové splátce, a to 9. 2. 2020. Na základě dodatku ke smlouvě ze dne 13. 1. 2020 byla doba splatnosti zkrácena na termín 20. 1. 2020. Celkovou částku tvoří jistina (10 000 Kč), úrok za dobu úvěru (69,04 Kč) a poplatek za poskytnutí úvěru (2 920,21 Kč). Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, doposud neuhradil na pohledávku ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem (právnická osoba) a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobce požaduje zaplatit částku 10 000 Kč jakožto dlužnou jistinu, dále zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 36 % ročně z částky 10 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil.
Soud na základě tvrzení žalobce vydal elektronický platební rozkaz (č. j. EPR 239110/2021-7), proti kterému podal žalovaný ve lhůtě odpor. Zároveň ve svých podáních žalovaný uvedl, že s žalobcem ani s jeho právním předchůdcem nikdy žádnou smlouvu neuzavřel a ani si od nich nepůjčil žádné peníze.
K projednání věci soud nařídil na 27. 4. 2022 první jednání. Žalobce se omluvil a výslovně souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se na tomto jednání vyjádřil, že s žalobou částečně souhlasí, a to v tom smyslu, že částku 10 000 Kč skutečně obdržel. Není si však vědom toho, že by měl úvěr splatit jednorázově, namítá, že jej splácel v měsíčních splátkách a je schopen toto doložit. Soud mu za účelem doložení splácení úvěru výpisy z účtu poskytl lhůtu 15 dní, a to poté, co přítomné účastníky poučil o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. Žalovaný soudem poskytnutou lhůtu nevyužil a svá tvrzení nedoložil.
Z dalšího jednání, soudem nařízeného na 25. 5. 2022, se omluvili jak žalobce, tak i žalovaný. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.
Ohledně skutkového stavu soud z provedených listinných důkazů navržených žalobcem dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce (společnost právnická osoba) a žalovaný uzavřeli dne 13. 1. 2020 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě společnost právnická osoba poskytla žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku spolu s úroky a poplatky v celkové výši 12 989,25 Kč splatit jednorázově do 20. 1. 2020. Současně se smlouvou byl dne 13. 1. 2020 uzavřen dodatek, čímž byla smluvně zkrácena doba splatnosti na 7 dnů, tj. do 20. 1. 2020. Od 21. 1. 2020 je žalovaný v prodlení se zaplacením žalované částky, přičemž do podání žaloby neuhradil žalovaný na pohledávku nic. Pohledávka byla společností právnická osoba smlouvou ze dne 5. 3. 2020 postoupena na žalobce. Tato skutečnost byla následně žalovanému oznámena dopisem ze dne 2. 9. 2021. Žalobce dále žalovaného marně vyzval k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 2. 9. 2021.
Po právní stránce soud posoudil věc tak, že žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 13. 1. 2020 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona číslo Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.
Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného
(§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.
Žalobce k povinnosti svého právního předchůdce posoudit úvěruschopnost žalovaného uvedl, že tato byla zkoumána jednak na základě informací získaných od žalovaného (zejm, se jedná o výši čistého měsíčního příjmu a jeho měsíčních závazků), jednak lustrací žalovaného v interním systému žalobce, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a centrální evidenci exekucí. Dále žalobce uvádí, že při posuzování úvěruschopnosti bylo zohledněno životní minimum žalovaného a zdůrazňuje povinnost poctivého jednání na straně žalované při uzavírání smlouvy o úvěru.
Zdůrazňuje-li žalobce, že žalovaný měl za povinnost uvést při sjednávání smlouvy pravdivé a úplné údaje o svých majetkových, příjmových a jiných poměrech (jinak se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu), pak se jedná o argumentaci nepřiléhavou. Podle ustálené soudní praxe, k níž se na jiných místech tohoto odůvodnění soud konkrétně přihlašuje, se nemůže poskytovatel úvěru zbavit své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele tím, že se spokojí s jeho tvrzeními; tato tvrzení musí být hodnověrně doložena a posouzena, přičemž skutečnosti uváděné žadatelem mají být pro poskytovatele úvěru jen jedním ze zdrojů informací. Jinými slovy poskytovatel úvěru musí sám proaktivně zjišťovat všechny údaje potřebné pro posouzení úvěruschopnosti žadatele: nespolupracuje-li žadatel dostatečně, nebo není-li možno potřebné informace v dostatečném rozsahu zjistit či ověřit, je jediným možným důsledkem neposkytnutí úvěru. Ještě jinak řečeno, skutečnost, zda se žadatel (ne) dopustil trestného činu úvěrového podvodu, je nepodstatná pro posouzení, zda poskytovatel úvěru postupoval s náležitou odbornou péčí. Zcela obdobně pak platí, že se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na zásadu poctivého a dobrověrného jednání v právním styku; ani tato zásada pochopitelně neznamená, že má poskytovatel úvěru rezignovat na přezkoumání tvrzení a údajů poskytnutých dlužníkem. Nejde jen o to, zda uvedené listiny (doklady žalovaného, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, výpisy z účtu aj.) měl právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy k dispozici, ale zejména je též třeba znát obsah těchto listin, neboť jen se znalostí konkrétních skutečností plynoucích z těchto listin lze posoudit, zda žalobce vzal dostatečně v úvahu všechny jednotlivé skutečnosti na straně žalovaného (jak na její příjmové, tak výdajové stránce) a podle jeho přezkoumatelné úvahy vedené s odbornou péčí tak neměl v době uzavření smlouvy důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.
Žalobcově nároku nesvědčí ani skutečnost, že příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalovaného byly prověřovány toliko na základě pouhého tvrzení žalovaného, aniž by byly tyto skutečnosti poskytovatelem úvěru ověřeny, například výpisem z účtu žalovaného (k tomu více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.).
Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku, (paušalizovaných) nákladech spojených s administrativní činností a s hotovostním režimem splátek. Žalovaný dosud na dluh neplnil nic, je tak povinen vrátit žalobci jistinu ve výši 10 000 Kč.
Smlouva o postoupení pohledávky (§ 1879 o. z.), podle níž se věřitelem stal žalobce, shora uvedeným není dotčena, neboť postupitel a postupník nemusí právně kvalifikovat postupovanou pohledávku a postupní smlouva je platná i v případě takového (právního) omylu
o tom, že postupovaná pohledávka vznikla na základě platného právního jednání (R 27/2012).
Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je částečně dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu v řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.8.2010 sp.zn. I. ÚS 2717/08 a usnesení KS v obec ze dne 31.7.2013 čj. 30 Co 363/2013-97 a podle pravidel v těchto rozhodnutích stanovených. Do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud zahrnul nejen pohledávky, ale i jejich příslušenství mimo příslušenství běžícího. Soud tento způsob považuje za spravedlivý, neboť až z něj je názorně na konkrétních číslech vidět, jaké částky věřitel skutečně vymáhá. Žalobce měl úspěch ohledně jistiny 10 000 Kč a běžících úroků z prodlení. Neúspěch měl naopak ohledně běžících smluvních úroků. Za předmět řízení je tak třeba považovat pouze žalovanou jistinu ve výši 10 000 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce činí 100 %. Soud tak žalobci na náhradě nákladů řízení přiznal celkem částku 6 934 Kč, a to za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu za zastupování advokátem ve výši 4 500 Kč za 3 úkony právní služby po 1 500 Kč, za tři režijní paušály po 300 Kč, 21 % DPH ve výši 1 134 Kč dle §§ 11, 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., dle § 137 odst. 3 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.