Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 50/2022-26
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 22 770 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 10 500 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 270 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 12 270 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 10 500 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 270 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 12 270 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 8. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 22 770 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 26. 9. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku s úrokem 12 270 Kč ve splátkách sjednaných ve smlouvě. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a dosud uhradil pouze 4 500 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zbytek úvěru ve výši 22 770 Kč. Pokud jde o prověření úvěryschopnosti žalovaného, žalobkyně vycházela z těchto informací a databázi:
- kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra
(webová adresa)
- kontrola předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v Evidenční kartě klienta při
jejím sepisování, ve spisu jako příloha žaloby
- kontrola RČ a OP dálkovým systémem společnosti právnická osoba
webová adresa)
- kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím
dálkového systému společnosti právnická osoba webová adresa) a případné
vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta
- kontrola aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku webová adresa) prostřednictvím
dálkového systému společnosti právnická osoba webová adresa)
- kontrola platební historie klienta u naší společnosti vč. historie veškerých záznamů o klientovi
- vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v Evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, ve spisu také jako příloha žaloby
- vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu, klienta a to na základě vědomostí a praxe z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 2. 5. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, evidenční karty klienta, lustrace v registrech a předžalobní upomínky včetně podacího archu.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 9. 2019 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne písemně uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč počínaje dnem 3. 10. 2019 Poslední splátka byla splatná 18. 11. 2020. Žalovaný ve smlouvě potvrdil, že převzal od žalobkyně v hotovosti částku 15 000 Kč. Z evidenční karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, žije sám, nevlastní auto, nevlastní nemovitost, uvedl jméno zaměstnavatele, má pracovní poměr na dobu neurčitou jako horník u dolu ČSM, čistý měsíční příjem činí 25 130 Kč, bydlí jako spolubydlící, výdaje na bydlení činí 4 670 Kč a životní minimum na ověření činí 3 910 Kč, jiné výdaje nemá, ani vyživovací povinnosti, ani splátky jiných úvěrů. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného ani v databázích, ani vyžádáním si podkladů od žalované. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě písemně uzavřené smlouvy předala žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. I v případě, že by doložila zkoumání úvěryschopnosti v rozsahu jí tvrzeném, by však byl tento rozsah v světle současné judikatury zcela nedostatečný, viz níže. K jednání nařízenému na den 2. 5. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Žalobkyně nijak nedoložila, že by si od žalovaného nechala předložit příslušné dokumenty dokazující jeho příjmovou a výdajovou stránku, nepředložila žádnou pracovní smlouvu, výplatní pásky či výpisy z účtu žalovaného, nájemní smlouvu či doklad o placení nájemného a služeb s bydlením spojených. Soud proto dopěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 10 500 Kč, kterou vypočetl jako rozdíl mezi žalobkyní prokazatelně poskytnutou jistinou 15 000 Kč a žalobkyní tvrzenou již uhrazenou částkou 4 500 Kč. Jelikož je žalovaný v prodlení, když soud bere jako nejzazší den prodlení datum 18. 11. 2020, kdy měla být částka dle původní smlouvy zcela uhrazena, zavázal soud žalovaného k povinnosti z přiznané částky zaplatit žalobkyni ode dne 19. 11. 2020 i zákonný úrok z prodlení. Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 12 270 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 12 270 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Protože žalovaný je ve věci převážně úspěšný, když žaloba byla vůči němu z větší části zamítnuta, měl by nárok na poměrnou část nákladů řízení. Jelikož však žalovanému prokazatelně s řízením žádné náklady nevznikly, soud o nákladech rozhodl tak, že žádné ze stran nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).