Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

12 C 261/2021-117

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 9 697,52 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 9 697,52 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 901,62 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 889,93 Kč, úrokem ve výši 17,6 % ročně z částky 6 397,52 Kč od datum do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 6 397,52 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 9 697,52 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 901,62 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 889,93 Kč, úrokem ve výši 17,6 % ročně z částky 6 397,52 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 6 397,52 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že se žalovanou dne datum uzavřela Smlouvu o úvěru číslo z jejíhož titulu poskytla žalované částku 50 000 Kč, kterou žalovaná měla i s úroky vrátit ve splátkách. Žalovaná řádně a včas poskytnuté plnění nesplácela a žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaná na jistině zůstala dlužna částku 6.397,52 Kč s jejímž zaplacením se dostala do prodlení datum. Dále požadovala zaplacení smluvních poplatků ve výši 3.250 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru ke dni datum v částce 1.901,62 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni datum v částce 889,93 Kč, úrok z úvěru ve výši 17,6% z dlužné jistiny od datum do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10% z dlužné jistiny ve výši 10% od datum do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná v souvislosti s úvěrem uhradila celkem částku 77.897,22 Kč.

2. Ze smlouvy o anonymizováno půjče ze dne datum má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalované finanční prostředky ve výši 50.000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit i s úroky ve splátkách po 1.139 Kč měsíčně. Úvěr byl co do částky 29.000 Kč poskytnut za účelem konsolidace úvěru a částka 21.000 Kč převodem na běžný účet žalované.

3. Ze žádosti o poskytnutí anonymizováno půjčky ze dne datum soud zjistil, že žalovaná uvedeného dne prohlásila, že je vdaná, nemá nezaopatřené děti, platí nájemné ve výši 500 Kč, penzijní spoření 900 Kč, stavební spoření 400 Kč a její celková výše nezajištěných půjček činí 300.000 Kč.

4. Z potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne datum soud zjistil, že anonymizována dvě slova právnická osoba potvrdila průměrný čistý měsíční příjem žalované za posledních 12 měsíců 17.064 Kč.

5. Z výpisu z běžného účtu č. bankovní účet soud zjistil, že žalovaná konečné zůstatky v jednotlivých měsících v období od datum do datum vykazovaly záporné hodnoty. Na účet nedocházela výplata mzdy a nebyly prováděny úhrady splátek úvěrů, platby nájemného ani služeb.

6. Z výpisu z běžného účtu č. bankovní účet a z výpisu z účtu ke kreditní kartě ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně dne datum převedla žalované na její účet částku 21.418,73 Kč a dne datum na úhradu úvěr částku 29.056,68 Kč.

7. Soudu nezbylo, než uvěřit tvrzení žalobkyně, že žalovaná v souvislosti se smlouvou o úvěru ze dne datum uhradila celkem částku 77.897,22 Kč, neboť žalovaná úhradu dalších částek netvrdila.

8. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to rovněž ověřením a porovnáním příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně sice zjistila příjem žalované, který byl ověřen potvrzením zaměstnavatele žalovaného, ovšem zcela rezignovala na zjišťování a ověřování pravidelných výdajů žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla minimální pravidelné výdaje (nájemné, pojištění a spoření), avšak žádné splátky na dosavadní úvěry, přestože uvedla celkovou výši nezajištěných úvěrů 300.000 Kč. Již z této skutečnosti byla zřejmá pochybnost, zda žalovaná řádně splácí své dosavadní závazky, když navíc i její běžný účet v době předcházející poskytnutí úvěru vykazoval záporné konečné zůstatky. Žalobkyně tak měla jednoznačné zjištění, že informace poskytnuté žalovanou v žádosti o úvěr o jejích výdajích nemůže být pravdivá, přesto nijak dále neověřovala, zda jsou pravdivé i další informace, které jí žalovaná poskytla. Zároveň je zřejmé, že vykázaný příjem žalované, cca 17.000 Kč čistého, se jeví s ohledem na její jiné úvěry ve výši 300.000 Kč a na výši tohoto úvěru 50.000 Kč, jako zcela nedostačující k jejich splácení a zároveň i k zajištění základních potřeb žalované.

9. Dle , (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle ustanovení , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovanou jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

14. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalované úvěr, přestože ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

15. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru ze dne datum poskytla žalované částku 50.000 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu citovaného ustanovení právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalovaná již žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru ze dne datum zaplatila částku přesahující poskytnutou jistinu (77.897,22 Kč), nezůstala žalobkyni nic dlužna a soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. Právo na náhradu nákladů řízení by měla podle ustanovení žalovaná, neboť byla ve věci zcela úspěšná, avšak v řízení jí žádné náklady z důvodu její nečinnosti nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení , ).