Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
18 C 243/2018-96
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Fauré ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o: zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 400 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně za dobu od 23. 11. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 132 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 400 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně za dobu od 23. 11. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 132 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou k podepsanému soudu dne 23. 11. 2018 domáhá na žalované zaplacení částky 400 euro s příslušenstvím s tvrzením, že je právnickou osobou se sídlem v Německu a na základě postoupení pohledávky uzavřené dne 31. 12. 2017 se stala právní nástupkyní paní jméno příjmení, cestující, jenž dne datum využila služeb žalované letecké společnosti a zúčastnila se letu číslo označení letu číslo z obec do označení místa, který měl plánovaný čas odletu dne 30. 12. 2017 v 9:35 hod., s plánovaným časem příletu do cílové destinace 30. 12. 2017 v 15:10 hod. Let byl však opožděn a odletěl dne 30. 12. 2017 v 15:00 hod. a přistál v označení místa dne 30. 12. 2017 v 19:49 hod. Vzhledem k tomuto více jak tříhodinovému zpoždění vzniklo cestující právo na zaplacení kompenzace ve výši 400 euro s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení EHS č. 259/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). Žalovaná přes výzvy požadovanou kompenzaci neuhradila.
2. Žalovaná nesouhlasila s žalobou a uvedla, že není vázána žalobkyní uvedeným nařízením č. 261/2004, neboť není leteckou společností členského státu Evropské unie (dále jen„ EU“). Má za to, vzhledem k neexistenci dohody smluvních stran, že je třeba použít občanské právní předpisy Ruské federace a odkazuje na občanský zákoník Ruské federace, z něhož cituje. Dále se dovolává použití Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě uzavřené v Montrealu dne 28. 5. 2019 (dále jen“ Montrealská úmluva“). K věci samé uvádí, že doba zpoždění činila 4 hodiny 46 minut a byla zaviněna odstraňováním technické závady na letadle, což potvrzuje protokolem o zdržení letu. Odstraňování závady byla mimořádná okolnost, a proto by měla být zproštěna povinnosti platit jakoukoliv náhradu cestujícímu.
3. Žalobkyně k obraně žalované odkázala na článek 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 261/2004 s tím, že je působnost tohoto nařízení vymezena tak, že se vztahuje na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje smlouva a nařízení se tedy použije i v případě odletu z členského státu EU, na který se vztahuje smlouva, do jakéhokoliv jiného státu. Vzhledem k tomu, že zemí odletu byla Česká republika, která je členským státem EU, tedy státem, na který se smlouva dle čl. 355 Smlouvy o fungování Evropské unie vztahuje, je nutno na danou věc aplikovat nařízení č. 261/2004. Co se týče obrany žalované strany, uvedla, s odkazem na rozsudek Valentin Herman Evropského soudního dvora (dále jen„ SDEU“) č. C -549/2007, že technickou závadu vzniklou z důvodu nedostatku údržby nelze považovat za mimořádnou okolnost. SDEU zastává názor, že i v případě neočekávaně vzniklé technické závady, kterou nelze přičíst nedostatečné údržbě a která není odhalena při běžných kontrolách údržby, nespadá tato technická závada do definice mimořádných okolností, je-li vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce.
4. Soud se nejprve zabýval svou pravomocí ve věci rozhodnout a vyšel z článku 3 odstavce 1 písm. a) nařízení č. 261/2004, podle kterého se toto nařízení vztahuje na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje smlouva. Z tohoto článku je jednoznačné, že se toto nařízení bude vztahovat na všechny přepravce, kteří poskytují své služby cestujícím odlétajícím z území členského státu EU, aniž by bylo významné národní právo sídla či založení letecké společnosti takový let provozující. Lze tedy uzavřít, že i letecké společnosti stojící vně EU, které provozují lety na území EU a jejichž stroje odlétají z území EU, podléhají působnosti nařízení č. 261/2004. Strany nijak nesporovaly to, že let číslo označení letu provozovaný žalovanou odlétal dne 30. 12. 2017 z České republiky, Prahy.
5. Podle závěru rozsudku SDEU č. C - 213/2018 článek 7 bod 1, článek 76 a článek 71 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, jakož i článek 33 Montrealské úmluvy musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, kterému byla předložena žaloba domáhající se paušálních a jednotlivých nároků stanovených v nařízení č. 261/2004 a současně náhrady další škody, která patří do oblasti působnosti této úmluvy, musí posoudit svou příslušnost stran první části návrhu s ohledem na článek 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a stran druhé části návrhu s ohledem na článek 33 uvedené úmluvy. Z uvedeného je zřejmé, že při určování pravidel mezinárodní příslušnosti je nutno striktně rozlišovat, zda žalované nároky jsou náhradami podle Montrealské úmluvy, a v takovém případě použít pravidla pro určování příslušnosti stanovená v čl. 33 Montrealské úmluvy, či zda se jedná o náhrady stanovené v nařízení č. 261/2004, a v takovém případě příslušnost určit podle článku 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012.
6. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je paušalizovaným nárokem na náhradu škody požadovaným v souladu s nařízením č. 261/2004, je nutno, s ohledem na výše uvedené, k dovození mezinárodní příslušnost aplikovat článek 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, podle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě může být v jiném členském státě žalována v případě poskytování služeb na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Ze závěru rozsudku SDEU č. C -204/08 pak vyplývá, že místem poskytnutí služby je v případě letecké dopravy místo odletu nebo příletu letadla a žalobce, domáhající se zaplacení náhrad podle nařízení č. 261/2004, má možnost volby, zda žalobu podá u příslušného soudu určeného podle místa odletu či příletu letadla. Vzhledem k tomu, že let číslo R3 0764 odlétal z Prahy, letiště Václava Havla, které se nachází v obvodu Prahy 6, je podepsaný soud příslušný ve věci rozhodnout.
7. Ke stejnému závěru by pak soud mohl dojít i aplikací článku 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, podle kterého není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Vzhledem k tomu, že nelze aplikovat citovaný článek 24, je nutno konstatovat, že žalovaná se svým vyjádřením ze dne 30. 12. 2019 aktivně účastnila řízení, neboť se věcně bránila proti uplatněné žalobě, aniž by v této věcné obraně uplatnila námitku nepravomoci (resp. námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti) podepsaného soudu.
8. Na oblast tohoto sporu dopadá z hlediska hmotného práva přímo aplikovatelné nařízení č. 261/2004 (viz bod 4 odůvodnění). Podle článku 5 odst. 1 písm. c) nařízení č. 261/2004 v případě zrušení letu mají dotčení cestující v souladu s článkem 7 právo na náhradu škody od provozujícího leteckého dopravce. Podle odst. 3 téhož článku provozující letecký dopravce není povinen platit náhradu v souladu s článkem 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijatá. Podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši 400 euro u všech letů ve společenství delších než 1 500 km a u všech ostatních letů o délce od 1 500 km do 3 500 km, přičemž při určování vzdálenosti se vychází z posledního místa určení, kam cestující v důsledku odepření nástupu na palubu nebo zpoždění přiletí později než v plánovaném čase. Podle ustálené judikatury SDEU (viz rozsudek SDEU ve věci č. C -402/2007 či C -432/07) zastává SDEU stanovisko, že cestující letu zpožděného o více než 3 hodiny, mají nárok na finanční náhradu dle článku 7 nařízení č. 261/2004 z důvodu principu rovnosti zacházení, neboť utrpěli stejnou škodu jako cestující zrušeného letu, která spočívá ve ztrátě času.
9. Jak vyplývá z vyjádření žalované strany, mezi účastníky nebylo sporné to, že původní cestující měla rezervaci na let žalované dne 30. 12. 2017 č. označení letu, který byl na příletu zpožděn o 4 hodiny a 39 minut, tedy čase přesahujícím 3 hodiny. Tyto skutečnosti byly prokázány i rezervací letu původní cestující, letenkou, itinerářem pro daný let a historickým výpisem letu. Postoupení pohledávky bylo prokázáno postupní smlouvou ze dne 31. 12. 2017, na základě které se původní cestující paní jméno příjmení postoupila svou pohledávku za žalovanou na nynější žalobkyni, když žalovaná strana platnost této postupní smlouvy nijak nesporovala.
10. Žalovaná strana namítala, že let byl zpožděn v důsledku mimořádných okolností s tím, že se jednalo o odstranění technické závady, což prokazovala protokolem o zdržení linky číslo ze dne 30. 12 2017, z něhož vyplývá, že byla zjištěna závada soustavy odstraňování nečistot ve všech záchodech a vyráží se jistič na panelu AZ, přičemž doba trvání zdržení dle tohoto zápisu činila 8 hodin 35 minut. Z tohoto zápisu je také zřejmé, že důvodem závady byl průnik vlhkosti do konektoru W5446. Délka letu byla pak zjištěna ze systému Great Circle Mapper, z které vyplývá, že se jednalo o let o délce od 1500 km do 3000 km.
11. Podle rozhodnutí SDEU ze dne 22. 12. 2008 číslo C -549/07 bod 25, technické závady odhalené při údržbě letadla nebo technické závady vzniklé z nedostatku takové údržby nemohou představovat mimořádné okolnosti podle článku 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004. To, že technické závady na letadle, které nastanou nepředvídatelně a nejsou způsobeny nedostatkem údržby, nespadají pod pojem mimořádné okolnosti, potvrdil SDEU i ve svém rozhodnutí ze dne 18. září 2015 ve věci C - 257/14, podle kterého článek 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že taková technická závada, jako je technická závada ve věci v původním řízení, která nastala nepředvídatelně, nebyla způsobena nedostatkem údržby ani nebyla odhalena během pravidelné údržby, nespadá pod pojem mimořádné okolnosti ve smyslu tohoto ustanovení.
12. Soud má tedy za to, že žalovanou tvrzená závada soustavy odstraňování nečistot ve všech záchodech a vyrážení jističů panelů AZS je závadou, která je bezprostředně spojena s vlastní činnosti leteckého dopravce a má svůj původ v provozu letadla a je s ním víceméně pravidelně, nikoliv neobvykle a mimořádně spjata. Taková závada při současném znění nařízení a ustálené judikatuře SDEU nemůže představovat mimořádnou okolnost, která by zprostila žalovanou odpovědnosti za zpoždění letu. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni odškodnění dle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 ve výši 400 euro za zpožděný let, který svou délkou přesahoval 1 500 km a nedosahoval 3 000 km.
13. Úrok z prodlení soud přiznal podle českého práva, a to s odkazem na již ustálenou judikaturu SDEU (srov. rozsudek SDEU C -139/11 či C 429/09), podle které neexistují-li ustanovení práva EU v dané oblasti, je na vnitrostátním právu dotyčného členského státu, aby tuto právní oblast upravil. Soud aplikoval ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.„) ve spojení s nařízením vlády číslo 351/2013, dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá roční výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobkyně bez ohledu na výzvy zaslané žalované straně tento úrok z prodlení požaduje až ode dne podání žaloby, byť výzvy k zaplacení dané částky byly žalované straně zaslány, jak elektronicky, tak poštou před tímto datem (mezinárodní doručenka s datem doručení 11. 9. 2018 či email ze dne 4. 1. 2018). Vzhledem k takto zasílaným význam je tedy zřejmé, že ke dni podání žaloby žalovaná věděla o požadavku žalobkyně na zaplacení i kompenzace a byla tedy v prodlení s platbou nároku na kompenzaci za zpožděný let.
14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) s ohledem na úspěch účastníků ve věci. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a náleží proto s odkazem na vyhlášku č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) odměna za 5 účelně vynaložených úkonů právní služby (příprava a převzetí, předžalobní výzva, podání žaloby, vyjádření se k replice žalované strany a účast na jednání) ve výši 1 540 Kč za 1 úkon s odkazem na ustanovení § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 AT a 5 paušálů ve výši 300 Kč za 1 úkon podle ustanovení § 13 odst. 3 AT. Součástí nákladů řízení je i zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 1 000 Kč. S ohledem na to, že právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, náleží mu s odkazem na ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. i DPH ve výši 21% z přiznaných částek (mimo soudního poplatku) Celkem se jedná o částku 12132 Kč, kterou soud uložil žalované zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnu ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna včas a řádně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.