Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 190/2020-83
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Doupovcovou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D. sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem náměstí T. G. příjmení číslo, PSČ obec,
o zaplacení částky 17.080 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9.390 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9.390 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývající části, tedy ohledně částky 7.690 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5.099,80 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10.000 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.715,10 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč od datum do datum a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 610 Kč od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9.390 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9.390 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, tedy ohledně částky 7.690 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5.099,80 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10.000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.715,10 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 610 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Prostějově dne datum domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.080 Kč (sestávající z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.862,06 Kč, dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 280 Kč a dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 937,94 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 5.099,80 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.715,10 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 10.000 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč od datum do zaplacení, a dále aby jí žalovaná nahradila náklady řízení. Žalobkyně tvrdila, že společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne datum Smlouvu o půjčce číslo (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti v den uzavření Smlouvy peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, což žalovaná potvrdila podpisem Smlouvy. Žalovaná se v souvislosti s poskytnutím uvedené částky ve Smlouvě zavázal zaplatit původnímu věřiteli vedle půjčené částky ve výši 10.000 Kč též úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1.400 Kč (úroková sazba ve výši 23,72 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč a poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 290 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 305 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaná za celé období uhradila pouze částku 610 Kč, ze které právní předchůdce žalobkyně započetl 462,06 Kč na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, 137,94 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek a 10 Kč na poplatek za životní pojištění. Jelikož si žalovaná své smluvní povinnosti neplnila, splátky řádně a včas neplatila a ke dni datum dlužnou částku v plné výši neuhradila, právní předchůdce žalobkyně ke dni datum celý zbytek dluhu zesplatnil (částka 17.080 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.862,06 Kč, dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 280 Kč a dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 937,94 Kč)), a navíc mu vzniklo právo ze zbylé části dlužné jistiny (tj. z částky 10.000 Kč) požadovat jednak úrok ve výši 23,72 % ročně od datum až do zaplacení a rovněž zákonný úrok z prodlení od datum až do zaplacení. Svoji aktivní věcnou legitimaci v dané věci žalobkyně dovodila na základě skutečnosti, že v důsledku fúze sloučením ze dne datum se stala právním nástupcem původního věřitele, tj. společnosti právnická osoba, IČO, společnost právnická osoba IČO, která následně změnila název na právnická osoba, a pohledávku za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství a se všemi právy s ní spojenými, postoupila žalobkyni jako novému věřiteli, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, s účinností od datum. Postoupení pohledávek bylo žalované písemně oznámeno dopisem z téhož data. Žalobkyně také tvrdila, že před podáním žaloby její právní zástupce písemně vyzval žalovanou k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci, avšak žalovaná přesto dlužnou částku neuhradil.
2. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně v žalobě tvrdila, že původní věřitel jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením Smlouvy splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka (část„ Dokumenty k ověření“, resp.„ Dokumenty na ověření finanční situace“), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Na základě odborného posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr dospěl původní věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a na teprve na základě tohoto odborného vyhodnocení byla s žalovaným uzavřena předmětná Smlouva.
3. Okresní soud v Prostějově návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne 31. 7. 2020, č.j. EPR 177915/2020-5, který byl však následně zrušen usnesením ze dne 15. 10. 2020, č.j. EPR 177915/2020-8, neboť se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. Věc byla následně převedena do rejstříku C a nově vedena pod sp. zn. 15 C 190/2020.
4. Soud následně v souvislosti s nařízením ústního jednání v dané věci vyzval žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení uvedená v žalobě tak, že doplní, jakým konkrétním způsobem původní věřitel splnil před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (Smlouvy o půjčce číslo) ze dne datum povinnost prověřit schopnost žalované splatit plánovaný úvěr tak, jak vyžaduje stávající judikatura Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu (III. ÚS 4129/18, 33 Cdo 201/2018), tj. aby zejména uvedla, na základě jakých informací získaných od spotřebitele, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo jiných zdrojů (o příjmech a výdajích spotřebitele, o způsobu plnění dosavadních dluhů, příp. o hodnotě majetku, či jiných skutečnostech), byla úvěruschopnost žalované posouzena, jakým způsobem a s jakým výsledkem (tj. zda na základě získaných informací byly či mohly být důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), a aby ohledně toho předložila veškeré listiny a doklady, které měl původní věřitel jako poskytovatel úvěru k dispozici ke dni uzavření Smlouvy (tj. zejména potvrzení o výši příjmu žalované od jejího zaměstnavatele, potvrzení o výši invalidního či starobního důchodu, daňové přiznání, výpisy z jeho účtu, ověření v registru příjmení, NRKI a BRKI, apod.) Soud přitom žalobkyni upozornil, že nebude-li řádné a dostatečné posouzení úvěruschopnosti doloženo, může být uzavřená smlouva posouzena jako neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona číslo Sb.
5. V doplnění žaloby, které bylo soudu doručeno dne datum, žalobkyně odkázala na Kartu zákazníka, ve které žalovaná dne datum v souvislosti se žádostí o spotřebitelský úvěr uvedla, že je zaměstnaná na hlavní pracovní poměr jako barmanka ve společnosti právnická osoba a její měsíční příjem činí 15.000 Kč, přičemž svým podpisem na této kartě stvrdila úplnost, přesnost a pravdivost veškerých v kartě uvedených údajů. Žalobkyně poukázala na to, že z Karty zákazníka se podává, že původní věřitel před uzavřením Smlouvy ověřil majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy, z výplatních pásek a z výpisu z účtu. Vedle Karty zákazníka však žalobkyně soudu nepředložila žádné jiné listiny ani doklady, které měl původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalované k dispozici ke dni uzavření Smlouvy, přičemž žalobkyně výslovně uvedla, že kopie dokladů, na které Karta zákazníka odkazuje, nemá k dispozici právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně, když uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku, dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy, a že dle jejího názoru, který vyslovil i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, je tento postup, tj. ověření příslušných informací dle předložených dokladů žadatele o půjčku bez pořizování jejich kopií, zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona, tj. že stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a že tudíž není důvod pochybovat o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli.
6. Žalovaná se k žalobě, která jí byla doručena spolu s výzvou k vyjádření (viz. č.l. 48) dne datum postupem dle ust. § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nevyjádřila, v řízení zůstala po celou dobu zcela nečinná. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den datum, které bylo žalované doručováno na adresu jejího trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel jako místo jejího trvalého pobytu, si žalovaná nepřevzala a soud je v souladu s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř. považuje za doručené dnem datum. Za těchto okolností lze konstatovat, že žalovaná byla řádně předvolána k ústnímu jednání, avšak bez omluvy se k němu nedostavila. K jednání se nikdo nedostavil ani za žalobkyni, která svoji nepřítomnost i nepřítomnost svého právního zástupce předem řádně omluvila a vyslovila souhlas s tím, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti a v nepřítomnosti jejího právního zástupce u jednání. Soud tudíž v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v dané věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení, přičemž provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to konkrétně: Smlouvou o půjčce číslo z datum, Smluvními podmínkami původního věřitele, Kartou zákazníka ze dne datum, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, včetně Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum, předžalobní výzvou ze dne datum, a podacími lístky ze dne datum a ze dne datum, z nichž zjistil následující skutečnosti a skutkový stav projednávané věci:
7. Právní předchůdce žalobkyně, tj. společnost právnická osoba, uzavřel se žalovanou dne datum smlouvu, označenou jako„ Smlouva o půjčce“ (dále jen„ Smlouva“), ve které je uvedeno, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy spotřebitelský úvěr je ve Smlouvě označován též jako„ půjčka“. Ze Smlouvy se pak mimo jiné podává, že žalovaná svým podpisem potvrdila, že při podpisu Smlouvy jí byla obchodním zástupcem úvěrujícího vyplacena v místě jejího bydliště v hotovosti částka 10.000 Kč, a že tyto peněžní prostředky v hotovosti od obchodního zástupce převzala. Ze Smlouvy bylo zjištěno, že žalovaná se zavázala tuto částku zaplatit úvěrujícímu i s kapitalizovaným zápůjčním úrokem za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1.400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč a poplatkem za životní pojištění ve výši 290 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 305 Kč, přičemž první splátku byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního (sedmidenního) období. Smlouva je opatřena podpisem žalované a osoby jednající za úvěrujícího (jméno anonymizováno) na zadní straně Smlouvy Smluvní podmínky byly ke Smlouvě předloženy zvlášť bez podpisu smluvních stran, a proto soud z jejich obsahu nevycházel, neboť nebylo prokázáno, že by se žalovaná s jejich obsahem seznámila. Nebylo prokázáno (a žalovaná to ani netvrdila), že by žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně, či následně přímo žalobkyni, zaplatila více, než tvrdila a doložila žalobkyně, tedy vice než částku 610 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávky ze Smlouvy postoupil na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum a žalované byla změna v osobě věřitele řádně oznámena. Žalobkyně k doložení a prokázání toho, že původní věřitel (právní předchůdce žalobkyně) řádně v souladu se zákonem ověřoval schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit, předložil pouze Kartu zákazníka, dle které žalovaná před uzavřením Smlouvy o půjčce uvedla, že je od července 2016 zaměstnaná na hlavní pracovní poměr na dobu určitou do datum jako barmanka ve právnická osoba s.r.o., IČO, její měsíční čistá mzda činí 15.000 Kč, je svobodná, žije u rodičů, má pouze základní vzdělání, její měsíční výdaje činí celkem 8.200 Kč, kdy tuto částku tvoří příspěvek rodičům na bydlení 2.000 Kč, výdaje domácnosti 6.000 Kč (tj. jídlo, léky, doprava, telefon, oblečení) a splátka jiných úvěrů (japonská půjčka ve výši 3.000 Kč) ve výši 200 Kč měsíčně. Na základě toho byl deklarován použitelný příjem žalované (příjmy minus výdaje) ve výši 6.800 Kč. Podle Karty zákazníka měla žalovaná obchodnímu zástupci úvěrujícího doložit občanský průkaz, výplatní pásky, výpis z účtu a pracovní smlouvu. Tyto dokumenty a listiny zmíněné v Kartě zákazníka však nebyly soudu ze strany žalobkyně předloženy a soud proto nemohl ověřit pravdivost údajů v Kartě zákazníka uvedených.
8. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona číslo Sb., je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr neplatná.
10. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
11. Podle ustanovení § 580 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle ust. § 1968 věta první o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. příjmení sazba stanovená Českou národní bankou, platná ke dni datum, činila 0,25 % (čerpáno z dat dostupných na webová adresa).
14. Podle § 1879 o. z., věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.
15. Soud na základě zjištěného skutkového stavu věc posoudil podle citované právní úpravy a učinil následující právní závěr.
16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (dále též úvěrující věřitel) a žalovanou (dále též spotřebitelem), byla dne datum uzavřena smlouva, označená jako Smlouva o půjčce, která obsahuje podstatné náležitosti upravené zákonem pro smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. o.z.). S ohledem na postavení žalované, jako slabší smluvní strany, a obsah uzavírané Smlouvy, je pak nutno obsah této smlouvy a chování smluvních stran posoudit kromě o. z., též podle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. včetně novely zák. č. 43/2013 Sb., a zkoumat, zda úvěrující postupoval před a při jejím uzavřením v souladu s touto právní úpravou. Úvěrující věřitel poskytl spotřebiteli finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru, úvěrující tak měl zákonnou povinnost prověřit schopnost žalované splatit poskytnutou„ půjčku“ (úvěr). V této souvislosti byla žalobkyně soudem spolu s předvoláním k jednání vyzvána, aby doplnila žalobní tvrzení o to, jakým konkrétním způsobem právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost prověřit schopnost žalované splatit plánovaný úvěr (zápůjčku), přičemž soud poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, a současně aby ohledně toho předložila veškeré listiny a doklady, které měl původní věřitel jako poskytovatel úvěru k dispozici ke dni uzavření Smlouvy (tj. zejména potvrzení o výši příjmu žalované od jejího zaměstnavatele, potvrzení o výši invalidního či starobního důchodu, daňové přiznání, výpisy z jejího účtu, ověření v registru příjmení, NRKI a BRKI, apod.) Soud přitom žalobkyni upozornil, že nebude-li řádné a dostatečné posouzení úvěruschopnosti doloženo, může být uzavřená smlouva posouzena jako neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona číslo Sb. Povinností úvěrujícího bylo podle platné právní úpravy před uzavřením takovéto Smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalované (tj. schopnost žalované řádně splácet poskytnutý úvěr). Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce jako úvěrující splnil tuto svoji zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr potvrdit. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z obsahu Smlouvy, v níž měla žalovaná jako spotřebitel deklarovat, že byla řádně zkoumána její schopnost úvěr splácet, a dále z údajů uvedených žalovanou v Kartě zákazníka, což je dle názoru soudu s přihlédnutím ke kogentní povaze ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona číslo Sb., nedostatečné. Za řádné posouzení úvěruschopnosti nelze považovat„ spolehnutí se“ na žalovanou tvrzené skutečnosti, nýbrž je třeba na základě těch skutečností a se souhlasem žalované získat další podklady pro řádné posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně v řízení k prokázání této zákonné povinnosti předložila pouze tzv. Kartu zákazníka, kterou žalovaná vyplnila před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Podle Karty zákazníka měla sice žalovaná obchodnímu zástupci úvěrujícího doložit občanský průkaz, výplatní pásky, výpis z účtu a pracovní smlouvu, avšak tyto dokumenty a listiny zmíněné v Kartě zákazníka nebyly soudu ze strany žalobkyně předloženy s odůvodněním, že je žalobkyně ani její právní předchůdce nemají k dispozici, když byly předloženy před uzavřením Smlouvy, aniž by si úvěrující pořídil jejich kopie. Žalobkyně tedy nijak nedoložila, a tudíž neprokázala, že by si její právní předchůdce jako úvěrující údaje uvedené žalovanou v Kartě zákazníka řádně ověřil, a že uvedené doklady (výplatní pásky, pracovní smlouva a výpis z účtu) byly skutečně před uzavřením smlouvy předloženy, a že se nejednalo o pouhé formální„ zaškrtnutí příslušných kolonek“ na připraveném formuláři označeném jako Karta zákazníka. Navíc bez znalosti obsahu zmíněných dokladů nemohl soud učinit závěr ani o tom, že úvěruschopnost žalované byla posouzena skutečně řádně a s odbornou péčí. Za tohoto stavu věci, kdy soud nemohl ověřit pravdivost údajů v Kartě zákazníka uvedených, tudíž nemohl přijmout ani závěr, že původní věřitel jako úvěrující skutečně na základě dostatečných informací s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Navíc právní předchůdce žalobkyně nechal bez povšimnutí, že žalovaná má uzavřený pracovní poměr pouze na dobu určitou do datum a že v době uzavírání Smlouvy již splácel jiný úvěr (dle tvrzení žalované částkou 200 Kč měsíčně). Nebylo zjištěno, jak se právní předchůdce žalobkyně s těmto skutečnostmi vypořádal, ani to, že by si v tomto směru vyžádal doplňující informace, které by následně ověřil. Úvěrující si tak nemohl být jistý, že úvěr (zápůjčka), bude spotřebitelem řádně splácena. Za takové situace by pak obezřetný úvěrující spotřebiteli předmětný úvěr nemohl poskytnout. V daném případě tudíž nelze hovořit o tom, že by právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil úvěruschopnost žalované a že by dostál svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření Smlouvy. Porušil-li úvěrující tuto povinnost a přes výše uvedené spotřebiteli úvěr poskytl, je třeba dospět k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy. Nelze přehlédnout ani to, že úvěrující před uzavřením Smlouvy nenahlédl ani do exekučního rejstříku, aby zjistil, zda jsou vůči žalované vymáhány nějaké dluhy. Z těchto všech důvodů soudu nezbylo než uzavřít, že úvěrující, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele (žalované), a že tudíž Smlouva, na jejímž základě žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení žalované částky, je s ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona číslo Sb., neplatná. Jinak řečeno – pokud nebylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně (úvěrující) si nějaké podklady pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyžádal, nebylo možné, aby bez toho řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě údajů uvedených v Kartě zákazníka. Z těchto důvodů nemohl úvěrující dostát svým povinnostem vyplývajícím z ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona číslo Sb. Porušil-li úvěrující svoji povinnost a přes výše uvedené spotřebiteli úvěr poskytl, je třeba dospět k závěru o neplatnosti takto uzavřené Smlouvy, k nímž soud přihlédne i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018, popř. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 4129/18, apod.). Je nutno podotknout, že nebylo prokázáno, že by si právní předchůdce žalobkyně údaje uvedené v kartě zákazníka nějakým relevantním způsobem ověřil. Z těchto všech důvodů lze uzavřít, že při uzavření spotřebitelského úvěru (zápůjčky) se žalovanou nebyla právním předchůdcem žalobkyně dostatečně řádně a s odbornou péčí posouzena schopnost spotřebitele splácet úvěr (zápůjčku) a Smlouva je z tohoto důvodu neplatná podle ust. § 580 odst. 1 o.z.
17. Jelikož však žalovaná předmět zápůjčky, tj. částku 10.000 Kč, na základě neplatné Smlouvy převzala, což žalovaná potvrdila svým podpisem a v rámci daného soudního řízení převzetí této částky žádným způsobem nezpochybnila, je povinna tuto částku vrátit podle ust. § 2991 odst. 2 o. z., tedy jako bezdůvodné obohacení. Žalobní požadavek je proto důvodný pouze zčásti. Podle žalobních tvrzení, která nebyla žalovanou zpochybněna, tato uhradila z titulu Smlouvy pouze částku 610 Kč. Soud tak na základě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovanou k zaplacení částky 9.390 Kč (převzatých 10.000 Kč minus již vrácených 610 Kč), tedy plnění, které žalovaná od právního předchůdce žalobkyně dne datum převzala, ale dosud nevrátila zpět. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto povinnost nesplnila ani dodatečně, je ode dne datum, tedy ode dne následujícího po dni, kdy jí byla doručena žaloba, s vrácením tohoto bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 o.z.), a proto soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 9.390 Kč i se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše byla stanovena v souladu s ust. § 1970 a nař. vl. č. 351/2013 Sb. (viz. výrok I. tohoto rozsudku).
18. S ohledem na výše uvedené právní hodnocení soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (viz. výrok II. tohoto rozsudku).
19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že žalovaná byla v tomto řízení procesně úspěšnější než žalobkyně (při posouzení poměru celkové žalované částky včetně příslušenství ve vztahu k částce, kterou soud žalobkyni tímto rozsudkem vůči žalované přiznal) a měla by proto právo na poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení, ale podle obsahu spisu jí žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).
20. Soud rozhodl o povinnosti žalované plnit žalobci ve lhůtě 3 dnů, když pro stanovení jiné, než zákonné lhůty nebyly shledány podmínky (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může žalobkyně jako oprávněná podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí dle občanského soudního řádu anebo na exekuci dle exekučního řádu.