Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
15 C 55/2022-49
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 6 666,78 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 568,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 568,94 Kč za dobu od 20. 7. 2021
do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 827,51 Kč,
s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 808,15 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a částku 3 094,84 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 568,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 568,94 Kč za dobu od 20. 7. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 827,51 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 808,15 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a částku 3 094,84 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 25. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 568,94 Kč s příslušenstvím, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a částky 3 097,84 Kč s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba a žalovaným došlo dne
24. 11. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru číslo. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím úvěru v celkové výši 9 812 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů
na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Žalovaný se zavázal celkovou částku 21 812 Kč uhradit věřiteli ve 14 měsíčních splátkách po 1 558 Kč. Žalovaný sjednanou částku nehradil řádně a včas, když na úvěr do dnešního dne uhradil částku 15 707,99 Kč, která odpovídá
10 řádně uhrazeným splátkám. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy
o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 převedena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 5. 8. 2021. Žalobkyně aktuálně vůči žalovanému uplatňuje nesplacenou jistinu ve výši 3 568,94 Kč, nesplacený kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 110,62 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 510,39 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 309,90 Kč, nesplacený inkasní poplatek ve výši 604,16 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 273,08 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení
ve výši 827,51 Kč a účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání ve výši 473 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
Mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 24. 11. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru číslo. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím úvěru v celkové výši 9 812 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Žalovaný se zavázal celkovou částku
21 812 Kč uhradit věřiteli ve 14 měsíčních splátkách po 1 558 Kč.
V žádosti o úvěr žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je zaměstnaný a jeho příjmy činí
13 252 Kč. K prokázání těchto skutečností předložil výplatní pásky a pracovní smlouvu. Dále uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů, přičemž na bydlení vynakládá 2 000 Kč měsíčně, jeho náklady na dopravu, jídlo a jeho osobní náklady činí 3 500 Kč, náklady na telefon činí 200 Kč, hradí výživné ve výši 1 600 Kč měsíčně a měsíční splátky stávajících půjček činí celkem
3 500 Kč. K prokázání těchto skutečností žalovaný nedoložil žádné doklady, je tak zřejmé, že se věřitel jednotlivými výdaji žalovaného žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného považuje soud za zcela nedostačující.
Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne
19. 7. 2021 převedena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne
5. 8. 2021.
Zástupce žalobkyně žalovaného vyzval k úhradě žalované pohledávky předžalobní výzvou
ze dne 18. 10. 2021, odeslanou dne 20. 10. 2021.
5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
7. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel
před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel
při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
13. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě výše uvedené smlouvy
o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem
a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč.
14. Soud po provedeném dokazování dále dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že věřitel před uzavřením smlouvy provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V řízení nebylo prokázáno, že by se věřitel jakkoliv zabýval jednotlivými výdaji žalovaného, přitom je zřejmé, že žalovaný pobíral velmi nízkou mzdu a ještě splácel minimálně 2 závazky. Tím, že se žalobkyně nedostavila k soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 12 000 Kč. Žalovaná však tuto jistinu již věřiteli v celém rozsahu uhradila, když na splátkách uhradila celkovou částku 15 707,99 Kč. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve věci plně úspěšným účastníkem, když žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaný by tak měl právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů soudního řízení. Žalovaný však byl v řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).