Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
140 C 25/2021-30
Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Kovářovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 47 890 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 395 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 4. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do částky 15 993 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 388 Kč za dobu od 25. 2. 2020 do 3. 8. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 993 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 19 395 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení, částky 12 502 Kč a úroku ve výši 98,7 % ročně z částky 26 728,91 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 116 121 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 395 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 4. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se, co do částky 15 993 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 388 Kč za dobu od 25. 2. 2020 do 3. 8. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 993 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 19 395 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení, částky 12 502 Kč a úroku ve výši 98,7 % ročně z částky 26 728,91 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 116 121 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17. 8. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 388 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 25. 2. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 12 502 Kč a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 98,7 % ročně z částky 26 728,91 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne 116 121 Kč. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 27 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 42 měsíčních splátkách ve výši 2 535 Kč spolu s úrokem ve výši 158,18 % ročně, počínaje od září 2019. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka a bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný uhradil do zesplatnění úvěru částku v celkové výši 7 605 Kč. Jelikož žalovaný úvěr řádně nesplácel, došlo k automatickému zesplatnění úvěru ke dni 23. 2. 2020 a dosud nesplacená jistina a nezaplacené úroky z úvěru se staly součástí nové jistiny ve výši 33 297,27 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni podle bodu 6.1. smlouvy právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč a dále dle bodu 6.2. smlouvy právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 400 Kč. Dále byla v bodě 6.5. smlouvy sjednána v případě nezaplacení nové jistiny úvěru v den zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny, a proto žalobkyně požaduje po žalovaném i zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 502 Kč. Dle bodu 2.2. smlouvy žalobkyně požaduje i zaplacení úroku ve výši 98,7 % ročně ze zbývající původní jistiny úvěru ve výši 26 728,91 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 116 121 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 29. 8. 2019 žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, adresou trvaného bydliště, shodnou adresou pro doručování, dále zde bylo uvedeno jeho telefonní číslo, email a číslo účtu. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 27 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky běžícími od poskytnutí peněžních prostředků v 42 splátkách ve výši 2 535 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 158,18 % ročně. Žalovaný smlouvu podepsal dne 27. 8. 2019 (zjištěno ze Smlouvy o úvěru číslo včetně přílohy číslo). Žalobkyně oznámila žalovanému akceptaci úvěrové smlouvy dopisem ze dne 30. 8. 2019, který byl doručen žalovanému na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě (zjištěno z Oznámení o schválení úvěru včetně dodejky). Současně s podpisem smlouvy byly žalovanému poskytnuty základní informace týkající se předmětného spotřebitelského úvěru (zjištěno z Předsmluvního formuláře). Z listiny Hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnaný s čistým měsíčním příjmem 18 400 Kč. Na výdaje byla započtena částka životní minima ve výši 3 410 Kč, částka 1 200 Kč na bydlení, tj. celkové výdaje 4 610 Kč. Dále byla připočtena rezerva 1 000 Kč. V doplňujících údajích byla uvedena adresa zaměstnavatele, informace o rodinném stavu žalovaného, dosaženém vzdělání a formě bydlení (u rodičů). Z Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu bylo zjištěno, že pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu určitou od 2. 1. 2019 do 31. 12. 2019 a průměrný měsíční příjem žalovaného za měsíce květem až červenec 2019 činil 18 440 Kč. Zaměsntavatel zasíla žalovanému mzdu na účet (zjistěno ze Záznamu o přijaté platbě). K datu 28. 7. 2019 16:12:00 nebyly uvedeny k výsledku hledání podle rodného čísla žalovaného v registru SOLUS žádné negativní informace (zjištěno z Výpisu záznamů z registru SOLUS). Z předložené listiny Ověření v registru NRKI soud zjistil, že žalovanému byl přidělen příznak 14, tj. klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Dne 29. 8. 2019 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho běžný účet částku 27 000 Kč (zjištěno z Dokladu o vyplacení úvěru). Žalovaný žalobkyni uhradil částku v celkové výši 7 605 Kč (zjištěno z Karty klienta ze dne 29. 8. 2019). Výzvou k zaplacení ze dne 20. 1. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné 4. a 5. Splátky, Výzvou k zaplacení ze dne 20. 2. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné 4., 5. a 6. splátky a dopisem ze dne 23. 2. 2020 oznámila žalovanému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru číslo vyzvala jej k uhrazení částky 35 388 Kč (zjištěno z Oznámení). U žádné z těchto listin nebylo prokázáno odeslání a ani doručení žalovanému. Dne 28. 7. 2021 žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu, jíž žalovaného vyzvala k okamžité úhradě částek uplatněných v žalobě (zjištěno z Předžalobní výzvy ve spojení s Podacím archem). Výzva byla dodána žalovanému dne 2. 8. 2021 (zjištěno z Detailní informace k zásilce číslo). Z výpisu ze seznamu subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně od 11. 5. 2018 má povolení ČNB k činnosti podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Soud z důvodu nadbytečnosti nečinil žádná skutková zjištění z listin Přihláška do pojištění, Prohlášení klientů/Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru a vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek.
4. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“).
5. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).
6. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.
9. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
10. Jak je shora uvedeno, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.
11. Soud nevzal za prokázáno, že žalobkyně při uzavření smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť žalobkyně vůbec nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když v této oblasti se omezila na uvedení ničím nepodložených částek. Žalovanému byl žalobkyní poskytnut úvěr za situace, kdy žalobkyně bezpečně znala pouze příjmovou situaci žalovaného přičemž z předložené potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu je zřejmé, že pracovní poměr žalovaného skončí (31. 12. 2019) dlouho před splatností poslední splátky (20. 2. 2023). Skutečnost, že žalobkyně použila státem publikované údaje o životním minimu, jí nezbavuje povinnosti řádně zkoumat skutečnou výdajovou stránku. Zákonem stanovená výše životního minima je pouze minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Tato částka následně slouží jako podklad pro výpočet případných dalších nároků. Rozhodně se nejedná o částku, za kterou průměrný člověk dlouhodobě žije a z níž uspokojí všechny své dlouhodobější potřeby. Tato částka nic nevypovídá o skutečných výdajích žadatele o úvěr. Rovněž tak žalobkyně nijak neověřovala údaje žalovaného o způsobu bydlení (u rodičů) a nákladech vynakládaných na bydlení ve výši 1 200 Kč. Co se týče ověření bonity klienta prostřednictvím údajů z jeho bankovního účtu, tak si žalobkyně nechala předložit klientem pouze výpis prokazující připsání výplaty od zaměstnavatele na jeho účet. Ze všech žalobkyní předložených důkazů jednoznačně vyplývá, že prověření úvěruschopnosti klienta prováděla pouze za účelem formálního zajištění dostatku podkladů pro poskytnutí úvěru. Po zjištění těchto skutečností nelze uvěřit žalobkyni jako profesionální poskytovatelce spotřebitelských úvěrů, že na základě výsledků posouzení úvěruschopnosti žalovaného neměla důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě provedených zjištění nezbývá, než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru číslo pro rozpor se zákonem (shora citované ust. § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).
12. Provedenými důkazy vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč a žalovaný uhradil žalobkyni částku 7 605 Kč. První výzva k plnění, která byla prokazatelně doručena žalovanému, byla až dne 2. 8. 2021 předžalobní výzva.
13. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud uzavírá, že žalobkyně poskytla žalovanému bez prokázaného právního důvodu částku 27 000 Kč. Žalovaný se přijetím této částky bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je povinen toto obohacení vrátit. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku 7 605 Kč a zbytek neuhradil, a to ani po doručení výzvy. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 19 395 Kč (nevrácené peněžní prostředky). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku, přiznal soud žalobkyni podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. také právo na úroky z prodlení za dobu od 4. 8. 2021, což je první prokázaný den prodlení žalovaného. Splatnost nebyla dle názoru soudu sjednána a žalovaný byl podle § 1958 odst. 2 o. z. povinen poprvé plnit až poté, kdy k tomu byla žalobkyní vyzván. K okamžiku zesplatnění činila výše zákonného úroku 8,5 % ročně, a proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z dlužné částky v této výši (výrok I.).
14. Ohledně zbývajících dílčích nároků, a to částky 15 993 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 388 Kč za dobu od 25. 2. 2020 do 3. 8. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 993 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 19 395 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení, částky 12 502 Kč a úroku ve výši 98,7 % ročně z částky 26 728,91 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 116 121 Kč soud žalobu zamítl (výrok II.).
15. Výrokem III. pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
16. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když ke stanovení lhůty odlišné soud neshledal důvodu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.