Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 66/2022-28
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 12 542,09 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 12 542,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 029,37 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 902,94 Kč a s úrokem v částce 8 117,04 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky 12 542,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 029,37 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 902,94 Kč a s úrokem v částce 8 117,04 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 12 542,09 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 10. 4. 2019 úvěrovou smlouvu číslo na základě níž žalované poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázala se k jeho řádnému splácení. Tuto svoji povinnost si však neplnila a žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 9 029,37 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 162,05 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 789,33 Kč, inkasního poplatku ve výši 1 528,92 Kč, smluvního úroku ve výši 1 636,74 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 902,94 Kč, nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 217 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 295,72 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Soud z předložených listin zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, podepsala se žalovanou dne 10. 4. 2019 smlouvu o úvěru číslo. Na základě ní právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala splácet takto čerpaný úvěr 14 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3984 Kč v hotovosti společně s úrokem sjednaným ve výši 2 888 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 788 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 5 400 Kč. Celková dlužná částka tak činila 55 776 Kč. Na druhé straně smlouvy byly uvedeny další podmínky, přičemž pod nadpisem Splatnost, úrok a RPSN úvěru bylo ujednání, že v závislosti na délce splatnosti úvěru se uplatní následující pravidla: Pro splatnost úvěru v délce 14 měsíců roční úrok 15 % a RPSN 272,44 %. Ve smlouvě bylo sjednáno, že dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli platby dle smlouvy, stane se celý úvěr splatným. Pro případ prodlení s úhradou splátky byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky.
4. Žalovaná dle vyjádření žalobkyně uhradila na úvěr celkem částku 39 984 Kč. Žalovaná tak ke dni postoupení pohledávky zůstala žalobkyni dlužna jistinu ve výši 9 029,37 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 162,05 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 789,33 Kč, inkasní poplatek ve výši 1 528,92 Kč, smluvní úrok ve výši 1 636,74 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 902,94 Kč, náklady mimosoudního vymáhání ve výši 217 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 295,72 Kč.
5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 17. 8. 2021. Dopisem ze dne 18. 10. 2021 žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce, aby uhradila dlužnou částku do 1. 11. 2021 pod hrozbou podání žaloby. Dopis byl dle poštovního podacího archu odeslán 20. 10. 2021 na adresu žalované.
6. V žádosti o úvěr bylo uvedeno, že žalovaná je svobodná, nemá žádné vyživované dítě do 26 let, bydlí u rodičů a dle žádosti má příjmy 13 626 Kč ze zaměstnání. V měsíčních výdajích byl uveden výdaj na bydlení a energie 1 000 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 3 410 Kč a exekuce 4 000 Kč. Dle pracovní smlouvy a výplatních pásek měla žalovaná v měsíci prosinci 2018 čistou mzdu 14 450,25 Kč a srážku na exekuci 4 000 Kč, v měsíci lednu 2019 čistou mzdu 15 127 Kč a srážku na exekuci 4 500 Kč a v měsíci únoru 2019 čistou mzdu 14 300 Kč a srážku na exekuci 3 000 Kč.
7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Podle § 2392 odst. 1 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
14. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o zápůjčce finanční prostředky celkem ve výši 30 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnila, když uhradila celkem pouze částku 39 984 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 občanského zákoníku .
17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalované, tak dle údajů uvedených v žádosti o úvěr měla být informace o příjmu žalované ověřena prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, které žalobkyně předložila. Žalobkyně však nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalované, když nereflektovala měsíční srážky na exekuce a nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaná v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalované. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
22. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
23. Žalobkyně tak má dle § 2993 o. z. nárok na jistinu 30 000 Kč, kdy po odečtení žalovanou dosud uhrazené částky ve výši 39 984 Kč dospěl soud k závěru, že dlužná částka byla žalovanou zcela uhrazena, a to již před odesláním předžalobní upomínky.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch, přizná mu soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Je zjevné, že ve věci byla zcela úspěšná žalovaná, nicméně ze spisu se nepodává, že by jí nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.