Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 471/2021-58
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 15 100 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 300 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 969,55 Kč z částky 11 628,70 Kč ve výši 8,05 % ročně od datum do datum, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 803,66 Kč z částky 11 628,70 Kč ve výši 23,72% ročně od datum do datum, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 11 628,70 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 628,70 Kč ve výši 8,05% ročně od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 328,70 Kč ve výši 8,05% ročně od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 969,55 Kč z částky 11 628,70 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do [datum], s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 803,66 Kč z částky 11 628,70 Kč ve výši 23,72% ročně od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 11 628,70 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 628,70 Kč ve výši 8,05% ročně od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 328,70 Kč ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 15 100 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba, IČO, a žalovaným došlo dne datum k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o půjčce číslo.
Před uzavřením Smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy,
což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok
za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč
s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 smluvních podmínek a odměnu
za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy
a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 600 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně
a včas. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 19 700 Kč, z toho na jistinu částku ve výši
8 371,30 Kč, na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2 800 Kč, na poplatek za administrativní činnost 4 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 528,70 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne datum. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s nimi spojenými, byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek
ze dne datum žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni datum. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne datum. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, ani přes tuto skutečnost však žalovaný svůj dluh neuhradil.
Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně dále uvedla, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány do karty zákazníka, byly ověřeny dokumenty uvedenými v kartě zákazníka mezi, které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva.
2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval
a po celou dobu řízení zůstal vůči soudu nečinný. Žalovaný se k jednání soudu dne datum bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (PZ žalobkyně omluven).
3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil následující závěr
o skutkovém stavu:
Právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, a žalovaný uzavřeli dne datum Smlouva o půjčce číslo na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout částku ve výši 20 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč
s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 smluvních podmínek a odměnu
za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy
a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 600 Kč,
přičemž poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaný své povinnosti vyplývající
ze smlouvy řádně neplnil, nehradil splátky řádně a včas. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku
19 700 Kč (smlouva o půjčce ze dne datum číslo). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupil právní předchůdce žalobkyně žalovaným pohledávku na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum, podaným k poštovní přepravě dne datum, kdy bylo žalovanému oznámeno, že dluh má uhradit do 10-ti dnů od doručení oznámení (smlouva
o postoupení pohledávek vč. Přílohy č.l. 56, 59, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek ze dne
datum). Žalobkyně zaslala dne datum žalovanému předžalobní výzvu k plnění (předžalobní výzva z datum a podací lístek z datum). Z karty zákazníka ze dne datum bylo zjištěno,
že žalovaný uvedl, že žije v pečovatelském domě, je zaměstnán u anonymizována tři slova na pozici anonymizováno a pobírá mzdu ve výši 16 000 Kč. Výdaje za telefon má ve výši 200 Kč, na domácnost ve výši 5 000 Kč a za nájem/inkaso hradí částku ve výši 2 000 Kč měsíčně (zákaznická karta ze dne
datum).
4. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných
i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné
je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému, který v dané věci vystupoval z pozice spotřebitele, na základě listiny označené jako smlouva o půjčce číslo finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn 27Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět
i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně
od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých
na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,
že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají
ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele,
tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně
a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů,
na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod.
Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout
i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
12. Žalovaný vyplnil ve smlouvě ustanovení nazvané posouzení úvěruschopnosti. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat,
bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.
13. Žalobkyně k výzvě soudu doložila pouze rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kterým argumentovala stran povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného, Jak však rozvedeno výše a posléze i níže, soud okresní soud
se s touto argumentací neztotožňuje. K samotnému postupu zkoumání úvěruschopnosti nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto v podstatě nezkoumala, když si ani údaje uvedené v kartě klienta neověřovala či neprovedla náhled do jakékoli databáze (př. Seznam vedených exekucí, insolvenční rejstřík a. j.) Z uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při hodnocení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, kdy majetkové poměry žalovaného hodnotila nedostatečně
a zcela formálně. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout
i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Jen na základě žalovaným poskytnutých informací a bez bližší specifikace údajů o nákladech a výdajích žalovaného a osob žijících s ním ve společné domácnosti, kdy jednotlivé údaje nejsou logické
a navzájem si odporují (uvedeno, že předložil pracovní smlouvu, avšak ta ve vypovídající hodnotě absentuje, jako nájemník v pečovatelském domě nepředložil ani nájemní smlouvu či nebylo ověřeno kdo a v jaké výši daný nájem hradí) z těchto neúplných údajů si poskytovatel úvěru jen těžko mohl učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalovaného a posoudit tak jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jakékoliv podklady, z nichž by bylo možné si ověřit, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž
si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Žalobkyně vychází z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Takový přístup však nemůže požívat právní ochrany. Je to poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže
se ji zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. K výdajům nebylo předloženo ničeho, což je pro posouzení výdajů nedostatečné. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr
o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet 58 týdenních splátek ve výši po 600 Kč týdně. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení.
15. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde
k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
16. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil 19 700 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 300 Kč.
17. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky
z prodlení z částky 11 628,70 Kč od datum do datum kapitalizované ve výši 2 969,55 Kč a dále pak ve výši 8,05% ročně z částky 11 628,70 Kč od datum do zaplacení, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od datum. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne datum, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného
k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne
datum. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má
se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo datum, pročež první den prodlení nastal
datum, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalovanému k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
18. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 14 800 Kč s příslušenstvím tak, jak požadovala žalobkyně, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.
19. O náhradě nákladů řízení ve výroku III bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku podání žaloby. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.