Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 237/2020-26
Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 32 647 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.189 Kč od datum do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 809 Kč od datum do zaplacení, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit další částku ve výši 8.560,73 Kč a
kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.158,08 Kč,
kapitalizovaný úrok ve výši 3.496,22 Kč,
zákonný úrok z prodlení z částky 6.689,53 Kč od datum do zaplacení ve výši 8,05 %,
úrok 27 % ročně z částky 6.689,53 Kč od datum do zaplacení,
a částku 21.088,27 Kč a
kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.609,88 Kč,
kapitalizovaný úrok ve výši 5.464,27 Kč,
zákonný úrok z prodlení z částky 13.457,78 Kč od datum do zaplacení ve výši 8,05 % a
úrok 25 % ročně z částky 13.457,78 Kč od datum do zaplacení,
se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.189 Kč od [datum] do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 809 Kč od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit další částku ve výši 8.560,73 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.158,08 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.496,22 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6.689,53 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,05 %, úrok 27 % ročně z částky 6.689,53 Kč od [datum] do zaplacení, a částku 21.088,27 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.609,88 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5.464,27 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13.457,78 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 25 % ročně z částky 13.457,78 Kč od [datum] do zaplacení, <b>se žaloba zamítá.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky 32.647 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce právnická osoba (dále jen právní předchůdce) uzavřel s žalovaným dne datum a dne datum dvě smlouvy o zápůjčce, jejichž dohodnuté podmínky žalovaný nesplnil, proto žalobci vznikl nárok na zaplacení požadovaného dluhu včetně příslušenství.
2. Pokud jde o první smlouvu o zápůjčce ze dne datum, vedenou pod číslo tak na jejím základě poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému částku 20.000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti a zavázal se ji vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 21.088 Kč (dokonce větším než jistina), celkem částku 41.088 Kč, formou 100 týdenních splátek po 411 Kč (t.j. celkem 1.644 Kč měsíčně), přičemž poslední splátka byla stanovena na den datum. Žalovaný ale smluvené podmínky porušil, neboť splátky neplatil řádně a včas, přičemž naposledy uhradil příslušnou částku datum. Žalovaný tak dluží dosud na jistině této zápůjčky částku 13.457,78 Kč a na dlužném poplatku částku 8.439,49 Kč, celkem částku 21.897,27 Kč s příslušenstvím.
3. Pokud jde o druhou smlouvu o zápůjčce ze dne datum, vedenou pod číslo tak na jejím základě poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému částku 10.000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti a zavázal se ji vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 8.561 Kč, celkem částku 18.561 Kč, formou 60 týdenních splátek po 310 Kč (t.j. celkem 1.240 Kč měsíčně), přičemž poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaný ale smluvené podmínky porušil, neboť splátky neplatil řádně a včas, přičemž naposledy uhradila příslušnou částku datum. Žalovaný tak dluží dosud na jistině této zápůjčky částku 6.689,53 Kč a na dlužném poplatku částku 4.060,20 Kč, celkem částku 10.749,73 Kč s příslušenstvím.
4. K oběma sporným smlouvám žalobce popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb.
5. Na základě smlouvy ze dne datum byly obě dvě sporné pohledávky postoupeny z právního předchůdce na nynějšího žalobce, o čemž byla žalovaný informována dopisem ze dne datum.
6. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti) a tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval.
7. Soud v projednávané věci rozhodoval podle § 115a o.s.ř. z důvodu probíhající pandemie coronaviru bez nařízení jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky.
8. Po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů i v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím k tomu, co vyšlo v řízení najevo, zjistil soud skutkový stav věci takto.
9. Soud považuje za prokázané, že na základě první písemné smlouvy o zápůjčce ze dne datum ve znění smluvních podmínek, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným pod číslo na základě občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 145/2010 Sb., měl právní předchůdce žalobce poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 20.000 Kč v hotovosti za souhrnný poplatek ve výši 21.088 Kč převyšující úvěr (sestávající z úroků ve výši 5.594 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 5.594 Kč a z poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 9.900 Kč), jíž se žalovaný zavázal splácet v celkové dohodnuté výši 41.088 Kč ve 100 týdenních splátkách po 411 Kč (t.j. celkem 1.644 Kč měsíčně). V čl. 12 smluvních podmínek se strany dohodly, že v případě, že žalovaný včas nesplní povinnost uhradit splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Z obsahu žaloby soud zjistil, že ještě před jejím podáním uhradil žalovaný celkem částku 19.190,73 Kč (kterou si žalobce započetl na jistinu ve výši 6.542,22 Kč a na poplatek ve výši 12.648,51 Kč). Žalobce požaduje doplatit částku 13.457,78 Kč na jistinu a částku 8.439,49 Kč na poplatek, celkem částku 21.897,27 Kč s příslušenstvím. Tyto skutečnosti žalovaný nezpochybňoval. K prokázání tvrzení o šetření a ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobce pouze poukázal na obsah výše uvedené smlouvy o zápůjčce, z níž však žádné provádění úvěruschopnosti žalovaného žalobcem nevyplývá, a žádné další důkazy ani konkrétní zákaznickou kartu žalovaného soudu neoznačil ani nepředložil.
10. Na základě druhé písemné smlouvy o zápůjčce ze dne datum ve znění smluvních podmínek, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným pod číslo na základě občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 145/2010 Sb., měl právní předchůdce žalobce poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 10.000 Kč v hotovosti za souhrnný poplatek ve výši 8.561 Kč (sestávající z úroků ve výši 1.770 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 2.491 Kč a z poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 4.300 Kč), jíž se žalovaný zavázal splácet v celkové dohodnuté výši 18.561 Kč v 60 týdenních splátkách po 310 Kč (t.j. celkem 1.240 Kč měsíčně). V čl. 12 smluvních podmínek se strany dohodly, že v případě, že žalovaný včas nesplní povinnost uhradit splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Z obsahu žaloby soud zjistil, že ještě před jejím podáním uhradil žalovaný celkem částku 7.811 Kč (kterou si žalobce započetl na jistinu ve výši 3.310,47 Kč a na poplatek ve výši 4.500,80 Kč). Žalobce požaduje doplatit částku 6.689,53 Kč na jistinu a částku 4.060,20 Kč na poplatek, celkem částku 10.749,73 Kč s příslušenstvím. Tyto skutečnosti žalovaný rovněž nezpochybňoval. K prokázání tvrzení o šetření a ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobce také pouze poukázal na obsah výše uvedené smlouvy o zápůjčce, z níž však rovněž žádné provádění úvěruschopnosti žalovaného žalobcem nevyplývá a žádné další důkazy ani konkrétní zákaznickou kartu žalovaného soudu neoznačil ani nepředložil.
11. Podle smlouvy ze dne datum ve znění příloh byla sporná pohledávka postoupena z předchůdce žalobce na žalobce a o jejím postoupení byl žalovaný informován dopisem ze dne datum. Nebylo prokázáno, že by žalovaný přes předžalobní výzvu ze dne datum spornou dlužnou částku žalobci uhradil.
12. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům.
13. Smlouva o zápůjčce má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a požívá ochrany podle § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 145/2010 Sb., z jehož ustanovení § 9 odst. 1) mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.
14. Podle § 588 o.z. soud přihlíží i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, z úřední povinnosti, t.j. sám bez návrhu účastníků. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování zápůjčky žalovanému splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb.
15. Věřiteli je v § 9 odst. 1) zák. č. 145/2010 Sb. uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).
16. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).
17. Povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla již mnohokrát vyložena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR i Ústavního soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018, rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 5.3.2019, č.j. TZ 26/2019, rozhodnutí NSS ČR ze dne 1.4.2015, č.j. 1 As 30/2015, rozhodnutí ÚS ČR ze dne datum č. III. ÚS 4129/18).
18. S odkazem na výše uvedená rozhodnutí soud ve stručnosti zdůrazňuje, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1) výslovně stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel ověří údaje i informace, které mu dlužník o svých osobních, příjmových, výdajových a majetkových poměrech uvede jak z veřejných rejstříků, tak i z objektivních podkladů, které mu musí spotřebitel doložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele objektivně zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.
19. Soud zdůrazňuje, že podle uvedené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr tehdy, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, přičemž na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
20. Žalobce v žalobě tvrdil, že posuzoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí v souladu s platným ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. K prokázání této skutečnosti označil za důkaz pouze obě smlouvy o zápůjčce, z nichž nic takového nevyplývá. Žádné další konkrétní důkazy žalobce k prokázání pravdivosti svého tvrzení neoznačil ani nepředložil, a to ani případné zákaznické karty, byly-ly vůbec vyhotoveny. Soud tedy uzavírá, že žalobce v řízení ničím neprokázal, že by při poskytování obou zápůjček žalovanému dne datum a datum posuzoval jeho schopnost splácet poskytnutý spotřebitelské úvěry s řádnou péčí. Nesplnění této povinnosti má podle § 9 odst. 1) zák. č. 145/2010 Sb. (i podle rozsudku NS ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018) za následek absolutní neplatnost obou smluv o zápůjčce podle § 588 o.z. Na základě neplatných smluv nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.
21. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platného závazku, které si musí smluvní strany podle § číslo odst. 1 a 2 a § 2993 o.z. vzájemně vrátit.
22. Soud provedl započtení vzájemných plnění z úřední povinnosti. Při rozhodování o rozsahu vzájemného plnění obou účastníků totiž vycházel ze zásad na ochranu spotřebitelů, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí I. ÚS 2063/17 ze dne datum). Dále přihlédl k principu, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne datum, III ÚS 4084/12 ze dne datum). Současně soud přihlédl i k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál tím větší ochraně spotřebitelů před nekalými praktikami nebankovních subjektů.
23. Poněvadž absolutní neplatnost sporných smluv způsobil právní předchůdce potažmo žalobce tím, že nerespektoval zákonem mu uložené povinnosti, nesmí podle § 6 odst. 2 o.z. těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal, a to ani v podobě případně neuskutečněného započtení plnění dlužníkem podle § 2993 o.z. Právě na nečinnost a apatii dlužníků při obraně svých práv, vyvěrající často z finanční bezvýchodnosti a právní negramotnosti nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů spoléhají. Pokud by soud ignoroval výše uvedené principy na ochranu spotřebitelů a lpěl by na mechanické aplikaci ustanovení § 2993 o.z. (tj. na provádění započítávání pouze na návrh spotřebitele), věřiteli by se fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl právo podle § 2991 o.z. a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele. Soud by tak napomáhal žalobci těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal a docházelo by ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem, což je v příkrém rozporu s ust. § 6 odst. 2 o.z. a se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. Soud je přesvědčen, že aby bylo možno dodržet smysl úpravy na ochranu spotřebitele a smysl ustanovení § 2991 a § 2993 o.z., musí soud provádět započítávání vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto (absurdním) situacím nemohlo docházet.
24. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce ze dne datum částku 20.000 Kč, kterou mu žalovaný vrátil ve výši 19.190,73 Kč; zůstal tak nedoplatek ve výši zaokrouhleně 809 Kč. Na základě další absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce ze dne datum poskytl předchůdce žalobce žalovanému částku 10.000 Kč, kterou mu žalovaný vrátil ve výši číslo; zůstal tak nedoplatek ve výši zaokrouhleně 2.189 Kč.
25. Soud proto podle § číslo odst. 1 a 2 a § 2993 o.z. uložil žalovanému povinnost vydat žalobci zbývající celkovou dlužnou částku ve výši 2.998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně podle § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne datum do zaplacení (odstavec I. výroku rozsudku).
26. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (část jistiny, smluvní úrok, poplatek za administrativní činnost i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě absolutně neplatné smlouvě o zápůjčce (odstavec II. výroku rozsudku).
27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení měl žalovaný větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v obec prostřednictvím Okresního soudu v Přerově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.